9. 12. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2064
Poslechem z webových stránek.1296
Četbou textů na webových stránkách.2382
Poslechem i četbou.1342


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

O zázracích a milostech uprostřed syrské války

Ve Francii prošel zákon kriminalizující internetové stránky organizací pro-life

Kardinál Müller: exhortace Amoris laetitia nezneplatňuje učení předchozích papežů




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Zprávy

  

3.10.2013 

Rozhovor papeže Františka se zakladatelem deníku La Repubblica

Řím. Papež František se postaral o nové překvapení. Italský deník La Repubblica v úterním vydání otiskl obsáhlý rozhovor, který zakladatel tohoto listu, italský intelektuál Eugenio Scalfari vedl se Svatým otcem. Petrův nástupce v polovině září nejprve písemně reagoval na Scalfariho otázky a vzápětí jej z vlastní iniciativy pozval na návštěvu.

„Až do konce života nezapomenu na ten telefonát“, svěřuje se téměř devadesátiletý publicista, „byl jsem v šoku“. Papež na druhém konci linky však reagoval věcně: „Vždyť jste mi napsal dopis a přál jste si mne poznat. Také si to přeji a chci se domluvit na termínu.“Řekl jsem mu, že jsem si přečetl jeho rozhovor pro časopis Civiltá Cattolica, líčí dále Scalfari. "A neusnul jste přitom?", zněla papežova otázka...

Deklarovaný ateista a Kristův náměstek spolu rozmlouvali 24. září v odpoledních hodinách v Domě sv. Marty poté, co si v žertu vyjasnili společné východisko – nebudou se snažit jeden druhého obrátit na svou víru.

Proselytismus je totiž mimořádná hloupost, nemá smysl“, vysvětluje v tištěné verzi rozhovoru papež František a doplňuje: „Je důležité se poznat, naslouchat jeden druhému a lépe poznávat okolní svět. (…) Tímto světem procházejí cesty, které se vzájemně přibližují a oddalují; důležité však je, aby vedly k Dobru…Každý z nás má svou vizi Dobra a Zla. My musíme podněcovat člověka k tomu, aby pokračoval v cestě za svou ideou Dobra a potíral to, co vnímá jako Zlo. Již to by postačovalo, aby se svět změnil k lepšímu. (…) Láska k druhým, o které kázal náš Pán, není proselytismus, je to láska. Je to kvas, který slouží obecnému dobru.“

Svatý otec pak pojmenovává největší zlo, které v těchto letech sužuje svět: „Je to nezaměstnanost mládeže a samota, v níž ponecháváme staré lidi. Staří lidé potřebují péči a společnost, mladí zase práci a naději. Nemají však jedno ani druhé a potíž je v tom, že už to ani nehledají. Jsou vtěsnáni do přítomnosti. Řekněte mi ale, je možné žít bez tužeb a plánů do budoucnosti, bez záměru něco vybudovat, založit rodinu? Podle mého názoru je právě toto nejnaléhavější problém, který stojí před církví. (…) Tato situace totiž nezraňuje jenom tělo, ale také duši. A církev se musí cítit zodpovědná jak za duši tak za tělo. V určité míře si je církev tohoto problému vědoma, avšak nikoliv dostatečně. Přál bych si, aby ho brala ještě více na vědomí.

„Boží syn se vtělil, aby v lidských duších šířil smysl pro bratrství“, poukazuje dále Svatý otec. Pouze skrze agapé, lásku každého z nás ke všem ostatním lidem – od těch nejbližších až po ty nejvzdálenější, nalézáme cestu spásy a blahoslavenství, kterou nám Ježíš ukázal. (…) Bohužel se to však neděje. Egoismus roste a láska k druhým se umenšuje.“

A tato tendence se nevyhýbá ani církvi, nešetří papež sebekritikou. „Hlavy církve byly často narcisté, obklopení dvořany, kteří jim lichotili a sváděli je ke zlu. Dvůr působí na papežství jako mor.“

Svatý otec však tímto dvorem nemyslí římskou kurii. „Nikoliv, ačkoliv dvořané jsou někdy také v kurii. Jako celek je však kurie něco jiného. „Papežským dvorem míním to, co se u vojska nazývá intendance, tedy správa služeb, které Svatý stolec potřebuje. Tento dvůr totiž má jeden nedostatek – stará se pouze o zájmy Vatikánu, které jsou dosud, z valné části, zájmy dočasné. Tento sebestředný pohled zanedbává okolní svět. Tuto vizi nesdílím a udělám, co budu moci, abych ji změnil. Církev se musí vrátit k tomu, čím je – společenstvím Božího lidu. Kněží a biskupové svou péčí o duše stojí ve službě Božího lidu. Toto je církev – nikoliv náhodně ji označujeme jiným slovem než Svatý stolec. Ten má svou důležitou funkci, avšak stojí ve službě církve. Nikdy bych neměl plnou víru v Boha a jeho Syna, kdyby se nebyla zformovala v církvi. Měl jsem to štěstí, že jsem se v Argentině ocitl v takovém společenství, bez něhož bych si nikdy nebyl uvědomil sám sebe a svou víru.“

Zájem o politickou moc však nadále trvá nejen za vatikánskými hradbami, ale také v institucionální církevní struktuře, míní Eugenio Scalfari. Zdá se, že instituce převažuje nad chudou a misionářskou církví, kterou byste si přál, dodává. „Stav věcí je skutečně takový“, reaguje papež. „V této oblasti nelze dělat zázraky. Připomínám ale, že také svatý František ve své době musel dlouze vyjednávat s římskou hierarchií a papežem, aby byla uznána řehole františkánského řádu. Nakonec byla schválena, avšak s velkými změnami a kompromisy. Nemám Františkovu svatost a sílu, ale jsem římský biskup a papež katolické církve. Jako první věc jsem proto rozhodl o jmenování skupiny kardinálů, kteří budou mými poradci. Nejsou to dvořané, ale moudří lidé, kteří sdílejí mé pocity. Toto je začátek církve, která není organizována pouze vertikálně, nýbrž současně horizontálně. Když o tomto směřování hovořil kard. Martini a zdůrazňoval význam synodů a koncilů, dobře věděl, nakolik je tato cesta dlouhá a obtížná. Je nutné jít po ní opatrně, avšak rozhodně a vytrvale.“

S politikou však tato cesta nemá nic společného, podotýká Svatý otec. Navzdory tomu, že církev jako instituci doposud téměř stále ovládala politická moc a mnozí její členové v tomto postoji setrvávají. K politické angažovanosti katolíků v občanské společnosti nicméně papež znovu vyzval: „Jak jsem již řekl, politika je na prvním místě mezi občanskými aktivitami a působí na vlastním poli, které se nekryje se sférou náboženství. Politické instituce jsou laické již ze své definice a působí v nezávislých sférách. To s větším či menším důrazem vyslovovali již dlouhou řadu let všichni moji předchůdci. Myslím si, že politicky angažovaní katolíci si ve svém nitru nesou náboženské hodnoty. Mají také vlastní zralý úsudek a schopnosti, aby tyto hodnoty uváděli do praxe. Církev nikdy nepřekročí svou úlohu, která spočívá ve vyjadřování a obraně svých hodnot. Alespoň pokud tady budu já.“

Politická úloha přísluší státu, pokračuje římský biskup. „Osobně si totiž myslím, že divoký liberalismus vede k tomu, že silnější jsou stále silnější, slabší ještě více slabší a vyloučení ještě vyloučenější. Potřebujeme dostatek svobody, žádnou diskriminaci a demagogii a velmi mnoho lásky. Potřebujeme také pravidla chování a, pokud to bude nutné, také zásah státu, aby napravil nejpalčivější nerovnosti.“ Úloha církve v tomto procesu je zřejmá, uzavírá papež František. Být kvasem života a lásky. A to, že jsou katolíci v menšině, může být jejich silou. „Kvasu je nekonečně menší množství, než množství plodů, květů a stromů, které z tohoto kvasu vyrůstají. Naším cílem není proselytismus, jak jsem již řekl. Máme naslouchat potřebám, přáním, zklamáním, beznaději i naději. Musíme znovu dodat naději mladým lidem, pomoci starým, otevřít se budoucnosti, šířit lásku. Být chudí mezi chudými. Musíme začlenit vyloučené a hlásat pokoj. Druhý vatikánský koncil, inspirovaný papežem Janem a Pavlem VI., se do budoucnosti rozhodl hledět v moderním duchu a chtěl se otevřít moderní kultuře. Otcové koncilu věděli, že otevřít se modernímu světu znamená náboženský ekumenismus a dialog s nevěřícími. V tomto směru se však udělalo jen velmi málo. Mám pokornou ambici to napravit.“

Rozhovor, který spolu na sklonku září vedli papež František a italský publicista Scalfari, se kromě otázek směřování církve a její správy věnoval rovněž tématům spíše osobního rázu. Zakladatel listu La Repubblica se Svatého otce tázal, zda duchovní povolání pocítil již v útlém mládí…

„Nebyl jsem úplně nejmladší“, odpovídá papež. „Podle mínění rodičů jsem měl dělat jiné řemeslo, pracovat a vydělat něco peněz. Zapsal jsem se na univerzitu, kde jsem měl jednu profesorku, horlivou komunistku. Cítil jsem vůči ní respekt a přátelství. Často mi předčítala dokumenty komunistické strany a dávala mi je číst. Tak jsem poznal také toto zcela materialistické chápání. Vzpomínám si, že tato vyučující mi dala také přečíst prohlášení na obranu manželů Rosenbergerových, odsouzených k smrti. Tuto ženu pak zatkl, mučil a usmrtil tehdejší vládnoucí argentinský diktátorský režim“. „Komunismus mne nepřitahoval“, dodává papež. „ Jeho materialismus mne nijak neuchvacoval. Avšak bylo pro mne užitečné, že jsem ho poznal prostřednictvím odvážného a poctivého člověka. Pochopil jsem některé sociální aspekty, s kterými jsem se později setkal v sociální nauce církve.“ Rovněž mnozí zastánci sociálně laděné teologie osvobození pocházeli z Argentiny“, pokračuje římský biskup. „Doprovázeli sice svou teologii politickou akcí, avšak mnozí z nich byli věřící, a uchovali si vysoké pojetí lidství a lidskosti.“

Na tomto místě rozhovoru se role obracejí. Poté, co papež popsal své setkání s komunismem, socialista Scalfari líčí své katolické zázemí. Hluboce věřící maminka, první cena v katechetické soutěži římského vikariátu, katolická praxe až do lycea a setkání s Descartesovou „Rozpravou o metodě.“ „Descartes ovšem nikdy nepopřel víru v transcendentního Boha“, namítá papež a doplňuje: „Krom toho, jak vidím, jste sice nevěřící, ale nejste antiklerikál. To jsou dvě velice odlišné věci“. Scalfari přiznává, že se z něj ovšem antiklerikál stává v tom okažmiku, kdy potkává klerikála. Svatý otec s ním se smíchem souhlasí: „To se mi také stává. Klerikalismus by se totiž neměl spojovat s křesťanstvím. První, kdo nás to naučil, byl svatý Pavel. Apoštol, který jako první hovořil k národům, pohanům, věřícím jiných náboženství.“

Tím se hovor stáčí k dalšímu tématu – světcům. Jací svatí jsou papežově duši nejbližší, ptá se italský publicista. „Svatý Pavel je tím, kdo položil základy našeho náboženství a kréda. Bez sv. Pavla nemůžeme být vědomými křesťany. Převedl totiž Kristovu výpověď do doktrinální struktury, která přetrvala dva tisíce let a dosud trvá, byť s aktualizacemi nesmírného počtu myslitelů, teologů a pastýřů duší. Dále svatí Augustin, Benedikt, Tomáš Akvinský a Ignác. A pochopitelně také František. (…) Neptal jste se mne na klasifikaci podle jejich náboženského nebo kulturního významu“, doplňuje Svatý otec. „Mé duši jsou tedy nejbližší svatí Augustin a František. Svatý Ignác je světec, jehož, z pochopitelných důvodů, znám nejlépe. Je to zakladatel našeho řádu, z něhož pocházel také Carlo Maria Martini, kterého jsme oba měli velmi rádi. Jezuité vždy byli a dosud jsou kvasem katolictví – nikoliv jediným, ale možná nejúčinnějším, díky své kultuře, výuce, misijnímu svědectví, věrnosti papeži. Zakladatel Tovaryšstva byl nejenom reformátor, nýbrž zejména mystik.

Já však mystik nejsem, přiznává papež v rozhovoru pro italský deník a dodává: „Uctívám mystiky, sám však nemám toto povolání. (…) Mystik se dokáže zbavit činnosti, událostí, cílů a dokonce misijní pastorace a pozvedá se až k dotyku blahoslavenství. Jsou to krátké okamžiky, které však naplňují život“. Svatý otec nicméně připouští, že tyto záblesky poznal i ve svém vlastním životě. „Jen zřídkakdy. Například když mne konkláve zvolilo papežem. Požádal jsem o několik minut času před definitivním přijetím. Hlava se mi vyprázdnila a zmocnila se mne velká úzkost. Zavřel jsem oči, abych ji zahnal a uklidnil se. Tehdy všechny myšlenky zmizely – včetně nápadu odmítnout, což mi povolovala liturgická procedura. Se zavřenýma očima jsem již nepociťoval úzkost, ani jakýkoliv emotivní stav. A pak mne zaplavilo velké světlo. Trvalo sice jen okamžik, pro mne však byl velmi dlouhý. Světlo se vytratilo a já jsem vstal a podepsal přijetí volby“.

Po chvíli ticha Eugenio Scalfari papeže žádá, aby více rozvedl svůj vztah ke zmíněným světcům – sv. Pavlovi a sv. Augustinovi. „Také můj předchůdce odkazoval ke sv. Augustinovi. Tento světec ve svém životě prošel mnohými osudy a vícekrát změnil svou doktrinální pozici. Vyslovil také tvrdá slova na adresu židů, která jsem nikdy nesdílel. Napsal mnohé knihy – spis, který podle mého názoru nejvíce odhaluje jeho duchovní a intelektuální niternost, jsou Vyznání, v nichž se rovněž na několika místech projevuje mysticismus. Augustin však není Pavlův pokračovatel, jak tvrdí mnozí. Naopak, pohlíží na církev a víru zcela odlišným způsobem než Pavel. Tato rozdílnost se projevuje ve dvou zásadních aspektech. Augustin pociťuje svou nemohoucnost tváří tvář nesmírnému Bohu a úloze, jaké by měl křesťan a biskup dostát. Nebyl samozřejmě ani v nejmenším bezmocný, ale jeho duše přesto stále a vždy pociťovala, že nedosahuje úrovně, kterou by chtěla a měla dosáhnout. A pak je tu aspekt milosti udílené Pánem jako ustavující prvek víry, života, životního smyslu. Někdo může být takříkajíc člověkem bez bázně a hany, pokud se ho však milost nedotkne, zůstane jí nedotčen. To je Augustinova intuice.“ Na Scalfariho dotaz, zda se papež cítí dotčen touto milostí, dostává odpověď: „To nikdo nemůže vědět. Milost není součástí vědomí. Je to množství světla, které máme v duši, nikoliv množství moudrosti či rozumu. Také vy bez svého vědomí můžete být dotčen milostí. Milost se týká duše, a přestože v duši nevěříte, máte ji.“

Poslední přichází na řadu sv. František z Assisi. „ Je to velikán, protože je vším. Je to člověk, který chce něco vybudovat, zakládá řád a jeho řeholi. Je to poutník a misionář, básník a prorok, mystik, který sám na sobě zakusil zlo a vymanil se mu. Miluje přírodu, zvířata, stéblo luční trávy a ptáky letící na nebi. Hlavně však miluje lidi, děti, staré lidi, ženy. Je to nejzářnější příklad agapé, o níž jsme zprvu mluvili“, zdůrazňuje papež a nabízí své návštěvě sklenici vody. “František toužil po toulavém a také žebravém řádu. Misionáře, kteří by usilovali o setkávání, naslouchání, rozhovor, pomoc, šíření víry a lásky. Hlavně lásky. František prahl po chudé církvi, která by o lidi pečovala – od jedněch získávala podporu a tu využívala k péči o druhé, aniž by se starala sama o sebe. Od té doby uběhlo více než osm století a doba se hodně změnila. Ideál chudé a misionářské církve však zůstává stále platný. Vždyť o takové církvi kázal Ježíš a jeho učedníci.“

Uzavírá papež František dialog, který s ním vedl zakladatel italského listu La Repubblica a v němž si oba zúčastnění předsevzali pokračovat. Tiskový mluvčí Svatého stolce na četné mediální dotazy poznamenal, že podle jeho informací neprošla tisková verze rozhovoru papežovou revizí. Tou ovšem neprocházejí ani ranní homilie Svatého otce, které zpracovávají redaktoři Vatikánského rozhlasu a deníku L´Osservatore Romano. Rozhovor tedy nelze vnímat jako doslovný přepis vedené konverzace. Otec Lombardi nicméně nedementoval žádnou část z otištěného rozhovoru, který v plné verzi publikovaly také vatikánské webové stránky a list Svatého stolce.

(jag)

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
11.11.16 František poskytl další rozhovor pro deník La Repubblica
14.7.14 Vatikánský tiskový mluvčí k článku Eugenia Scalfariho o rozhovoru s papežem
31.12.13 Zrušil papež hřích?
23.11.13 Scalfari o svém rozhovoru s papežem Františkem
16.11.13 Rozhovor papeže s Eugeniem Scalfarim již není na vatikánském webu



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Vychytralost nás vzdaluje Bohu

Římský biskup vzdal tradiční hold Neposkvrněnému početí Panny Marie

Kongregace pro klérus vydala nový dokument o kněžské formaci

Krakov má nového arcibiskupa

Papež: Optimismus klame, naděje nikoli

Laicismus oklešťuje lidskou přirozenost - říká František v rozhovoru pro belgický týdeník

Kdo se nenechá pohladit od Pána, je ztracen

Nové kostely mají být oázami krásy - píše Petrův nástupce

Papež: Homilie je vždy politická

O zázracích a milostech uprostřed syrské války

Vražda františkánky v Jižním Kivu

Bazilika sv. Rity opět otevřena

 Nově na webu
Svatý otec: Pán nenechává člověka napospas jeho špatnosti

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Marxismus je poplatný liberalismu

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Milosrdenství staví hráz sociálnímu zlu

Rozhovory: Homilie je vždy politická…

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv prosinec 16
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031 

Starší zprávy >

Náš tip

Milosrdenství vyžaduje statečnost, vzdorujme teroru láskou

Co jsou jezuité?

Svět je unaven lživými nadšenci