Papežova vystoupení nepřestávají vzbuzovat nové nadšení, ale stále zjevněji také nový nesouhlas, a to napříč oběma kategoriemi lidí, které by s trochou nadsázky bylo možno označit za papežence a protipapežence. Při každé změně pontifikátu k tomuto jevu dochází. Vyskytují se přeběhlíci z jednoho tábora do druhého a tato skutečnost vyvolává u věrných v obou táborech buď kolísání anebo je v jejich postoji utvrzuje. Samozřejmě, že podíváme-li se na jednotlivé osobnosti papežů, které spojuje tatáž víra a stejné nasazení v jejich poslání, počínaje Piem XII. a konče Františkem, vyznačují se velkými odlišnostmi charakterů, kultur, mentalit i pastoračního stylu. Avšak právě toto „mnohdy nebývá zcela jasné ani katolíkům,“ podotýká v nedávném komentáři na stránkách deníku Corriere dela Sera italský historik a publicista Vittorio Messori a dodává: „Ať už je muž, který se stal papežem, kdokoli, a jakékoli jsou naše sympatie či nesympatie vůči němu, zůstává vždycky Petrovým nástupcem, garantem a strážcem pravověrnosti. Je mužem Božím, kterého je třeba nejenom přijímat, ale také se za něj modlit a s úctou a synovskou láskou se jím nechat vést“ (Corriere della Sera, 8. října 2013).

Je pravdou, že papež František zavádí mnohé novoty, jimiž může být některý věřící popuzen někdy jen proto, že jsou novotami, a stejně tak jiný věřící je jimi naopak a možná jen proto nadšen. V každém případě jde však o zkoušku víry, protože novoty, jimiž jsou tvořeny dějiny církve, jejíž Zakladatel a Pán je stejný a ustavičně nový, jsou pro všechny věřící vždycky zkouškou, prubířským kamenem, výzvou k osobní věrnosti Bohu samému.

Jednou z takových novot, které některými otřásly, byl rozhovor, který papež František poskytl v Itálii všeobecně známému žurnalistovi, který se otevřeně hlásí k ateismu či agnosticismu, Eugeniovi Scalfarimu, zakladateli nejčtenějšího italského deníku La Repubblica. Protikatolické špičky tohoto žurnalisty v úvodnících zmíněných novin provázejí čtenáře italského tisku již několik desetiletí. Je mu ostatně 92 let. Skutečnost, že právě jemu papež poskytl rozhovor, jehož přepis nechtěl před otištěním ani autorizovat, leckoho vyvedla z míry. Právě tato skutečnost však stojí za reflexi. Musí se ovšem řídit světlem víry a nikoli pouze hlediskem osobního vědění o tom, jak si papežové až dosud vždycky počínali.

Právě otázka překročení hranice onoho lidsky až dosud známého stavu věcí je ve vztahu k výkonu papežského úřadu otázkou katolické víry. Kdo věří, že papež je Kristovým zástupcem na zemi, nemůže jako součást Jeho tajemného Těla tento krok odmítat. Za připomínku ostatně v této souvislosti stojí také několik historických faktů známých z evangelií. Předně to, že Ježíš ponechal písemné znění svého učení na apoštolech a církev jeho psaný kánon definitivně přijala až po tři sta letech. Dále to, že Ježíš rozmlouval se všemi, včetně pohanů a ponechal na nich, jak budou s Jeho slovy nakládat. Lidsky se o to zkrátka nestaral.

Fakt, že Kristův náměstek, byť to nezapadá do dosavadních zvyklostí, přistupuje i na výše zmíněnou rovinu mediální komunikace, je bezpochyby nejen projevem lidskosti vůči konkrétnímu žurnalistovi, ale také víry v Ducha svatého, který církev vede a je mocnější než vliv médií. Zdá se, že právě tímto směrem, kterému ovšem musí předcházet důkladné zpytování vlastního svědomí, vede každého věřícího také papežovo magisterium, tedy jeho řádné a všeobecné učení, jak se projevuje v jeho veřejných vystoupeních, v liturgickém či úředním kontextu anebo v písemných formách vlastních církevní instituci.

A zjevné je i to, že jsou mnozí, kteří i tento krok papeže Františka pochopili jako výraz vstřícnosti a přehodnocují svůj vztah k církvi i ke svátostem, tedy k Ježíši Kristu. Chápou dokonce, že papežův rozhovor s Eugeniem Scalfarim, zveřejněný v listu „La Repubblica“, není dogmatickou deklarací, a přesto je přivádí ke katolické víře.

Také podle tohoto dobrého ovoce, upozorňuje italský publicista Vittorio Messori ve zmíněném článku, je možné usoudit, že změna, ke které dochází v církvi, není vůbec zlověstná, ale naopak: „Dvoutisíciletá církev ukazuje také tímto způsobem, že nemá v úmyslu stát se nevraživou, ani menšinovou či marginální sektou. S Římem a jeho biskupy musí celý svět nadále počítat. Tak jako tomu bylo v dobách římské říše, kdy všechno začalo.“

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky