Představa, podle níž lidské dějiny nabraly správný směr teprve někdy koncem středověku, je sice mlhavá, avšak obecně rozšířená a dominantní především v evropském a transatlantickém prostoru. Prakticky všichni mají za samozřejmé, že do té doby vládlo tzv. tmářství čili náboženský, rozumí se katolický fanatismus, zkrátka středověk, tedy nešťastná a pomýlená doba. Takovéto povědomí o dějinách je však výrazem novověké mytologie, se kterou je člověk nucen se identifikovat, chce-li jít s dobou a mít identitu současníka. Tímto způsobem jsou však skutečné dějiny z lidského povědomí vytlačovány. Novověké povědomí o dějinách je tak syceno prométheovským optimismem, který vybízí a vede člověka k určitému typu myšlení a jednání. Vzniká tak svérázná realita, která není inspirována ctností, ani k ní nevede, navzdory tomu, co sugeruje její zavedený přívlastek „virtuální“. Je to realita, která vzniká za jediným účelem, totiž aby odváděla od pravdy a zbavovala tak člověka svobody.

K virtuálním dějinám odkazuje např. pojem revoluce, terminus technicus, který byl vypůjčen z astronomie v dobách, kdy ještě souvisela s astrologií. Jeho novodobý význam je velmi nejasný a navíc prodělává při každém použití určitou obměnu. Revoluce (revolutio) však vždycky označuje duchovní hnutí prométheovského optimismu, ve kterém žijeme, ačkoli toto slovo doslova znamená „otáčet opačně“. Optimismus virtuálních dějin se totiž staví do přímého protikladu k jedinému skutečně nadějnému impulsu, který byl dějinám po pádu člověka do prvotního hříchu dán, totiž události Božího vtělení, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Prométheovský dějinný optimismus je podhoubím všech totalitních ideologií, státního i nadstátního typu, jejichž řádění jsou svědkem poslední dvě století.

Devastační důsledky zločinných ideologií se neprojevily pouze ztrátami na lidských životech, které několikanásobně převyšují barbarství celého středověku i starověku, ale mají zhoubný dopad také na lidské myšlení, na reflexi křesťanské víry. Emigrace do virtuálních dějin způsobuje hroucení lidské mysli, redukci srdce a odpoutání od středu reálných dějin, jímž je Kristus. Ačkoli se totiž dějinné události spolu s během času stále více soustřeďují a sbíhají k Němu, současník se domnívá, že běh času od Krista odvádí. A to tím spíše, mají-li tyto události děsivou podobu. To je přímý důsledek prométheovského optimismu, který na křesťanské naději nejen parazituje, přirozeně ke škodě člověka, ale chce ji zcela nahradit.

Omezuje-li křesťanská víra svůj život pouze na tyto virtuální dějiny, stává se rovněž ideologií, byť třeba v dobré vůli. Zapojením se do mytologického dění prométheovského optimismu se totiž člověk nutně odpoutává od Pána dějin skutečných. Snaha odhlížet od definitivního vítězství Krista nad zlým duchem, který se hříchem vlámal do lidských dějin, a domnívat se, že se jich člověk může chopit sám a dosáhnout vítězství, znamená stavět se hloupě na stranu poraženého.

Přestane-li víra dýchat rozjímáním Ježíše Krista, zvláště Jeho smrti a vzkříšení, stává se ideologií, která přestává nabízet život, neodnímá sice život tělesný, ale vede ke ztrátě nekonečně větší. Rostoucí ohrožení víry je však zjevným projevem dynamiky skutečných dějin, které zůstávají plně v Boží režii a představují jen zkoušku víry, která bude globální.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"