Dnes už se příliš nezmiňuje skutečnost, že demokracie v novodobých dějinách Evropy i Ameriky nepovstala zdola čili demokraticky, nýbrž byla zavedena shora čili hrstkou lidí se spoustou peněz. Proto měly volební právo například v Itálii jen dvě procenta obyvatel až do roku 1919, kdy bylo „navýšeno“ na 23%, nemluvě o volebním právu žen, které bylo např. ve Švýcarsku zavedeno až roku 1971, byť v galantní Francii a Itálii „již“ roku 1946. Když roku 1857 kandidoval v Sardinském království italský kněz a novinář Giacomo Margotti spolu s dalšími kněžími a jejich katolická strana vyhrála volby na celé čáře, tehdejší demokratický politik Camillo Cavour jejich zvolení jednoduše anuloval.
[1] Dnešní demokrat by se takovéto zpupnosti na veřejnosti sice nedopustil, ale popravdě řečeno, ani to už nemá zapotřebí. Vůle voličů se obchází mnoha jinými způsoby. Třeba tím, že jim není dána možnost vyjádřit se ve volbách k problémům, které se jich týkají.
Zmíněný don Margotti se proto roku 1867 prvních voleb v Italském království vůbec neúčastnil. Panovala tehdy již skutečná antikatolická diktatura, nevyjímaje ani přesně cílené násilí. Bylo tedy zbytečné ztrácet čas předvolebním divadlem. Don Margotti tehdy ve svých novinách napsal, aby katolíci „nevolili ani nebyli voleni“ a odkázali tak elity do patřičných mezí nevolené menšiny. Tato předvolební formule se pak roku 1874 stala oficiálním postojem církve. Ke změně tohoto postoje došlo až po padesáti letech, ale celkový stav demokracie se příliš nezměnil.
Neférové počátky se nepozorovaně staly součástí fungování moderní demokracie. S rozvojem sdělovacích prostředků a mediálního slovníku jsou voličovi k dispozici sofistikované či spíše sofistické pojmy, jež jsou natolik mnohoznačné, odtažité, ba vyprázdněné, že už neumožňují lidem srozumitelně komunikovat o realitě, kterou žijí, nýbrž vyvolávají pouhé jiskření protichůdných emocí. Absence pojmenovávání reálných problémů je v programech politických stran patrná už dlouho a nejenom u nás. Není to však projev nějaké podlosti politiků, nýbrž důsledek omezenosti stvořené lidské bytosti, která se marně pokouší hrát si na ředitele zeměkoule či spíše na barona Prášila, který se za vlasy sám vytahuje z bažiny.
Dnešní volby zkrátka odrážejí spíše osobní sympatie ke konkrétním tvářím než racionální obsah volebních programů příslušných politických stran, třebaže u nás je stále důležitým faktorem voleb odůvodněný odpor vůči komunistické ideologii. Bohužel však není vždy každému zcela jasné, v čem vlastně její zločinnost spočívá, což je způsobeno také tím, že nebyl nikdy dostatečně objasněn její zločinný účel, ani důvod a původ financí, které příslušní sociální inženýři dostali na její zavedení do společnosti.
Letos 40% voličů svého volebního práva nevyužilo. Výčitky na jejich adresu většinou neberou v úvahu, že důvod, proč se hlasování zdrželi, může spočívat právě v bezradnosti. Nelze totiž vyloučit, že žádná ze stran zkrátka nezískala jejich důvěru. Rozpaky a nerozhodnost ostatně přiznávají i mnozí, kteří svého volebního práva nakonec využili a nějakou tu stranu zvolili. Demokracie však není perpetuum mobile a výsledky voleb dobře odrážejí stav lidské přirozenosti raněné hříchem.
Avšak demokracie, která nebere a nechce brát zřetel na vtěleného Boha a hodnoty, které do dějin vnesl a vnáší, má v sobě cosi démonického. Životy a vztahy lidí, které jsou ovlivňovány takovouto demokracií, mohou tak podlehnout „starému pokušení člověka vykoupit sebe samého“ (Benedikt XVI., katecheze 9.4. 2008), což je právě ono gnostické nebezpečí, před nímž varuje encyklika Lumen fidei (č.47).
Mnohem důležitější než demokratické volby je respekt vůči pravdě ve všech jejích dimenzích, zejména však na rovině mezilidských vztahů, které se sbíhají v Bohu, jenž se stal člověkem. Problémem předvolebních kampaní je však právě to, že pravdu o lidském životě vylučují ze hry.
odeslat článek
vytisknout článek
