Nezbytnost odluky politické sféry od té náboženské je všeobecným a nezpochybnitelným přesvědčením, které se v západním světě ujalo. Nábožensky založený člověk si však nemůže nepoložit otázku, zda takováto odluka obou sfér funguje v obou směrech, nebo přesněji řečeno, zda ji musí respektovat také samotný Bůh.

Otázka se na první pohled může jevit jako poťouchlá, ale její zodpovězení má nemalý praktický dopad. Uzavírání se náboženské inspiraci, byť jenom na poli politiky, totiž nutně ovlivňuje osobní smýšlení a postoj věřícího ve vztahu k samotnému Bohu. Pokud jí člověk přitaká, zapouští kořeny v jeho nitru. Stává se negací, která působí škody na rovině osobní i ve vztahu k druhým lidem. Pokud by se tento princip myšlenkového uzamykání světa do sebe rozmohl ve společenství věřících, došlo by k jeho zhroucení (involuci), tedy k situaci, před kterou nezřídka varuje papež František: ujala by se mondénní duchovnost, která znamená vyhasnutí víry.

Na druhé straně se však lze také ptát, zda odluka od náboženské inspirace je opravdu takovou výhrou pro samotné společenské zřízení? Obě varianty socialismu 20. století – nacionální i třídní - ukazují, že je tomu právě opačně. Pojem totalita v tomto ohledu mnoho nevysvětluje. Je sice hojně používán v médiích, ale bez osobní zkušenosti je stěží srozumitelný a nezřídka proto zůstává nepochopen. Mechanismus vnucovaného a zároveň podbízejícího se socialismu stavěl na odosobněném, anonymním zločinu, který byl umožňován, páchán a ospravedlňován státními institucemi. Byl to režim konspirační, tedy spiknutí namířené proti každému, kdo nebyl ochoten se na něm podílet. Nejenom, že fyzicky likvidoval toho, kdo poukazoval na zločinnost jeho základů, ale zároveň tajil důvod tohoto pronásledování, které bylo vykreslováno jako nezbytná daň lidskému pokroku.

Moderní společnost je prý tekutá, jak tvrdí Zygmunt Bauman, který ji hnětl jako důstojník stalinistické polské kontrarozvědky a nyní jako světoznámý sociolog. Je to ovšem průhledná rétorika mocenských elit, které právě takovou společnost chtějí vytvořit, to znamená vnutit člověku, co si má myslet sám o sobě. V tom je podstata mocenských ideologií. Šidí lidskou svobodu ve vztahu k Bohu i k lidem. Současně nutí i svádějí člověka, aby se zmocňoval reality ve svůj vlastní prospěch. Z tohoto hlediska jsou mocenské ideologie výrazem okultní vzpoury, která stojí na počátku lidských dějin, jimiž prorůstá a v nichž se kumuluje.

Na svém konci však dějiny vyjeví, že vládce tohoto světa je úhlavním nepřítelem lidské přirozenosti a otcem lži. Proto je globální konec tohoto světa finální součástí dobré zprávy evangelia. A myšlenka na tento konec, nová nebesa a novou zemi, jak to církev každoročně věřícím předkládá, funguje jako svého druhu lakmusový papírek, kterým je možné změřit si úroveň pravé radosti či její pokles a tím míru ohrožení oním duchovním zesvětštěním či mondénní spiritualitou, která je démonskou verzí křesťanské víry.

Souzeni budeme podle zákona svobody, jak praví sv. Jakub, a prokazování milosrdenství je tou nejbezpečnější zárukou a příčinou svobody každého, kdo obstojí před Bohem svobodným a osvobozujícím.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"