27. 5. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1128
Poslechem z webových stránek.733
Četbou textů na webových stránkách.1401
Poslechem i četbou.693


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

P. Pavel Konzbul novým pomocným biskupem Brna

Benedikt XVI. se ohrazuje proti výmyslům ohledně fatimského tajemství

Vrchní imám univerzity Al Azhar: Islám nemá s terorismem nic společného




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Encykliky, exhortace 

26.11.2013 

EVANGELII GAUDIUM - III.

Česká sekce RV

Kapitola druhá
Krize komunitního nasazení

50. Ještě než budeme mluvit o některých základních otázkách týkajících se evangelizačního působení, je vhodné krátce uvést kontext, ve kterém žijeme a jednáme. Dnes se mluví o „přemíře diagnóz“, jež nejsou vždycky provázeny rozhodnými a skutečně použitelnými řešeními. Na druhé straně by nám neposloužil ani čistě sociologický pohled, který by si nárokoval, že obsáhne veškerou realitu svojí metodologií způsobem, který je neutrální a sterilní pouze hypoteticky. Nabídnout chci spíše evangelní rozlišování. Je to pohled učedníka-misionáře, který „čerpá ze světla a síly Ducha svatého“.[53]

51. Není úkolem papeže podávat podrobnou a úplnou analýzu soudobé reality, ale vybízím všechna společenství, aby si uchovávala „stále bdělou schopnost zkoumat znamení doby“.[54] Jde o závažnou zodpovědnost, takže některé skutečnosti, pokud nebudou správně řešeny, mohou odstartovat procesy dehumanizace, které je pak těžké vracet zpět. Je vhodné objasnit to, co může být plodem království, a také to, co může Boží plán poškozovat. To znamená nejenom rozpoznat a interpretovat podněty dobrého ducha a zlého ducha, ale také – což je rozhodující – zvolit ty od dobrého ducha a odmítnout ty, co jsou od zlého ducha. Předpokládám přitom různé analýzy, které jsou podány v jiných dokumentech všeobecného učitelského úřadu i ty, které podávají regionální a národní episkopáty. V této exhortaci se chci jenom krátce pozastavit a pastoračně nahlédnout některé aspekty skutečnosti, které mohou brzdit nebo oslabovat dynamiky misionářské obnovy církve, ať už proto, že se týkají života a důstojnosti Božího lidu či proto, že ovlivňují také subjekty, které jsou užší součástí církevních institucí a plní úkoly evangelizace.

I. Některé výzvy nynějšího světa

52. Lidstvo nyní prožívá historický obrat, jenž lze spatřovat ve vývoji, který nastává v mnoha oblastech. Je třeba chválit úspěchy, které přispívají k růstu blahobytu lidí např. v oblasti zdravotnictví, školství a komunikací. Nicméně nesmíme zapomínat, že větší část mužů a žen naší doby žije v každodenním nedostatku s neblahými důsledky. Narůstají některé patologie. Bázeň a beznaděj se zmocňují srdcí mnoha lidí dokonce i v takzvaných bohatých zemích. Radost ze života často hasne, sílí nedostatek respektu a násilí, nerovnost je stále zřetelnější. Je třeba bojovat o přežití a často se přežívá s malou důstojností. Tato epochální změna byla zapříčiněna mimořádnými kvalitativními, kvantitativními, rychlostními a kumulativními skoky, ke kterým dochází ve vědeckém pokroku, v technologických inovacích a v jejich rychlých aplikacích v různých oblastech přírody a života. Žijeme v době znalostí a informací, zdrojů nových forem moci, která je velmi často anonymní.

Ne ekonomii vyřazování

53. Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci „ne ekonomii vyřazování a nerovnosti“. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby nevzbuzoval zájem fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, zatímco pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, kde mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme „skartační“ kulturu, která je dokonce prosazována. Nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového. Vyřazováním je zasažena příslušnost ke společnosti, ve které se žije, u samotného kořene, poněvadž spodina, periferie či bezmocnost není v ní, ale mimo ni. Vyřazovaní nepředstavují „vykořisťované“, nýbrž odpadky, „zbytky“.

54. V tomto kontextu někteří dosud hájí teorii „trickledown“ předpokládající, že každý ekonomický růst favorizovaný volným trhem dokáže sám o sobě vyprodukovat ve světě větší rovnost a sociální inkluzi. Toto mínění, které nikdy nebylo potvrzeno fakty, vyjadřuje naivní a neotesanou důvěru v dobrotu těch, kteří mají ekonomickou moc, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému. Vyřazení mezitím stále čekají. Kvůli udržení životního stylu, který druhé vyřazuje, anebo kvůli nadšení pro tento egoistický ideál, rozvinula se globalizace lhostejnosti. Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář výkřikům bolesti druhých, již nepláčeme nad dramaty druhých, ani nás nezajímá péče o ně, jako by to všechno byla odpovědnost, která je nám cizí a netýká se nás. Kultura blahobytu nás uspává, ale znepokojuje nás, když se na trhu objeví něco, co jsme si dosud nekoupili, zatímco všechny životy ničené nedostatkem možností pokládáme za pouhou podívanou, která nás nikterak nezneklidňuje.

Ne nové idolatrii peněz

55. Jedna z příčin této situace spočívá ve vztahu k penězům, který jsme zavedli, protože pokojně přijímáme jejich nadvládu nad sebou a našimi společnostmi. Finanční krize, kterou procházíme, nám umožňuje zapomínat, že u jejího původu je hluboká antropologická krize: negace primátu lidské bytosti! Stvořili jsme nové idoly. Adorace starozákonního zlatého telete (srov. Ex 32,1-35) našla novou a nelítostnou verzi ve fetišismu peněz a v diktatuře ekonomie, která nemá tvář ani opravdový lidský účel. Světová krize, která zasahuje finančnictví i ekonomii, vyjevuje nerovnosti a především vážný nedostatek antropologického směrování, které redukuje lidskou bytost na jedinou z jejích potřeb: na konzum.

56. Zatímco výdělky málokterých exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací. Proto upírají právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby chránily obecné blaho. Nastoluje se nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla. Kromě toho dluh a jeho úroky vzdalují státy od jejich uskutečnitelných hospodářských možností a občany od jejich reálné kupní síly. K tomu všemu přibývá rozvětvená korupce a egoistické daňové úniky, které nabyly globálních dimenzí. Touha po moci a majetku nezná mezí. V tomto systému, který pohlcuje všechno za účelem navýšení zisků, se cokoli křehkého jako např. životní prostředí stává bezbranné proti zájmům zbožštěného trhu transformovaného na absolutní pravidlo.

Ne penězům, které vládnou, místo toho, aby sloužily

57. Za tímto postojem se skrývá odmítnutí etiky a odmítnutí Boha. Na etiku se obvykle hledí s posměšným pohrdáním. Je považována za kontraproduktivní, příliš lidskou, protože relativizuje peníze a moc. Je vnímána jako hrozba, poněvadž odsuzuje manipulaci a degradaci člověka. Etika v posledku odkazuje k Bohu, který očekává závaznou odpověď překračující tržní kategorie. Pro tyto kategorie, jsou-li absolutizovány, je Bůh nekontrolovatelný, není manipulovatelný, ba dokonce je nebezpečný, neboť volá lidskou bytost k její plné realizaci a nezávislosti na jakémkoli typu otroctví. Etika – neideologizovaná etika – umožňuje vytvářet rovnováhu a lidštější sociální řád. V tomto smyslu vybízím finanční odborníky a vlády různých zemí, aby vzali do úvahy slova starověkého mudrce: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“[55]

58. Reforma finančnictví neopomíjející etiku by vyžadovala ráznou změnu postoje politických představitelů, které povzbuzuji k tomu, aby se s touto výzvou vyrovnali rázně a prozíravě, a samozřejmě bez ignorování specifičnosti každého kontextu. Peníze mají sloužit a nikoli vládnout! Papež má rád všechny, bohaté i chudé, ale má povinnost Kristovým jménem připomínat, že bohatí mají pomáhat chudým, respektovat je a podporovat je. Vybízím vás k nezištné solidaritě a k tomu, aby se ekonomie a finančnictví navrátily k etice upřednostňující člověka.

Ne nespravedlnosti rodící násilí

59. Dnes je z mnoha stran vyžadována větší bezpečnost. Pokud se však neodstraní vyřazování a nerovnost ve společnosti a mezi různými národy, nebude možné vykořenit násilí. Chudí lidé a chudší národy jsou obviňováni z násilí, ale bez rovnosti příležitostí budou různé formy agrese a válek nacházet úrodný terén a dříve či později vybuchnou. Když společnost – místní, národní či světová – odsune jednu svoji část na periferii, nenajdou se žádné politické programy, ani pořádkové síly či intelligence, které by mohly zajistit neomezený klid. Neděje se tak pouze proto, že nerovnost vyvolává násilnou reakci těch, kdo jsou vyřazeni ze systému, nýbrž proto, že sociální a ekonomický systém je nespravedlivý u kořene. Jako se dobro chce sdílet, tak také zlo, kterému se povolí, tedy nespravedlnost, tíhne k šíření své škodlivé síly a tichému rozkladu základů jakéhokoli politického a sociálního systému, jakkoli se může zdát pevným. Každý čin má následky, a zlo zahnízděné ve strukturách společnosti má vždy potenciál rozkladu a smrti. Zlo vykrystalizovalo v nespravedlivé sociální struktury a nelze od něho očekávat lepší budoucnost. Jsme daleko od takzvaného „konce dějin“, poněvadž podmínky udržitelného a mírumilovného rozvoje se dosud adekvátně neujaly a nerealizovaly.

60. Mechanismy aktuální ekonomie prosazují vyhrocování konzumu, ale ukazuje se, že bezuzdný konzumismus spojený s nerovností dvojnásobně poškozuje sociální pletivo. Sociální disparita dříve či později plodí násilí, které užití zbraní neřeší a nikdy nevyřeší. Slouží pouze snaze oklamat ty, kteří požadují větší bezpečnost, jako bychom dnes nevěděli, že zbraně a násilné represe namísto řešení vytvářejí nové a horší konflikty. Někteří si jednoduše libují v tom, že obviňují chudé lidi a chudé země ze svých vlastních špatností nepatřičnými generalizacemi, a domáhají se řešení v podobě „vzdělávání“, jež je má uklidnit a proměnit na ochočené a neškodné bytosti. Provokuje to ještě více, když oni vyřazení vidí, jak se rozrůstá sociální rakovina, kterou je v mnoha zemích hluboce zakořeněná korupce u vlád, podnikatelů a institucí nezávisle na politické ideologii.

Některé kulturní výzvy

61. Evangelizujeme i tím, že se snažíme vyrovnat s různými výzvami, které se mohou vynořit.[56] Někdy se objevují v podobě autentických útoků na náboženskou svobodu nebo nového pronásledování křesťanů, jež v některých zemích dosáhlo alarmující úrovně nenávisti a násilí. Na mnoha místech se vyskytuje spíše rozšířená relativistická indiference, spojená s rozčarováním a krizí ideologií, jež nastoupily jako reakce na vše totalitní. Nepoškozuje to jenom církev, ale sociální život vůbec. Zjišťujeme, že kultura, v níž chce být každý nositelem vlastní subjektivní pravdy, odrazuje občany od snahy podílet se na společném projektu, který překračuje osobní zájmy a touhy. 62. V převládající kultuře zaujímá čelné místo to, co je vnější, bezprostřední, viditelné, rychlé, povrchní a provizorní. Realita přenechává místo zdání. Globalizace přináší v mnoha zemích úpadek kulturních kořenů v důsledku invaze tendencí jiných kultur, ekonomicky rozvinutých, ale eticky slabých. Tak se vyjádřily biskupské synody různých kontinentů. Afričtí biskupové, odvolávající se na encykliku Sollicitudo rei socialis před několika lety například poukázali na snahu přetvořit africké země na pouhé „kusy mechanismu, součástky gigantické mašinerie. Dochází k tomu také na poli společenských sdělovacích prostředků, které jsou řízeny z center severního světa a proto ne vždy berou v úvahu priority a problémy vlastní těmto zemím a nerespektují ani jejich kulturní fyziognomii“.[57] Stejně tak biskupové Asie zdůrazňují „vlivy, které působí zvnějšku na asijské kultury. Objevují se nové formy jednání, které jsou výsledkem přehnané expozice v médiích... Negativní aspekty mediálního a zábavního průmyslu v důsledku toho ohrožují tradiční hodnoty“.[58]

63. Katolická víra mnoha národů dnes stojí před výzvou šíření nových náboženských hnutí tíhnoucích někdy k fundamentalismu anebo nabízejících spiritualitu bez Boha. To je na jedné straně způsobeno lidskou reakcí na materialistickou, konzumní a individualistickou společnost a na druhé využíváním nouze lidí, kteří žijí na periferiích a v zónách chudoby a přežívají uprostřed velkých lidských trápení ve snaze vyřešit své bezprostřední potřeby. Tato náboženská hnutí, která se vyznačují subtilní pronikavostí, přicházejí zaplnit prázdnotu, kterou uvnitř vládnoucího individualismu zanechal sekularistický racionalismus. Kromě toho je nezbytné uznat, že pokud část našich pokřtěných nezakouší vlastní příslušnost k církvi, je to způsobeno také málo vlídnými strukturami a nepřívětivým ovzduším v některých našich farnostech a komunitách nebo byrokratickým postojem k jednoduchým či složitým problémům našeho lidu. Na mnoha místech převládá administrativní aspekt nad pastoračním, jakož i formalizace udělování svátostí bez jiných forem evangelizace.

64. Proces sekularizace vede k redukování víry a církve na privátní a intimní prostor. Negace veškeré transcendence navíc způsobila narůstající etickou deformaci, oslabení smyslu pro osobní i sociální hřích a postupný nárůst relativismu, což dává prostor všeobecné dezorientaci, zvláště ve fázi dospívání a mládí, kdy změny snadno zraňují. Biskupové USA si správně všímají toho, že zatímco církev klade důraz na existenci objektivních a pro všechny platných morálních norem, „existují takoví, kteří toto učení prezentují jako nespravedlivé, ba odporující základním lidským právům. Taková argumentace plyne obvykle z určité formy morálního relativismu, který se pojí nikoli bezdůvodně s důvěrou v absolutní práva jednotlivců. Z této perspektivy vypadá církev jako by prosazovala zvláštní předsudek a vměšovala se do individuálních svobod“.[59] Žijeme v informační společnosti, která nás bez rozmyslu saturuje daty kladenými na stejnou úroveň a přivádí nás k úděsné povrchnosti ve chvíli, kdy si klademe nějaké morální otázky. V důsledku toho je zapotřebí výchovy, která učí kritickému myšlení a nabízí cestu zrání v hodnotách.

65. Navzdory celému sekularistickému proudu, který v mnoha zemích - i tam, kde je křesťanství menšinou - prostupuje společnostmi, je katolická církev u veřejného mínění věrohodnou a spolehlivou institucí, pokud jde o oblast solidarity a péče o nejubožejší. Opakovaně sloužila jako prostřednice, aby pomohla nalézt řešení problémů týkajících se míru, svornosti, životního prostředí, lidských a občanských práv. A přínos katolických škol a univerzit na celém světě je obdobný! Je velice pozitivní, že tomu tak je. Stojí nás však velké úsilí ukázat, že poukazujeme-li na jiné otázky, které u veřejnosti nebudí takový ohlas, činíme tak ve věrnosti témuž přesvědčení o důstojnosti člověka a obecném dobru.

66. Rodina prochází hlubokou kulturní krizí jako všechna společenství a všechny sociální vazby. V případě rodiny se křehkost vztahů stává obzvláště závažnou, protože jde o základní buňku společnosti, místo, kde si osvojujeme život v různosti a příslušnost k druhým a kde rodiče předávají dětem víru. Manželství bývá nahlíženo jako pouhá forma citového uspokojení, které lze vytvořit jakkoliv a uzpůsobit podle sensibility každého. Avšak neodmyslitelný přínos manželství pro společnost přesahuje rovinu emotivity a potřeb vlastních páru. Nerodí se, jak učí francouzští biskupové, „z milostného sentimentu, který je z definice prchavý, ale z hlubokého závazku přijatého snoubenci, kteří se odhodlají uzavřít plné životní společenství.“[60]

67. Postmoderní a globalizovaný individualismus favorizuje životní styl oslabující rozvoj a stabilitu vztahů mezi lidmi a znetvořuje rodinné svazky. Pastorace musí ještě lépe ukázat, že vztah s naším Otcem po společenství žádá a povzbuzuje, aby uzdravovalo, prosazovalo a posilovalo mezilidské vztahy. Zatímco se ve světě, zvláště v některých zemích, objevují různé formy válek a střetů, my křesťané trváme na uznávání druhého, hojení ran, budování mostů, navazování vztahů a vzájemné pomoci „nesení břemen jeden druhému“ (srov. Gal 6,2). Na druhé straně vznikají dnes mnohé formy sdružení na obranu práv a pro dosažení šlechetných cílů. Žízeň po sdílení se tak projevuje u mnoha občanů, kteří chtějí být tvůrci sociálního a kulturního pokroku.

Výzvy inkulturace víry

68. Křesťanský substrát některých, zvláště západních populací je živá realita. Nalézáme zde, zejména mezi těmi nejpotřebnějšími, morální rezervu, která střeží hodnoty autentického křesťanského humanismu. Pohled víry na realitu nemůže opomíjet uznání toho, co zasévá Duch svatý. Znamenalo by to nedůvěřovat jeho osvobozujícímu a velkorysému působení, kdybychom si mysleli, že neexistují autentické křesťanské hodnoty tam, kde velká část populace obdržela křest a mnoha způsoby vyjadřuje svoji víru a bratrskou solidaritu. Tady je třeba rozpoznat mnohem více než „semena Slova“, poněvadž jde o autentickou katolickou víru s vlastními způsoby vyjadřování a příslušnost k církvi. Není správné ignorovat rozhodující význam, který má kultura poznamenaná vírou, protože tato evangelizovaná kultura má, nehledě na své meze, mnohem více zdrojů než je pouhý součet věřících stojících před útoky nynějšího sekularismu. Evangelizovaná lidová kultura obsahuje hodnoty víry a solidarity, které mohou přispět k rozvoji věřící a spravedlivější společnosti, a vyznačuje se osobitou moudrostí, kterou je třeba uznat v postoji plném vděčnosti.

69. Naléhavá je potřeba evangelizovat kultury, aby se inkulturovalo evangelium. V zemích s katolickou tradicí jde o provázení, pečování a posilování již existujícího bohatství a v zemích s jinými náboženskými tradicemi či hluboce sekularizovanými jde o usnadnění nových procesů evangelizace kultury, byť za předpokladu dlouhodobých projektů. Nicméně nemůžeme přehlížet, že výzva k růstu je neustálá. Každá kultura a každá sociální skupina potřebuje očišťování a zrání. V případě lidových kultur katolických populací můžeme rozpoznat některé slabosti, které stále potřebují, aby byly uzdraveny evangeliem: machismus, alkoholismus, domácí násilí, skrovná účast na eucharistii, fatalistická víra či pověra, která vede k čarování, apod. Právě lidová zbožnost je však tím nejlepším východiskem k jejich uzdravení a osvobození.

70. Je také pravdou, že tento akcent je někdy spíše než na impuls lidové zbožnosti kladen na zevnější tradiční formy nebo na hypotetická soukromá zjevení, která se absolutizují. Existuje takové křesťanství, které je tvořeno pobožnostmi, jež jsou vlastní určitému typu individuálního a sentimentálního života víry, které však ve skutečnosti nekorespondují s autentickou „lidovou zbožností“. Někteří prosazují tyto výrazy, aniž by se starali o sociální povznesení a formaci věřících, a v některých případech tak činí proto, aby obdrželi ekonomické výhody či jakousi moc nad druhými. Nemůžeme také přehlížet, že v posledních desetiletích nastal u katolického lidu zlom v generačním předávání křesťanské víry. Je nepopiratelné, že mnozí cítí zklamání a přestávají se identifikovat s katolickou tradicí, že se zvyšuje počet rodičů, kteří nekřtí svoje děti a neučí je modlit, a dochází i k určitému exodu do jiných společenství víry. Některé z příčin tohoto zlomu jsou: nedostatek prostoru k dialogu v rodině, vliv sdělovacích prostředků, relativistický subjektivismus, bezuzdný konzumismus, který podněcuje trh, nedostatek pastoračního doprovázení těch nejchudších, absence srdečného přijetí v našich institucích a naše těžkost obnovit mystické přilnutí víry v pluralitní náboženské scéně.

Výzvy městských kultur

71. Nový Jeruzalém, svaté město (srov. Zj 21, 2-4), je cílem, ke kterému se ubírá celé lidstvo. Je zajímavé, že Zjevení nám říká, že plnost lidstva a dějin se uskuteční ve městě. Potřebujeme poznávat město kontemplativním pohledem, totiž pohledem víry, která objevuje onoho Boha, který přebývá v jeho domech, na jeho ulicích a náměstích. Boží přítomnost provází upřímné hledání, které konají lidé i skupiny, aby nalezli oporu a smysl života. On žije mezi jeho obyvateli a prosazuje solidaritu, bratrství, touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Tato přítomnost nesmí být konstruována, nýbrž objevována, vyjevována. Bůh se neskrývá těm, kteří jej hledají upřímným srdcem, třebaže tak činí tápavě, nepřesně a zmateně.

72. Ve městě je náboženský aspekt zprostředkováván různými životními styly, zvyky, které se pojí k určitému vnímání času, území a vztahů, ale jsou odlišné od stylů venkovských obyvatel. V každodenním životě obyvatelé často bojují o přežití a v tomto boji se skrývá hluboký smysl existence, který v sobě obvykle zahrnuje hluboký náboženský smysl. Musíme jej rozjímat, abychom navázali dialog, podobně jako Pán se Samaritánkou u studny, kde hledala utišení své žízně (srov. Jan 4,7-26).

73. Nadále se rodí nové kultury v těchto rozsáhlých lidských zeměpisech, kde už se křesťan nejeví jako nositel či původce smyslu. Přejímá od nich však jiné jazyky, symboly, poselství a paradigmata, která nabízejí nové životní ukazatele, často odporující Ježíšovu evangeliu. Nevídaná kultura tepe a vzniká ve městě. Synod konstatoval, že dnešní transformace těchto obrovských oblastí a kultura, kterou vyjadřují, jsou přednostním místem nové evangelizace.[61] Vyžaduje to, abychom se zamysleli nad prostorami modlitby a společenství a jejich inovacemi, aby byly pro městské obyvatele přitažlivější a výmluvnější. Venkovské prostředí v důsledku hromadných sdělovacích prostředků není odcizené těmto kulturním transformacím, které působí značné změny také v jejich způsobu života.

74. Nezbytnou se stává taková evangelizace, která by vysvětlovala nové způsoby vztahování se k Bohu, ke druhým a k životnímu prostředí a posilovala základní hodnoty. Je nutné dospět tam, kde se tvoří nové příběhy a paradigmata, dosáhnout Ježíšovým Slovem do nejhlubších zákoutí duše města. Netřeba zapomínat, že město je multikulturní prostředí. Ve velkých městech je možné pozorovat pletivo, kterým skupiny lidí sdílejí tytéž sny o životě a podobné představy a ustavují se v nových lidských sektorech, kulturních územích a neviditelných městech. Rozmanité kulturní formy fakticky žijí spolu, ale častokrát uplatňují praktiky segregace a násilí. Církev je povolána dávat se do služby obtížnému dialogu. Existují sice občané, kterým se dostává vhodných prostředků pro rozvoj osobního a rodinného života, ale existují mnozí „neobčané“, „poloviční občané“ či „městské zbytky“. Město produkuje určitý druh trvalé ambivalence, protože nabízí svým občanům nekonečné možnosti, ale vykazuje rovněž četné obtíže, které mnohým brání v plném rozvoji. Tento protimluv vyvolává drásavé utrpení. V mnoha částech světa jsou města dějištěm masových protestů, kde se tisíce obyvatel domáhají svobody, sdílení, spravedlnosti a dalších nároků, které, pokud nejsou náležitě interpretovány, nelze umlčet silou.

75. Nemůžeme ignorovat, že ve městech se snadno rozrůstá obchod s drogami a lidmi, zneužívání a vykořisťování nezletilých, izolace starých a nemocných lidí, různé formy korupce a kriminality. Zároveň se to, co by mohlo být cenným prostorem pro setkání a solidaritu, často mění na místo útěku a vzájemné nedůvěry. Domy a čtvrti se stavějí, spíše aby izolovaly a ochraňovaly, než spojovaly a integrovaly. Hlásání evangelia bude základem opětovné stabilizace důstojnosti lidského života v těchto situacích, protože Ježíš chce ve městech rozdávat život v hojnosti (srov. Jan 10,10). Jednotný a úplný smysl lidského života, který nabízí evangelium, je nejlepším lékem na nešvary města, třebaže je nutné vzít v úvahu, že jednotvárný a rigidní program a styl evangelizace není pro tyto situace vhodný. Avšak žít až do dna to, co je lidské, a zapojit se do jádra těchto výzev jako kvas svědectví v jakékoli kultuře a v jakémkoli městě činí křesťana lepším a město plodným.

II. Pokušení při pastoraci

76. Pociťuji nezměrnou vděčnost za nasazení všech, kdo pracují v církvi. Nyní však nechci probírat aktivity různých pastoračních pracovníků, od biskupů až po ty nejskromnější a skryté církevní služby. Raději bych se zamyslel nad výzvami, kterým musí čelit všichni v kontextu nynější globalizované kultury. Předně však musím říci - a je to i požadavek spravedlnosti - že vklad církve do nynějšího světa je enormní. Naše bolest a naše zahanbení nad hříchy některých členů církve i nad těmi našimi by neměly odsunout do zapomnění, kolik křesťanů odevzdává svůj život z lásky: starají se o spoustu lidí v nemoci nebo je doprovázejí k pokojné smrti, pomáhají lidem zotročeným různými drogovými závislostmi na těch nejubožejších místech planety, věnují se výchově dětí a mládeže anebo se starají o všemi opuštěné staré lidi, snaží se předávat hodnoty v nevraživých prostředích, nebo se odevzdávají mnoha jinými způsoby, jimiž projevují nezměrnou lásku k lidstvu inspirovanou Bohem, který se stal člověkem. Tato svědectví mne velice těší a povzbuzují mne v mé osobní touze po překonání egoismu, abych se sám odevzdával více.

77. Přesto však jsme jako děti této doby určitým způsobem pod vlivem nynější globalizované kultury, která nás, třebaže nám prezentuje hodnoty a nové možnosti, může také omezovat, podmiňovat a dokonce způsobit onemocnění. Uznávám, že potřebujeme vytvářet vhodné prostory k motivaci a ozdravení pastoračních pracovníků, „míst, kde se obrozuje naše víra v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, sdílejí se nejhlubší otázky i všední starosti, uskutečňuje se za pomoci evangelních kritérií niterné rozlišování týkající se života a zkušeností za účelem nasměrovat individuální i sociální rozhodnutí k dobru a kráse“.[62] Zároveň bych rád obrátil pozornost k některým pokušením, kterým jsou zvláště dnes vystaveni ti, kdo se věnují pastoraci.

Ano výzvě misionářské spirituality

78. Dnes je možné u mnoha pastorační pracovníků, včetně zasvěcených osob, zaznamenat přehnanou starost o osobní prostor autonomie a relaxace, což vede k prožívání vlastního životního poslání jakožto pouhého přívěsku, který jako by nebyl součástí vlastní identity. Současně je zaměňován duchovní život za určité náboženské momenty, které sice nabízejí povznesení, ale neposilují setkávání s druhými, nasazení ve světě, nadšení pro evangelizaci. Proto lze u mnoha z těch, co se věnují evangelizaci, třebaže se modlí, zaznamenat jakýsi individualistický akcent, krizi identity a pokles nadšení. Jsou to tři nešvary, které se vzájemně živí.

79. Mediální kultura a některá intelektuální prostředí občas projevují značnou nedůvěru k církevnímu poselství i jakési zklamání. V důsledku toho mnozí pastorační pracovníci, ačkoli se modlí, pěstují určitý druh komplexu méněcennosti, který je vede k relativizování a zatemňování jejich křesťanské identity a jejich přesvědčení. Vytváří se tak bludný kruh, protože nejsou šťastní z toho, kým jsou a co dělají, nevnímají své ztotožnění s evangelizačním posláním, což oslabuje jejich nasazení. Nakonec zadusí radost z misijního poslání jakousi obsesí být jako všichni ostatní a mít vše, co mají ostatní. Tímto způsobem se evangelizace stává povinností a věnuje se jí málo úsilí a velmi omezený čas.

80. U pastoračních pracovníků se kromě určitého duchovního stylu a svérázného smýšlení vyvíjí určitý relativismus, který je ještě nebezpečnější než ten věroučný. Týká se nejhlubších a upřímných rozhodnutí, která dávají životu formu. Tento praktický relativismus spočívá v takovém jednání jako by neexistoval Bůh, takovém rozhodování jako by neexistovali chudí, takovém snění jako by neexistovali druzí, takovém pracovním nasazení jako by neexistovali ti, kterým nebylo hlásáno evangelium. Stojí za zmínku, že dokonce i ten, kdo má zdánlivě solidní věroučná i duchovní přesvědčení, nezřídka upadá do takového životního stylu, který působí závislost na ekonomických jistotách nebo prostorech moci a lidské slávy získávaných za každou cenu, namísto toho, aby odevzdával život druhým v misijním poslání. Nenechme si ukrást misionářské nadšení!

Ne egoistické omrzelosti

81. Když nejvíce potřebujeme misionářský dynamismus, který přináší světu sůl a světlo, mnozí laici se obávají, že je někdo vyzve k plnění nějakého apoštolského úkolu a snaží se utéci před jakýmkoli závazkem, který by je mohl připravit o volný čas. Dnes je například velmi obtížné nalézt ve farnostech připravené katechety, kteří by ve svém poslání setrvali určitý počet let. Něco podobného však nastává i u kněží, kteří mají obsesi střežit si svůj osobní čas. Často je to způsobeno tím, že tito lidé cítí nutkavou potřebu uchovat si prostor svojí autonomie jakoby úkol evangelizovat byl nebezpečný jed, a nikoli radostná odpověď na Boží lásku, která nás posílá na misie, naplňuje nás a činí plodnými. Někteří se vzpírají okoušet chuť misijního poslání a jsou uzavřeni do paralyzující omrzelosti.

82. Problémem není vždycky přebytek činnosti. Především je sama činnost prožívána špatně, bez adekvátních motivací, bez spirituality, která činností prostupuje a činí ji přitažlivou. Odtud plyne, že povinnosti unavují více než je rozumné a někdy způsobují nemoc. Nejedná se o námahu poklidnou, nýbrž napjatou, tíživou, neuspokojující a v posledku neakceptovanou. Tato pastorační omrzelost může mít různý původ. Někteří do ní upadnou, protože se pustili do nerealizovatelných plánů a nežijí rádi tím, co by mohli v poklidu dělat. Jiní proto, že nepřijímají svízelnou evoluci uskutečňování, a chtějí, aby všechno padalo z nebe. Další proto, že přilnuli k určitým plánům nebo snům pěstovaným svou vlastní marnivostí. Jiní proto, že ztratili reálný kontakt s lidmi v jakési odosobněné pastoraci, která přikládá větší pozornost organizaci než lidem, takže jsou nadšeni spíše „harmonogramem cesty“ než samotnou poutí. Jiní upadají do omrzelosti, protože neumějí čekat a chtějí ovládat rytmus života. Dnešní úzkostná snaha o bezprostřední výsledky způsobuje, že pastorační pracovníci netolerují snadno určitý odpor, zdánlivý nezdar, kritiku, kříž.

83. Tak se utváří největší hrozba, kterou je „šedý pragmatismus všedního života církve, ve kterém všechno zdánlivě vychází z normality, zatímco víra je ve skutečnosti podrývána a degeneruje na zbytečnost“.[63] Vyvíjí se tak záhrobní psychologie, která postupně transformuje křesťany v muzejní mumie. Zklamáni realitou, církví nebo sebou samými žijí v ustavičném pokušení přilnout k nasládlému a beznadějnému smutku, který ovládne srdce jakožto „nejcennější ďáblův elixír“.[64] Ač povoláni k objasňování a sdílení života, nechávají se nakonec okouzlit věcmi, které plodí pouze vnitřní temnotu a ochablost a které oslabují apoštolský dynamismus. Vzhledem k tomu všemu si dovolím opakovat: nenechme si ukrást radost z evangelizace!

Ne vůči sterilnímu pesimismu

84. Radost evangelia je taková, že ji nic a nikdo nebude nikdy moci odejmout (srov. Jan 16,22). Nešvary našeho světa – a církve – by neměly být omluvou pro redukování našeho nasazení a naší horlivosti. Považujme je za výzvy k růstu. Pohled víry je navíc schopen rozpoznat světlo, které Duch svatý vždycky šíří uprostřed temnot, nezapomínaje, že „kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). Naše víra je vyzvána k nazírání vína, na které se může proměnit voda, a k objevení pšenice rostoucí mezi koukolem. Padesát let po Druhém vatikánském koncilu, třebaže zakoušíme bolest nad ubohostmi naší doby a jsme daleci naivního optimismu, nesmí větší realismus znamenat menší důvěru v Ducha, ani menší velkodušnost. V tomto smyslu se můžeme vrátit ke slovům bl. Jana XXIII. z onoho pamětihodného 11. října 1962: „Při vykonávání Našeho pastýřského úřadu k nám nejednou dolehnou názory některých lidí, kteří jistě planou horlivostí o svaté náboženství, avšak nedívají se na vše s dostatečným pochopením a s rozumným úsudkem. V dnešní době vidí jen zmar a zkázu… Máme za to, že musíme rezolutně nesouhlasit s těmito proroky zkázy, kteří oznamují jen neštěstí, jako by už hrozil konec světa. Na nynějším stavu věcí máme spíše vidět tajemné úradky Boží Prozřetelnosti, která nás vede k novému řádu lidských vztahů. Dnešní události jsou dílem lidí, a co více: nad jejich očekávání uskutečňují vyšší Boží záměry; Bůh řídí všechno i přes lidské nehody a nezdary moudře k dobru církve“.[65]

85. Jedno z nejvážnějších pokušení, které dusí horlivost a odvahu, je poraženectví, které nás přetváří na nespokojené a znechucené pesimisty se zamračenou tváří. Nikdo nemůže podstoupit bitvu, pokud předem plně nedůvěřuje ve vítězství. Kdo začíná bez důvěry, prohrál předem polovinu bitvy a zakopává svoje hřivny. I s bolestnou zkušeností vlastní křehkosti je třeba jít vpřed, nepovažovat se za poražené a připomínat si, co řekl Pán svatému Pavlovi: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9). Křesťanským triumfem je vždycky kříž, který je však současně standartou vítězství, jež je nesena s bojovnou něhou vstříc útokům zla. Zlý duch poraženectví je bratrem pokušení oddělovat předčasně pšenici od koukolu, je produktem úzkostné a egoistické nedůvěry.

86. Je zřejmé, že v některých místech nastala duchovní „vyprahlost“, která je plodem projektu společností, které se chtějí utvářet bez Boha anebo ničí svoje křesťanské kořeny. Tam se „křesťanský svět stává sterilním a jako nadměrně zužitkovaná půda se vyčerpá a mění v poušť“.[66] V jiných zemích násilný odpor ke křesťanství nutí křesťany žít jejich víru téměř skrytě v zemi, kterou milují. To je další velmi bolestná forma pouště. I vlastní rodina či pracoviště mohou být oním vyprahlým terénem, kde je třeba uchovávat víru a snažit se ji vyzařovat. „Avšak, právě vycházíme-li ze zkušenosti této pouště, této prázdnoty, můžeme nově objevit radost z víry a její životní význam pro sebe, muže i ženy. Na poušti se objevuje hodnota toho, co je pro život podstatné. V současném světě tak existuje bezpočet znamení, která nezřídka - implicitně či negativně - vyjadřují žízeň po Bohu, po nejzazším smyslu života. A na poušti jsou zapotřebí především lidé víry, kteří svým vlastním životem ukazují cestu k zaslíbené zemi a tak udržují naději v bdělém stavu.“[67] V každém případě jsme v těchto okolnostech povoláni být lidmi-nádobami, abychom dali druhým napít. Někdy se nádoba mění na těžký kříž, ale právě na kříži se nám probodený Pán odevzdal jako pramen živé vody. Nenechme si ukrást naději!

Ano novým vztahům zrozených Ježíšem Kristem

87. Dnes, kdy sítě a nástroje lidské komunikace dosáhly neslýchaného rozvoje, cítíme výzvu objevit a předávat „mystiku“ společného života, smíšení, setkávání, vzetí se za ruce, podpírání, účasti na tomto trochu chaotickém dmutí vln, které se může proměnit na opravdovou zkušenost bratrství solidární karavany, v posvátné putování. Takto se větší možnosti komunikace stanou většími možnostmi setkávání a solidarity mezi všemi. Kéž bychom šli touto cestou, která by byla tolik dobrá, tolik ozdravná, tolik osvobozující a tolik plodná nadějí! Vycházet z nás samých, abychom se sjednotili s druhými, dělá dobře! Uzavřít se v sobě znamená okoušet hořký jed imanence a lidstvo si pohorší každou egoistickou volbou, kterou učiníme.

88. Křesťanský ideál bude vždycky vybízet k překonávání podezření, stálé nedůvěry, strachu, že budeme napadeni, a obranných postojů, které nám ukládá nynější svět. Mnozí se pokoušejí utíkat před druhými do pohodlného soukromí nebo vybraného okruhu těch nejdůvěrnějších a zříkají se realismu sociální dimenze evangelia. Stejně jako by někteří chtěli pouze duchovního Krista, bez těla a bez kříže, požadují se také osobní vztahy zprostředkovávané jenom sofistikovanými přístroji, obrazovkami a systémy, které je možno zapnout a vypnout ovladačem. Evangelium nás však stále vybízí riskovat setkání s tváří druhého, s jeho fyzickou přítomností, která interpeluje, s jeho bolestí a jeho požadavky, s jeho nakažlivou radostí ve stálém tělesném kontaktu. Autentická víra v Božího Syna učiněného tělem je neoddělitelná od sebedarování, od příslušnosti ke společenství, od služby, od smíření s tělem druhých. Syn Boží nás svým vtělením vyzval k revoluci něhy.

89. Izolace, která je variantou imanentismu, může být vyjádřena falešnou autonomií, která vylučuje Boha a která může také ve zbožném člověku nabýt formy duchovního konzumismu neseného jeho chorobným individualismem. Návrat k posvátnu a duchovní hledání, které charakterizují naši dobu, jsou dvojznačné fenomény. Avšak spíše než ateismus dnes před námi stojí výzva, jak adekvátně odpovědět na žízeň mnoha lidí po Bohu, aby se ji nesnažili hasit nabídkami působícími odcizení nebo Ježíšem Kristem bez těla a bez starostí o druhé. Pokud nenajdou v církvi spiritualitu, která je uzdraví, osvobodí, naplní životem a pokojem a zároveň povolá k solidárnímu společenství a misionářské plodnosti, budou oklamáni nabídkami, které nepolidšťují a nevzdávají slávu Bohu.

90. Vlastní formy lidové zbožnosti jsou vtělené, protože vytryskly ze vtělení křesťanské víry do lidové kultury. Proto v sobě zahrnují osobní vztah nikoli s harmonizujícími energiemi, nýbrž s Bohem, Ježíšem Kristem, s Marií, s nějakým světcem. Mají tělo a tváře. Jsou schopné živit vztahový potenciál a nikoli jen individualistické útěky. V jiných sektorech našich společností stoupá respekt k různým formám „spirituality blahobytu“ bez společenství, k „teologii prosperity“ bez bratrského nasazení nebo k subjektivním zkušenostem, které nemají tvář a omezují se na niterné imanentní hloubání.

91. Důležitou výzvou je ukázat, že řešení nespočívá nikdy v útěku před osobním a angažovaným vztahem k Bohu, který nás současně angažuje ve vztahu k druhým. Toto se dnes děje, když si věřící počínají tak, aby se ukryli a zmizeli druhým z očí, když nenápadně utíkají z jednoho místa na druhé nebo z jednoho úkolu ke druhému, aniž by vytvářeli hluboké a stabilní vztahy: „Imaginatio locorum et mutatio multos fefellit.“[68] Je to falešný lék, který způsobuje chorobu srdce a někdy i těla. Je nezbytné dopomáhat k poznání, že jedinou cestou je naučit se setkávat s druhými ve správném postoji, vážit si jich a přijímat je jako druhy na cestě, bez vnitřního odporu. A ještě lépe, naučit se objevovat Ježíše ve tváři druhých, v jejich hlase, v jejich požadavcích. A učit se také trpět v objetí s ukřižovaným Ježíšem, když snášíme nespravedlivé útočení nebo nevděčnost a nikdy neochabovat ve volbě bratrství.[69]

92. Tam je pravé uzdravení, poněvadž způsob vztahování se k druhým, který nám skutečně přináší uzdravení namísto nemoci, je mystické, kontemplativní bratrství, které umí vidět posvátnou velikost bližního, dovede objevovat Boha v každé lidské bytosti, umí snášet nesnáze společného života přilnutím k lásce Boží, dovede otevřít srdce božské lásce a hledat štěstí druhých jako je hledá jejich dobrý Otec. Právě v této době a také tam, kde je „malé stádce“ (Lk 12,32), jsou Pánovi učedníci povoláni žít společenství, které bude solí země a světlem světa (srov. Mt 5,13-16). Jsou povoláni vydávat stále novým způsobem svědectví evangelizující příslušnosti.[70] Nenechme si ukrást společenství!

Ne duchovnímu zesvětštění

93. Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním religiosity a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. To vyčítal Pán farizeům: „Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samotného Boha?“ (Jan 5,44). Jde o velice subtilní hledání „vlastních zájmů a nikoli zájmů Ježíše Krista“ (Flp 2,21). Nabývá mnoha podob v závislosti na typu člověka a na situaci, v níž se vtírá. Poněvadž se pojí se snahou o zdání, není vždy doprovázeno veřejnými hříchy, a navenek se všechno jeví korektně. Kdyby však mělo zachvátit církev, „bylo by nekonečně zhoubnější než prosté zesvětštění morální“.[71]

94. Toto zesvětštění se může živit zejména dvěma způsoby, které jsou vzájemně hluboce propojeny. Jedním je kouzlo gnosticismu, víry uzavřené v subjektivismu, ve kterém budí zájem určitá zkušenost nebo řada úsudků či poznatků, jež jsou považovány za schopné dát útěchu a osvítit, ale v němž subjekt zůstává uzavřen v imanenci svého rozumu či svých citů. Druhým je sebevztažné a prométheovské neopelagiánství těch, kteří spoléhají v posledku jenom na své vlastní síly a považují se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem anebo proto, že jsou neochvějně věrní určitému katolickému stylu minulosti. Domnělá věroučná či disciplinární jistota zavdává podnět k narcistnímu a autoritářskému elitářství, kde se namísto evangelizování analyzují a klasifikují ti druzí a namísto usnadňování přístupu k milosti se plýtvá energiemi na kontrolování. V obou případech není opravdový zájem ani o Ježíše Krista, ani o bližní. Jsou to projevy antropocentrického imanentismu. Nelze si představit, že by z těchto redukovaných forem křesťanství mohl vytrysknout autentický evangelizující dynamismus.

95. Toto temné zesvětštění se projevuje mnoha zdánlivě protikladnými postoji, avšak stejným nárokem „ovládnout prostor církve“. U některých je patrná okázalá péče o liturgii, nauku a prestiž církve, ale bez starosti o reálné zasazení evangelia do lidu Božího a konkrétních dějinných potřeb. Takovýmto způsobem se život církve transformuje na muzejní exponát nebo majetek nemnohých. U jiných se totéž duchovní zesvětštění skrývá za kouzlem možnosti ukazovat sociální a politické výdobytky nebo se vychloubat zařizováním praktických záležitostí anebo tkví v přitažlivosti k dynamikám sebeúcty a seberealizace. Může se projevovat také různými způsoby vystavování se na odiv bohatým společenským životem, plným cest, schůzí, večeří a recepcí. Anebo se vyjadřuje manažerským funkcionalismem, oplývajícím statistikami, plány a vyhodnoceními, z čehož má hlavní prospěch nikoli Boží lid, ale spíše církev jakožto organizace. Ve všech případech chybí pečeť vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Krista, dochází k uzavření se do elitních skupin, nehledají se ani vzdálení, ani nezměrné množství těch, kteří žízní po Kristu. Není tam již evangelní horlivost, nýbrž falešné potěšení z egocentrického sebezalíbení.

96. V tomto kontextu se živí marnivost těch, kteří se spokojují s tím, že mají určitou moc, a raději jsou generály poražených vojsk než prostí vojáci oddílu, který pokračuje v boji. Jak často jen sníme o expanzivních, malicherných a dobře narýsovaných apoštolských plánech typických pro poražené generály! Tak popíráme dějiny církve, které jsou slavné jako dějiny obětí, naděje, každodenního boje, života stráveného ve službě, vytrvalosti v namáhavé práci, protože každá práce přináší „pot na čele.“ Namísto toho se marnivě věnujeme řečem o tom, „co by se mělo dělat“ – hřích onoho „mělo by se“ – jakožto duchovní učitelé a pastorační odborníci, kteří dávají instrukce a zůstávají mimo. Pěstujeme svoji neomezenou představivost a ztrácíme kontakt se svízelnou realitou našeho věřícího lidu.

97. Kdo upadl do tohoto zesvětštění, shlíží shůry a hledí do dáli, odmítá předpovědi bratří, diskvalifikuje ty, kteří mu kladou otázky, neustále poukazuje na chyby druhých a je posedlý zdáním. Vtlačil oporu srdce do zavřeného horizontu svojí imanence a svých zájmů a v důsledku toho se nepoučí ze svých hříchů ani není autenticky otevřen pro odpuštění. Je to děsivá zkaženost pod zdáním dobra. Je třeba se jí vyhnout vyjitím církve ze sebe, misijním posláním soustředěným na Ježíše Krista, nasazením pro chudé. Bůh nás vysvoboď ze světské církve pod duchovními či pastoračními drapériemi! Toto dusivé zesvětštění se odstraní nádechem čistého vzduchu Ducha svatého, který nás vysvobozuje ze setrvávání v soustředěnosti na sebe samé, z úkrytu ve zdánlivé zbožnosti, kde chybí Bůh. Nenechme si ukrást evangelium!

Ne válce mezi námi

98. V Božím lidu a v různých společenstvích je mnoho válek. Ve čtvrti, na pracovišti, kolik jen válek ze žárlivosti a závisti! Duchovní zesvětštění vede některé křesťany k vyhlášení války jiným křesťanům, kteří se stavějí proti sobě ve snaze o uchvácení moci, prestiže, rozkoše či ekonomické bezpečnosti. Někteří také přestávají žít upřímnou příslušnost k církvi a živí ducha sváru. Spíše než patřit k celé církvi s její bohatou rozmanitostí, patří k té či oné skupině, která se považuje za odlišnou či speciální.

99. Svět je drásán válkami a násilím anebo zraňován rozšířeným individualismem, který rozděluje lidské bytosti a staví je proti sobě, aby dychtily po vlastním blahobytu. V různých zemích se vzněcují konflikty a stará rozdělení, která byla částečně považována za překonaná. Křesťany všech komunit světa bych rád požádal zejména o svědectví bratrského společenství, které se stane přitažlivým a zářivým. Kéž všichni mohou obdivovat, jak o sebe vzájemně pečujete, dodáváte si vzájemně odvahu a doprovázíte se: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). O to Ježíš žádal intenzivní modlitbou Otce: „Ať jsou všichni jedno... v nás... aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Pozor na pokušení závisti! Jsme na stejné lodi a míříme do stejného přístavu! Prosme o milost radovat se nad plody druhých, které patří všem.

100. Těm, kteří byli zraněni starodávnými rozděleními, se zdá obtížné akceptovat naši pobídku k odpuštění a smíření, protože se domnívají, že ignorujeme jejich bolest nebo chceme přivést k zániku jejich paměť a ideály. Pohlédnou-li však na svědectví autenticky bratrských a smířených společenství, vždycky spatří přitažlivé světlo. Velice mne proto trápí, když se v některých komunitách a dokonce mezi zasvěcenými osobami setkávám s různými formami nenávisti, rozdělení, očerňování, ostouzení, pomsty, žárlivosti, touhy vnucovat vlastní ideje za každou cenu až k persekucím, které se podobají neúprosnému honu na čarodějnice. Koho chceme evangelizovat tímto jednáním?

101. Prosme Pána , aby nám dal chápat zákon lásky. Jak dobré je mít tento zákon! Jak dobré je mít se vzájemně rádi nade vše! Ano, nade vše! Každému z nás je určena pavlovská pobídka: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Gal 6,9). Všichni zakoušíme sympatie i antipatie a možná jsme v této chvíli na někoho rozzlobeni. Řekněme Pánu: „Pane, jsem rozzloben na toho či onu. Prosím tě za něho a za ni“. Modlit se za člověka, na kterého se hněváme, je opravdovým krokem k lásce a je to úkon evangelizace. Učiňme to dnes! Nenechme si ukrást ideál bratrské lásky!

Jiné církevní výzvy

102. Laici jsou jednoduše nezměrnou většinou Božího lidu. Slouží jim menšina, kterou tvoří svěcení služebníci. Vědomí identity a misijního poslání laika vzrostlo. Máme velký, byť nedostačující počet laiků se zakořeněným smyslem pro společenství a obrovskou věrností závazku k činorodé lásce, katechezi a slavení víry. Uvědomění této odpovědnosti laiků rodící se ze křtu a biřmování není všude stejné. V některých případech proto, že nebyli formováni k přijímání odpovědnosti, v jiných proto, že nenašli prostor ve svých místních církvích, aby se mohli vyjádřit a jednat, z důvodů přepjatého klerikalismu, který je drží stranou od rozhodování. Třebaže roste účast mnohých na laických službách, neodráží se toto nasazení v pronikání křesťanských hodnot v sociálním, politickém a ekonomickém prostředí. Omezuje se často na vnitrocírkevní úkoly bez skutečného nasazení pro aplikaci evangelia na přeměně společnosti. Formace laiků a evangelizace profesních a intelektuálních kategorií představují důležitou pastorační výzvu.

103. Církev uznává neodmyslitelný vklad ženy do společnosti, její sensibilitu, intuici a určité zvláštní schopnosti, které jsou obvykle vlastní spíše ženám než mužům. Kupříkladu speciální pozornost žen vůči druhým vyjadřující se zvláště, byť ne výlučně mateřstvím. S potěšením sleduji, jak mnohé ženy sdílejí pastorační odpovědnost spolu s kněžími, přispívají k doprovázení lidí, rodin či skupin a nabízejí nové pohledy k teologické reflexi. Je však ještě zapotřebí rozšířit prostory pro pronikavější ženskou účast v církvi. Protože „ženský génius je nezbytný ve všech projevech sociálního života; z tohoto důvodu je třeba zaručit účast žen také v pracovním prostředí“[72] a v různých místech, kde jsou přijímána závažná rozhodnutí jak v církvi, tak ve společenských institucích.

104. Dožadování se legitimních práv žen, počínaje pevných přesvědčením, že muži a ženy mají tutéž důstojnost, kladou církvi hluboké otázky, které ji provokují a nelze je prostě obejít. Kněžství rezervované mužům jako znamení Krista-Ženicha, který se odevzdává v eucharistii, je otázka, o které se nediskutuje, ale může se stát důvodem určitého konfliktu, pokud je svátostná autorita příliš identifikována s mocí. Netřeba zapomínat, že mluvíme-li o kněžské moci, „nacházíme se zde v rovině funkce a ne v rovině důstojnosti a svatosti“.[73] Služebné kněžství je jedním z prostředků, které Ježíš užívá ke službě svému lidu, ale zásadní důstojnost plyne ze křtu, který je dostupný všem. Připodobnění kněze ke Kristu jako Hlavě, totiž k počátečnímu zdroji milosti, nezahrnuje povýšení, které by jej stavělo na vrchol ve všem ostatním. Funkce v církvi „nezpůsobují nadřazenost jedněch nad druhými“.[74] Ostatně jedna žena, Maria, je důležitější než biskupové. A třebaže se funkce služebného kněžství pokládá za „hierarchickou“, je třeba mít na paměti, že „je naprosto podřízena svatosti členů církve“.[75] Klíčem a těžištěm služebného kněžství není moc pojatá jako panování, nýbrž moc vysluhovat svátost eucharistie. Odtud plyne jeho autorita, která je vždycky službou lidu. Tady se prezentuje velká výzva pro pastýře i teology, kteří by mohli pomoci lépe poznat, co to obnáší vzhledem k možné roli ženy tam, kde se přijímají důležitá rozhodnutí v různých oblastech církve.

105. Pastorace mládeže tak jak jsme byli zvyklí ji rozvíjet, prošla nárazem sociálních přeměn. Mladí lidé v obvyklých strukturách často nenacházejí odpovědi na svůj neklid, potřeby, problémy a zranění. Pro nás dospělé je nesnadné jim trpělivě naslouchat, chápat jejich neklid a jejich požadavky a učit se s nimi mluvit jejich jazykem, kterému rozumějí. Z téhož důvodu nepřináší výchovné postupy kýžené plody. Šíření a růst převážně mládežnických sdružení a hnutí lze interpretovat jako působení Ducha, který otevírá nové cesty v souladu s jejich očekáváními, touhou po hluboké spiritualitě a hledáním smyslu konkrétnější příslušnosti. Nicméně je nezbytné více stabilizovat účast těchto uskupení v rámci celkové církevní pastorace.[76]

106. Třebaže není vždy snadné oslovit mladé lidi, byly učiněny pokroky ve dvou oblastech: v rámci vědomí, že celé společenství je evangelizuje a vychovává, a důraz na to, aby byli více protagonisty. Je třeba uznat, že v aktuálním kontextu, kdy zájem o okolí a sociální vazby zažívají krizi, existuje mnoho mladých, kteří nabízejí svoji solidární pomoc proti nešvarům světa a věnují se různým formám aktivismu a volontariátu. Někteří se podílejí na životě církve, zakládají pomocná sdružení a účastní se různých misijních iniciativ ve svých diecézích nebo jinde. Je krásné, že mladí lidé jsou „poutníky víry“, šťastní, že přinášejí Ježíše do všech ulic, náměstí a každého koutu země!

107. Na mnoha místech se nedostává povolání ke kněžství a zasvěcenému životu. Často je to způsobeno absencí nakažlivé apoštolské horlivosti ve společenstvích, která nedokáží nadchnout a přitáhnout. Kde je život, horlivost a ochota nést Krista druhým, tam se rodí pravá povolání. Dokonce i ve farnostech, kde nejsou kněží příliš aktivní a radostní, vzbuzuje bratrský a zapálený život společenství touhu po úplném zasvěcení Bohu a evangelizaci, zejména, modlí-li se toto vitální společenství naléhavě za povolání a má-li odvahu nabídnout svojí mládeži zvláštní cestu zasvěcení. Na druhé straně, i přes nedostatek povolání máme dnes zřetelnější vědomí o nezbytnosti lepší selekce kandidátů na kněžství. Není možné plnit semináře na základě jakékoli motivace, tím méně, pokud se tyto motivace pojí s afektivní nejistotou, hledáním moci, lidské slávy či ekonomického blahobytu.

108. Jak jsem již řekl, nechtěl jsem nabízet kompletní analýzu, ale vybízím společenství, aby doplnila a obohatila tyto perspektivy poznáním vlastních i okolních výzev. Doufám, že učiní-li tak, budou mít na paměti, že pokaždé, když se snažíme chápat nynější realitu a znamení časů, patří se vyslechnout mladé i staré lidi. Obojí jsou nadějí národů. Staří nesou paměť a moudrost zkušenosti, která vede k tomu, aby nebyly hloupě opakovány stejné chyby z minulosti. Mladí lidé nás volají k probouzení a růstu naděje, protože v sobě nosí nové tendence lidstva a otevírají nás budoucnosti, abychom nezůstali připoutáni k nostalgii po strukturách a zvyklostech, které v nynějším světě už nejsou nositelkami života.

109. Výzvy existují proto, aby se překonávaly. Buďme realisty, ale neztrácejme veselost, smělost a odevzdanost plnou naděje! Nenechme si ukrást misionářskou sílu!

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[53] 53 Jan Pavel II. Pastores dabo vobis, 10.

[54] 54 Pavel VI., Ecclesiam suam (6 agosto 1964), 19

[55] 55 Sv. Jan Zlatoústý, In Lazarum, 1,6.

[56] 56 Srov. Propositio 13.

[57] 57 Jan Pavel II., Ecclesia in Africa, 52. ID. Sollicitudo rei socialis, 22.

[58] 58 Jan Pavel II., Ecclesia in Asia, 7.

[59] 59 Biskupská konference USA: Ministry to persons with a Homosexual Inclination: Guidelines for Pastoral Care (2006), 17.

[60] 60 Francouská biskupská konference. Conseil Famille et Société, Elargir le mariage aux personnes de même sexe? Ouvrons le débat! (28 septiembre 2012).

[61] 61 Srov. Propositio 25.

[62] 62 Italská katolická akce, Messaggio della XIV Assemblea Nazionale alla Chiesa ed al Paese (8 květen 2011).

[63] 63 Joseph Ratzinger, Situazione attuale della fede e della teologia. Přednáška pronesená na setkání předsedů biskupských konferencí Latinské Ameriky pro nauku víry v Guadalajaře, Mexiko 1996. Publikováno v L´Osservatore Romano, 1. listopadu 1996, citováno v Dokumentu z Aparecidy, 12.

[64] 64 Georges Bernanos, Deník venkovského faráře, (Journal d’un curé de campagne, ed. Plon, 1974, Pocket 2301, p. 135.)

[65] 65 Jan XXIII., Promluva při zahájení Druhého vatikánského koncilu (11. října 1962), 4. (Nový život, 12/1962, str. 240)

[66] 66 John Henry Newman, Letter of 26 January 1833, in: The Letters and Diaries of John Henry Newman, vol. III, Oxford 1979, p. 204.

[67] 67 Benedikt XVI., Homilie při mši sv. na zahájení Roku víry (11. října 2012)

[68] 68 Tomáš Kempenský, De Imitatione Christi, Liber Primus, IX, 1: »Mnohého již zklamaly bláhové představy o změně místa.« (Následování Krista, Olomouc 1990, str. 22).

[69] 69 Užitečné je svědectví svaté Terezie z Lisieux ve vztahu k jedné sestře, která jí byla obzvláště nesympatická a s níž prožila jednu vnitřní zkušenost, která ji silně ovlivnila: »Jednoho zimního večera jsem jako obvykle konala svou malou službu u sestry Petry. Bylo zima, byla tma… Pojednou jsem zaslechla v dálce ladný zvuk hudebního nástroje. Představila jsem si jasně osvětlený salón, celý se třpytil zlatem. Elegantně oblečené mladé dívky si vyměňovaly navzájem poklony a světské zdvořilosti. Pak se můj pohled svezl na ubohou nemocnou, kterou jsem podpírala. Místo melodie jsem slyšela občas naříkavé zasténání, místo zlatých ozdob jsem viděla cihly naší strohé klášterní chodby, jen slabě osvětlené. Nedovedu vyjádřit, co se odehrálo v mé duši. Jenom vím, že Pán ji osvítil paprsky své pravdy, které tolik převyšovaly temný lesk pozemských slavností, že jsem nemohla věřit svému štěstí.« Sv. Terezie z Lisieux, Rukopis C, 29 v – 30r, in Oeuvres completes, CERF-DDB, 1992, pp.274-275; česká ed. Autobiografické spisy (Dějiny duše), Nakladatelství Tiskárny Vimperk 1991, str.239.

[70] 70 Srov. Propositio 8.

[71] 71 Henry De Lubac, Meditace o církvi, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2010, str.172.

[72] 72 Papežská rada Iustitia et Pax, Kompendium sociálního učení církve, 295.

[73] 73 Christifideles laici, 51.

[74] 74 Kongregace pro nauku víry, Deklarace Inter insigniores (15.října 1976), o otázce připuštění žen ke služebnému kněžství, 115.

[75] 75 Jan Pavel II., Mulieris dignitatem (15 agosto 1988), 27.

[76] 76 Srov. Propositio 51.



Další články z podrubriky Encykliky, exhortace

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM
26.11.13 Apoštolská exhortace Radost evangelia
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - II.
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - IV.a
26.11.13 EVANGELII GAUDIUM - IV.b



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Ať se z víry nestává ideologie a z lásky filantropie, vyzval Petrův nástupce orionisty

Svatý otec se rozloučil s kardinálem Capovillou

Papežská audience pro prezidenta Kostariky

Třídenní věnované jáhnům a jejich službě v církvi

Mezinárodní kongres výchovné nadace Scholas Occurentes s účastí papeže Františka

Křesťanské veselí je Božím darem, který má původ v čistém svědomí

Mezináboženská modlitba za mír v Iráku

Petrův nástupce sloužil liturgickou slavnost Těla a Krve Páně

Zemřel kardinál Loris Capovilla

O. Cervellera: Křesťané jsou v Iráku terčem útoků, protože sjednocují Irák

O. Firas Lutfi: Utíkat či zůstat – nejčastější otázka syrských křesťanů

Papež: Modlitba uchovává víru

 Nově na webu
Svatý otec: Eucharistie – síla lásky vzkříšeného Pána

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O umenšování Kristova náměstka

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Chce nám tím něco říci Bůh?

Rozhovory: O křesťanství pro Evropu

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv květen 16
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Pohledem Panny Marie Guadalupské

Dneškem dějiny nekončí

Nový humanismus v Kristu Ježíši