Laskavá i pronikavá dekonstrukce mnohovrstevné, nezřídka virtuální reality dnešního světa a zároveň věrohodné i úsměvné povzbuzení lidského srdce, křesťanů zvláště – tak lze popsat první, zcela původní magisteriální text římského biskupa, pro kterého si kardinálové 13. března „došli téměř na konec světa“.
Evangelii gaudium je vskutku apoštolská exhortace, k níž je každý komentář nadbytečný. Je sama o sobě nejen srozumitelná. Papež Bergoglio verbálně vyprošťuje čtenáře ze zajetí nominalistického mechanismu gnostické kultury, jak sám kdysi nazval mediální prostředí, ve kterém žijeme. Katolíky pak převádí i přes evropské či transatlantické minové pole sporů mezi takzvanými stoupenci koncilu a takzvanými zastánci tradice, a ukazuje, že toho mají společného mnohem více než si myslí. Avšak také ti, kteří si zakládají na své vyvážené neutralitě, si papežova slova – jak se říká - za rámeček asi také nebudou chtít dát. Každý si zkrátka přijde na své a všem je nalito čistého vína.
Radost, kterou exhortace nabízí, plyne totiž z osvobozujícího zážitku pravdy, který nastává v několika rovinách a – překvapivě, jak se ukazuje - především v církvi. Podmínkou je přisvědčit ke zpytování svědomí, jež lze v tomto případě vykonat takřka bezbolestně, totiž samotnou četbou exhortace. A třebaže papež promlouvá do svědomí velice pronikavě, nepočíná si ani v nejmenším jako slon v porcelánu. Například v choulostivé otázce kázání během bohoslužby vychází jeho kritický pohled ze zkušenosti, že kázání „často sužují“ všechny: jedny tím, že jim musí naslouchat, a druhé tím, že je musí pronášet. A k této situaci podotýká: „Je smutné, že tomu tak je.“ (135)
Pak následuje obsáhlá analýza toho, čím homilie je, a potom rady, jak konkrétně se na ni má kazatel připravovat. „Kazatel, který se nepřipravuje, není „duchovní“, - říká v jejím závěru - nýbrž nepoctivý a nezodpovědný k darům, které dostal.“ (145) Pasáž o homilii představuje patrně jádro celé exhortace a vynáší na světlo věci, které snad v takové prostotě a hutnosti nebyly či nejsou vyslovovány ani na půdě kněžských seminářů, což mimochodem možná také vysvětluje, proč je někdy zmíněná situace smutná. Papežova dikce se přitom vyznačuje nebývalou mírností, s níž však velice zřetelně předkládá všechno všem. Neuchyluje se k terminologii srozumitelné pouze odborníkům, a pokud ano, vysvětluje ji okamžitě způsobem, který je přístupný i těm, kteří jimi nejsou.
„V civilizaci, která je paradoxně raněna anonymitou a zároveň posedlá hledáním podrobností o životě druhých, v civilizaci stižené nestydatě morbidní zvědavostí, je zapotřebí přívětivosti církve, která rozjímá, dojímá se a zastavuje se před druhým, kdykoli je to nutné,“(169) píše papež František o potřebě duchovního doprovázení či vedení, které sám od poloviny března praktikuje na rovině všeobecné církve.
Je sice pravdou, že lidské sympatie vůči papeži nejsou pro katolíka povinností. Nejsou však ani zárukou pravověrnosti, třebaže na druhé straně mohou leckoho k samotné víře přivést. Na druhé straně však platí, že antipatie ke Kristovu náměstku nelze pěstovat, pokud o víru člověk nechce přijít. Vztah k němu totiž ze samotné podstaty křesťanské víry zahrnuje i lidskou dimenzi, byť je pro většinu lidí pouze mediálně zprostředkovaná.
I na tomto poli je totiž prostor pro maličké, kteří mohou odhalit to, co Pán nebe a země skryl před moudrými a chytrými. Apoštolskou exhortací papeže Františka nyní dostávají možnost také ti druzí.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
