Vatikán.
V pátek ráno měl papežský kazatel první z cyklu promluv, které pronáší k papeži a členům římské kurie každý pátek během adventní doby. O. Raniero Cantalamessa se zaměřil na postavu sv. Františka z Assisi a reformu církve pojatou jako cestu ke svatosti. Italský kapucín začal u konverze světce z Assisi a upozornil, že v jeho případě „nešlo o volbu chudoby a tím méně o pauperismus. Sv. František se rozhodl pro chudé. Nicméně tato volba jeho konverzi nevysvětluje beze zbytku, ukazuje jenom její účinek a nikoli příčinu“:
„Opravdové rozhodnutí je mnohem radikálnější. Nejedná se o volbu mezi bohatstvím a chudobou, ani volbu mezi bohatými a chudými, mezi příslušností k té či oné třídě, nýbrž o volbu mezi sebou samým a Bohem, mezi záchranou vlastního života a jeho ztrátou pro evangelium.“
Hluboký motiv jeho konverze, pokračoval O. Cantalamessa, není tedy sociální, nýbrž evangelní. František ostatně „nešel za malomocnými jen tak“, ale byl veden Pánem. „Nelze si zamilovat nějakou ctnost – řekl papežský kazatel – byť by to byla chudoba, zamilovat si lze osobu:
„František nepřijal chudobu či chudé, nýbrž Krista, a z lásky k Němu se pak zasnoubil v takzvaných druhých zásnubách s Matkou chudobou. Tak je tomu v křesťanské svatosti vždycky. Základem lásky k chudobě a k chudým je buď láska ke Kristu anebo budou chudí tím či oním způsobem manipulováni a chudoba se stane tématem polemiky proti církvi, anebo okázalostí, která má v církvi dokazovat větší dokonalost ve srovnání s ostatními, jak k tomu bohužel došlo mezi některými následovníky Prosťáčka z Assisi.“
V jednom či druhém případě - dodal Otec Cantalamessa – se z chudoby dělá ta nejhorší forma bohatství, totiž vlastní spravedlnost.“ Zvykli jsme si, řekl dále, „vidět ve sv. Františkovi muže prozřetelnosti“ schopného obnovit církev v době velkých napětí. Františka jako jakéhosi „prostředníka mezi rebelujícími heretiky a institucionální církví“. Ve skutečnosti však, upozornil O. Cantalamessa, takovýto úmysl nikdy nepřišel Františkovi na mysl. Nikdy si nemyslel, že byl povolán reformovat církev. Co tedy chtěl? – zeptal se: „Vrátit světu formu a styl Ježíšova života“:
„Když psal Řeholi pro svoje spolubratry začal ji slovy: Pravidlem života menších bratří je dodržovat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista. František tento svůj objev neteoretizoval, aby z něj učinil program reformy církve. Realizoval reformu v sobě a tak mlčky ukázal církvi jediné východisko z krize: znovu se přiblížit k evangeliu a sblížit se s lidmi, zejména nepatrnými a chudými.“
Ve své době – pokračoval O. Cantalamessa – „František učinil to, co se v době Druhého vatikánského koncilu mínilo mottem: „zbourat bašty“:
„Zlomit izolaci církve, přivést ji do kontaktu s lidmi. Jedním z faktorů zatemnění evangelia byla transformace autority jakožto služby na autoritu pojatou jako moc, která vyvolala nekonečné konflikty uvnitř církve i mimo ni. František řešil problém evangelním způsobem. Ve svém řádu, což byla tehdy absolutní novinka, nazval představené ministry, což znamená služebníky, a všechny ostatní bratry.“
K reformě církve je tedy zapotřebí začít reformovat sebe. František nás učí, řekl papežský kazatel, že, chceme-li opravdu následovat Ježíše a žít pro Něho, musíme zapřít sami sebe. Znamená to „klást ve svých úmyslech na první místo vždycky slávu Boží“:
„Ať už ti, které Bůh volá reformovat církev cestou svatosti, nebo ti, kteří se cítí povoláni obnovit ji cestou kritiky, nebo ti kteří jsou povoláni, aby ji reformovali cestou úřadu, který zastávají. V každém případě musí být začátek duchovní cesty stejný jako u sv. Františka: konverze od vlastního já k Bohu, sebezapření. Tak se rodí praví reformátoři, kteří v církvi opravdu něco mění.“
Řekl mimo jiné O. Cantalamessa ve své páteční homilii v kapli apoštolského paláce.
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
