Rádio Vaticana

Papež František poskytl rozhovor pro italský deník La Stampa. Svatý otec vypráví o svých prvních vánocích na Petrově stolci, o hladu ve světě, utrpení dětí, reformě kurie, ale také o ženách – kardinálech, vatikánské bance a plánované cestě Svaté země. Jak upřesňuje autor, Andrea Tornielli, rozhovor se uskutečnil v úterý 10. prosince v Domu svaté Marty a trval půl druhé hodiny. Papež mluví rovněž o vztazích s ostatními křesťanskými náboženstvími, o „ekumenismu krve“, který se osvědčuje v pronásledování, naznačuje témata příštího synodu o rodině, ale odpovídá také těm, kdo jej označují za „marxistu“.

Co pro vás znamenají Vánoce?

„Setkání s Ježíšem. Bůh vždycky vyhledával svůj lid, vedl jej, opatroval, slíbil, že mu bude vždy nablízku. V páté knize Mojžíšově čteme, že Bůh kráčí s námi, vede nás za ruku, jako otec svého syna. To je na tom krásné. Vánoce jsou setkáním Boha se svým lidem. Je to útěcha, tajemství útěchy. Po půlnoční mši jsem mnohokrát zůstával pár hodin sám v kapli, než jsem sloužil jitřní, setrvával jsem právě v této hluboké útěše a pokoji. Pamatuji se na jednu takovou noc modlitby tady v Římě, po mši v rezidenci Centra Astalli. Myslím, že to byly Vánoce v roce 1974. Vánoce pro mne byly vždy právě toto: kontemplace nad tím, jak Bůh navštěvuje svůj lid.“

Co říkají Vánoce člověku dneška?

„Promlouvají o něze a naději. Když se s námi Bůh setká, mluví o dvou věcech. Za prvé – mějte naději. Bůh vždy otvírá brány, nikdy je nezavírá. Za druhé – nemějte strach z něhy. Zapomínají-li křesťané na naději a něhu, stávají se chladnou církví, která neví kudy kam a zaplétá se do ideologií, do světských postojů. Boží prostota nám naopak říká: běž kupředu, já jsem Otec, který tě pohladí. Děsí mě, když křesťané ztrácí naději, schopnost obejmout a pohladit. Proto, když hledím do budoucna, mluvím rád často o dětech a starých lidech, o těch nejbezbrannějších. Když jsem jako kněz chodil do farností, vždycky jsem se snažil prokazovat něhu zejména dětem a starým lidem. Mně samotnému to dělá dobře a připomíná mi to něhu, kterou Bůh chová k nám.“

Jak je vůbec možné věřit, že Bůh, kterého náboženství považují za Nekonečného a Všemohoucího, se stává takhle malým?

„Řečtí otcové tomu říkali „synkatabasis“, doslova „spolusestoupení“. Bůh sestupuje a zůstává s námi. To je jedno z Božích tajemství. V roce 2000 v Betlémě Jan Pavel II. řekl, že Bůh se stal dítětem naprosto závislým na péči otce a matky. Proto nám Vánoce přinášejí tolik radosti. Necítíme se již osamělí, Bůh sestoupil, aby zůstal s námi. Ježíš se stal jedním z nás, pro nás trpěl na kříži a skončil špatně, jako zločinec. “

Vánoce jsou často vydávány za přeslazenou pohádku. Ale Bůh se narodil do světa, v němž je také mnoho utrpení a bídy.

„To, co čteme v evangeliu, je poselství radosti. Evangelisté zachytili radost. Neuvažují o nespravedlivém světě, neptají se, jak to že se Bůh narodil do světa, který je právě takový. To všechno je výsledkem našich úvah – o chudých, o dítěti, které se rodí v nuzných podmínkách. Vánoce nejsou stížností na sociální nespravedlnost, na chudobu, nýbrž ohlášením radosti. Všechno ostatní jsou důsledky, které z toho vyvozujeme. Některé právem, jiné ne tak docela a ještě jiné, které jsou ideologizované. Vánoce jsou radost, náboženská radost, vnitřní radost z Boha, ze světla a z pokoje. Když někdo není schopen této radosti nebo je v lidské situaci, která mu ji nedovoluje pochopit, prožívá tenhle svátek ve světském veselí. Mezi hlubokou radostí a světským veselím je ovšem rozdíl. “

Jsou to vaše první Vánoce, ve světě, v němž nechybí konflikty a války...

„Bůh nikdy nedává dar tomu, kdo jej není schopen přijmout. Jestliže nám nabízí dar Vánoc, je tomu tak proto, že jej všichni dokážeme pochopit a přijmout. Všichni, od největšího světce po největšího hříšníka, od nejčistšího člověka po toho nejzkaženějšího. I nejzkaženější člověk má tuto schopnost - snad chudák trochu zrezivělou – ale má ji. Vánoce jsou v této době plné konfliktů voláním Boha, který nám dává tento dar. Chceme jej přijmout a nebo dáme přednost jiným dárkům? Letošní Vánoce, ve světě sužovaném válkami, mi přivádějí na mysl Boží trpělivost. Hlavní vlastnost Boha, ukázaná v Bibli, je, že On je láska. On na nás čeká, nikdy se v tom neunaví. Dává dar a pak čeká. Děje se to v životě každého z nás. Jsou tací, kteří jej ignorují. Bůh je však trpělivý a poklid vánoční noci je odrazem trpělivosti, kterou má Bůh s námi.“

V lednu uplyne padesát let od historické cesty Pavla VI. do Svaté země. Vypravíte se tam?

„Vánoce vždy vyvolávají představu Betléma a Betlém je zcela přesné místo ve Svaté zemi, kde žil Ježíš. O vánoční noci myslím především na křesťany, kteří tam žijí a mají těžkosti, na všechny ty, kdo museli tuto zemi kvůli různým problémům opustit. Betlém však zůstává Betlémem. Bůh přišel na zcela určité místo, do zcela určité země, právě tam se zjevila Boží něha a Boží milost. O Vánocích se nedá přemýšlet aniž bychom nemysleli na Svatou zemi. Pavel VI. měl před padesáti lety tu odvahu a vydal se tam a zahájil tak epochu papežských cest. Také já se tam chci vydat, abych se setkal se svým bratrem Bartolomějem, konstantinopolským patriarchou, spolu s ním připomněl toto výročí a zopakoval objetí papeže Montiniho s Atenagorou, k němuž došlo v Jeruzalémě v roce 1964. Připravujeme se. “

Vícekrát jste se setkal s těžce nemocnými dětmi. Co lze vůbec říct tváří tvář takto nevinnému utrpení?

„Jedním z učitelů života byl pro mě Dostojevskij a tato jeho explicitní i implicitní otázka: proč trpí děti, mi vždy ležela na srdci. Vysvětlení nemáme. Vybavuje se mi takový obraz: v určitém životním období se dítě „probudí“, spoustu věcí nechápe, cítí se ohroženo, začíná se ptát tatínka a maminky. Je to věk otázek „proč“. Když se syn takhle ptá, neposlouchá všechno, co máš do povědění, ale okamžitě ti skáče do řeči s novými „proč?“.To, co hledá, víc než vysvětlení, je tatínkův pohled, který mu dává jistotu. Jediná modlitba, která mě napadá před trpícím dítětem, je modlitba takovýchto proč. Proč pane? On mi nic nevysvětluje. Ale cítím, že se na mě dívá. A tak mohu říci: Ty víš proč, já to nevím a Ty mi to neříkáš, ale díváš se na mě a já Ti důvěřuji Pane, svěřuji se své tvému pohledu.“

Mluvíme-li o utrpení dětí, nesmíme zapomínat na tragédii těch, kdo trpí hlady...

„Jídlem, které nám zbývá nebo které vyhazujeme, bychom mohli dát najíst spoustě lidí. Kdyby se nám podařilo neplýtvat, distribuovat potraviny, hladu na světě by značně ubylo. Hluboce na mě zapůsobila statistika, podle níž na světě 10 tisíc dětí denně umírá hlady. Mnoho dětí pláče z hladu. Nedávno byla na středeční audienci, za jedním ze zábradlí mladá maminka s několika měsíčním dítětem. Když jsem přejížděl kolem, dítě usedavě plakalo. Matka ho hladila... Řekl jsem jí: paní, myslím, že ten malý má hlad. Ona odpověděla: ano, už by byl čas... řekl jsem: tak mu dejte, prosím vás, najíst! Ona se ostýchala, nechtěla kojit na veřejnosti, když kolem projížděl papež. Totéž bych chtěl říct celému lidstvu: dejte jíst druhým! Ta žena měla mléko pro své dítě, ve světě máme dost potravin, aby se nasytili všichni. Když je dopravíme k těm, kdo je potřebují, přispějeme významně k řešení tragédie hladu ve světě. Chtěl bych zopakovat lidstvu to, co jsem řekl oné matce: dejte jíst těm, kdo mají hlad! Naděje a něha Božího narození z nás setřásají lhostejnost.“

Některé pasáže Evangelii Gaudium vám vynesly kritiku ultra-konzervativních Američanů. Jak na papeže působí, když je označen za „marxistu“?

„Marxistická ideologie je pomýlená. Poznal jsem ale v životě mnoho marxistů, kteří byli dobří jako lidé, proto mě to neuráží. Slova, která měla největší dopad byla ta o ekonomii, která „zabíjí“.... V exhortaci však není nic, co by se nedalo dohledat v sociálním učení církve. Nemluvil jsem z technického hlediska, snažil jsem se předložit obraz toho, co se děje. Jediný konkrétní odkaz se vztahoval k teoriím „příznivého dopadu“, podle níž každý ekonomický růst, podporovaná volným trhem, dokáže sám od sebe ve světě vytvářet větší rovnost a sociální inkluzi. Slibuje si, že když se sklenice naplní, tak přeteče a chudí z toho profitují. Ve skutečnosti je tomu ale tak, že když je sklenice plná, záhadným způsobem se zvětší a na chudé tak nezbude nikdy nic. To byl jediný odkaz na konkrétní teorii. Opakuji, nemluvil jsem jako odborník, ale podle sociálního učení církve. A to neznamená, že jsem marxista.“

Ohlásil jste „konverzi papežství“. Vyvodil jste ze setkání s pravoslavnými patriarchy nějakou konkrétní cestu?

„Jan Pavel II. mluvil ještě explicitněji o způsobu vykonávání primátu, který by se otevíral nové situaci. Nejde jen o ekumenické vztahy, ale také o vztahy s kurií a místními církvemi. Během těchto prvních devíti měsíců mě navštívilo mnoho pravoslavných bratří: Bartoloměj, Hilarion, teolog Zizioulas, Tawadros z koptské církve – tenhle poslední je mystik, když vstoupil do kaple zul si boty a šel se modlit. Cítil jsem se jako jejich bratr. Mají apoštolskou posloupnost, přijal jsem je jako bratry biskupy. Je bolestné, že spolu ještě nemůžeme sloužit eucharistii, ale přátelství tu je. Myslím, že to je cesta: přátelství, společná práce a modlitba za jednotu. Požehnali jsme si navzájem, jako jeden bratr žehná druhému, jeden z bratří se jmenuje Petr, druhý se jmenuje Ondřej, Marek, Tomáš...“

Je pro vás prioritou jednota křesťanů?

„Ano, ekumenismus je pro mne primární záležitostí. Dnes existuje ekumenismus krve. V některých zemích vraždí křesťany kvůli tomu, že nosí křížek nebo mají Bibli. Před tím, než je zavraždí se neptají, zda jsou anglikáni, luteráni, katolíci či pravoslavní. Krev se smísila. Pro ty, kdo zabíjejí, jsme křesťané. Jsme spojeni krví, i když mezi sebou nedokážeme ještě udělat nezbytné kroky k jednotě a snad k nim ještě nenadešel čas. Jednota je milost, o níž musíme prosit. V Hamburku jsem znal jednoho faráře, který měl na starosti beatifikační proces katolického kněze popraveného nacisty protože vyučoval děti katechismus. V řadě odsouzených za ním stál luteránský pastor, zabitý ze stejného důvodu. Jejich krev se smísila. Onen farář mi vyprávěl, že šel za biskupem a řekl mu: „Pokračuji v procesu, ale pro oba dva, nejen pro katolíka“. To je ekumenismus krve. Existuje dodnes, stačí číst noviny. Ti, kdo vraždí křesťany, po tobě nechtějí žádný průkaz, kde by se dozvěděli, ve které církvi jsi pokřtěný. Musíme tuhle skutečnost brát v potaz.“

V exhortaci vybízíte k prozíravým a smělým pastoračním rozhodnutím pokud jde o svátosti. Co jste tím měl na mysli?

„Když mluvím o prozíravosti nemám na mysli, postoje, které ochromují, nýbrž ctnost toho, kdo vládne. Prozíravost je ctnost spojená s vládou. A smělost právě tak. Vládnout je třeba směle a prozíravě. Mluvil jsem o křtu a o svatém příjímání jako o duchovním pokrmu na cestu, který má být považován za lék nikoli za odměnu. Někteří z toho hned vyvodili svátosti pro rozvedené znovu sezdané. Já jsem ovšem nerozebíral konkrétní případy, chtěl jsem pouze ukázat princip. Měli bychom se pokoušet víru lidem usnadnit, ne ji kontrolovat. Loni jsem v Argentině pranýřoval jednání některých kněží, kteří nechtěli křtít děti svobodných matek. To je nemocná mentalita.“

A pokud jde o rozvedené znovu sezdané?

„Vyloučení rozvedených, kteří žijí v novém svazku, ze svatého přijímání není sankcí. To je dobré si pamatovat. O tom jsem ale v exhortaci nemluvil.“

Bude se tím zabývat příští biskupský synod?

„Synodálnost v Církvi je důležitá. O manželství jako takovém budeme mluvit na únorových konzistorních setkáních.Pak se tématem bude zabývat mimořádný synod v říjnu 2014 a znovu řádný synod rok na to. Během těchto zasedání řadu věcí prozkoumáme a vysvětlíme.“

Jak pokračuje práce vašich osmi „poradců“ pro reformu kurie?

„Je to práce nadlouho. Kdo chtěl předložit nějaké návrhy a nápady, už tak učinil. Kardinál Bertello shromáždil názory e všech vatikánských úřadů. Obdrželi jsme podněty od biskupů z celého světa. Na posledním setkání osm kardinálů konstatovalo, že přišel čas na konkrétní návrhy, a na příštím setkání v únoru mi odevzdají vlastní podněty. Účastním se všech setkání, s výjimkou středečního rána, kdy je audience. Ale nemluvím, pouze poslouchám, a jsem tomu rád. Jeden starý kardinál mi před několika měsíci řekl: „Reformu kurie jste už zahájil každodenní mší ve Svaté Martě“. A tak mě napadlo, že reforma začíná vždy duchovní a pastorační iniciativou, která předchází strukturální změny.“

Jaký je správný vztah mezi církví a politikou?

„Musí to být vztah zároveň paralelní i konvergentní. Paralelní, protože mají svou vlastní cestu a různé úkoly. Sbíhavé pouze tam, kde jde o pomoc lidem. Pokud vztahy konvergují dříve, tam, kde o lidi nejde, nebo se na ně prostě kašle, začíná soužití s politickou mocí, které končí zahníváním církve: obchody, kompromisy apod. Je nutné zachovat paralelnost, každý podle své metody, svých úkolů a svého povolání. Sbíhavost pouze pro obecné dobro. Politika je ušlechtilá, je jednou z nejvyšších forem charity, jak říkal Pavel VI. Špiníme ji, když ji používáme jako obchod. Také vztah mezi církví a politickou mocí může být zkorumpovaný, pokud nekonverguje výlučně pro společné dobro.“

Mohu se vás zeptat, zda budeme mít mezi ženy-kardinály?

„Nevím, odkud se vzal tento vtip. Ženy v církvi mají být doceněny, nikoliv „klerikalizovány“. Kdo myslí na ženy-kardinály, trpí tak trochu klerikalismem.“

Jak pokračuje práce na očistě Vatikánské banky (IOR – Institut náboženských děl)?

„Příslušné komise pracují dobře. Moneyval nám dal příznivý raport, jsme na dobré cestě. Jak to bude s budoucností IORu se teprve uvidí. Vatikánskou „centrální bankou“ by mohla být třeba APSA (Správa majetku Apoštolského stolce). Vatikánská banka vznikla jako instituce na pomoc náboženským dílům, misiím a chudým církvím. Poté se stala tím, čím je dnes.“

Napadlo by vás před rokem, že Vánoce 2013 budete slavit u Svatého Petra?

„Naprosto ne.“

Čekal jste, že budete zvolen?

„Nečekal jsem to. Nevyvedlo mě z rovnováhy, když se množily hlasy. Zůstal jsem klidný. A tenhle pokoj mě provází dodnes, považuji ho za dar od Pána. Když skončilo poslední skrutinium, dovedli mě doprostřed Sixtinské kaple a zeptali se, zda přijímám. Řekl jsem, že ano a že bych se chtěl jmenovat Francesco. Až pak jsem se vzdálil. Doprovodili mě do přilehlé místnosti, abych se převlékl. Potom, krátce před tím než jsem vystoupil na loggii, jsem spolu s kardinály Vallinim a Hummesem poklekl na pár minut k modlitbě v Paolinské kapli.

Z deníku internetového deníku Vatican Insider La Stampa z 15. prosince 2013
přeložila Johana Bronková

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky