Po věky člověk spatřoval ve stromech záblesk božského nebo je dokonce uctíval jako božstva. Obdivoval jejich majestát, vnímal v nich harmonii v nesmírné rozmanitosti a životnost vzdorující zmaru.
Velmi dávno se tak strom stal symbolem, odkazujícím ne k sobě samému, nýbrž k tomu co vyjevuje. První křesťanský vánoční strom, o němž se z dějin dozvídáme, je spojen se jménem anglosaského misionáře Winfrieda, pokřtěného jako Bonifáce, který se posléze stal prvním mohučským arcibiskupem a patronem Německa. Bonifác působil v dobách, kdy křesťanská víra v germánských oblastech byla ještě křehká a lidé se vraceli ke krutým zvyklostem svých předků. Na vánoce v roce 724 se vydal k posvátnému dubu v durynském Geismaru. Pohané jej uctívali jako ztělesnění boha Thora (Donara) a neváhali mu přinášet lidské oběti. Právě tehdy měl být rituálně obětován malý kníže Asulf. Vypráví se, že Bonifác barbarskému činu zabránil a sekerou ťal do stromu. Tu se zvedl mohutný vichr a strom se rozpadl na čtyři části. Za polomem prastarého dubu se rostla jedle. A Bonifác se nechal inspirovat tímto stromkem a pronesl katechezi, dobře srozumitelnou pro středověkého člověka, žijícího v souladu s rytmem přírody. Kázal o Ježíši Kristu, jeho narození, smrti z lásky k lidem a o vzkříšení. Vysvětlil jim, že mezi stromy, které listí shazují jako by byly mrtvé, je věčně zelená jedle obrazem Krista, jenž žije na věky, že tento strom plný světla je symbolem Toho, který je Světlem světa a který nás svým narozením přivádí k Bohu žijícímu v nedostupném světle. Nakonec vybídl shromážděné, aby strom ozdobili svíčkami na počest narození Ježíše Krista a ze dřeva rozlomeného dubu vystavěli kapličku ke cti sv. Petra. Zaslechneme-li tedy, že stromek, který jsme postavili vedle Betléma, je snad pohanským symbolem, vzpomeňme na kázání sv. Bonifáce.
Zvyklost „strojit“ vánoční strom se šířila Evropou, jak dokládají kusé zprávy z růstných míst a století. Tak například v Rize, hlavním městě Lotyšska najdeme tabuli, kde stojí v osmi jazycích, že první novoroční stromek byl ustrojen v roce 1510. O sto let mladší list (1605) vypráví, že ve Štrasburku se rozšířil zvyk pokládat dárky a sladkosti pod borovici. Sladkosti z mléka a medu měly připomínat zaslíbenou zemi a borovice – strom života, symbol Ježíše Krista.
Ve Střední Evropě se objevoval vánoční stromek spolu s jesličkami až do doby reformace. Když luteránský zákaz zobrazování betlémy zavrhl, zůstalo se jen při stromečku. Katolíci proto začali považovat strojení stromku za protestantský zvyk a vrátili se k němu až na počátku devatenáctého století. V roce 1800 královna Charlotte, žena Jiřího III. původem z Německa, postavila vánoční boroviny v Queen´s Lodge ve Windsoru. Nechala ji ozdobit světly, červenými jablky a připojila figurky Marie, Josefa, volka a oslíka – a na vršek Dítěte Ježíše. Tak se propojila latinská tradice s germánskou. Během 19. století pak najdeme zprávy o vánočním stromu v mnoha evropských městech a aristokratických dvorech ve Vídni, v Orleans, v Zurychu či v Praze.
Před vatikánskou bazilikou se vánoční strom objevil poprvé v roce 1982, z rozhodnutí papeže Jana Pavla II. O symbolice stromu kázal tento blahoslavený papež ještě o svých posledních vánocích, či přesněji na čtvrtou neděli adventní (Anděl Páně, 19. 12. 2004): tento „prastarý zvyk zdůrazňuje hodnotu života. Smrk zůstává v zimním čase zelený a stává se znamením života, který neumírá. Na ustrojený stromek a pod něj se kladou sváteční dary. Tento symbol se tak stává výmluvný v typicky křesťanském smyslu: přivádí na mysl obraz Krista, nejvyššího Božího daru pro lidstvo. Poselství vánočního stromu tedy říká, že život zůstává „vždy zelený“, pokud se stává darem, a to nikoli předně materiálním, nýbrž darem sebe sama, v přátelství a upřímné lásce, v bratrské pomoci a odpuštění, ve sdílení času a vzájemném naslouchání.“ – tolik Jan Pavel II.
Když o pět let později jeho nástupce Benedikt XVI. přebíral z Valonska věnovaný vánoční strom (18. 12. 2009), označil jej za symbol katolicismu, za paradigma života člověka, který osvětlený vírou přináší světu mnoho darů. „Strom umístěný vedle jeslí poukazuje na přítomnost velkého tajemství v prostém a ubohém místě, jakým byl Betlém,“ říká Benedikt XVI. a pokračuje: „V lese jsou stromy blízko sebe a každý z nich přispívá k tomu, že les je stinným, ba někdy temným místem. Jedle vybraná mezi mnoha jinými a ozdobená zářivými dekoracemi... se stává nositelem světla, které není její vlastní, ale svědčí o pravém Světle, které přichází na tento svět.“
Podle knihy Marioliny Coghe, Perché facciamo l´albero di Natale, Roma, 2011.
zpracovala Johana Bronková
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
