První konzistoř svolaná papežem Františkem na 22. února přivede do Říma sbor papežových nejbližších poradců a spolupracovníků, pro které se od nejstarších dob vžilo označení “kardinálové”. V dobách církevního státu, zatíženého správou rozsáhlých území, byl kardinál zároveň “církevním knížetem” a to doslova - musel se zabývat administrací světských majetků. Slovo “kardinál” má však zcela jiný původ. Odvozuje se z latinského “cardo”, což původně znamenalo závěsný čep např. u dveří, středobod, kolem něhož se dveřní křídlo otáčí. V antickém Římě mělo ještě další všeobecně známý význam.
Cardo maximus spojoval severní a jižní městskou bránu. Byla to hlavní ulice, osa města, která se protínala s východozápadní ulicí, zvanou
decumanus, v místech, kde se zpravidla budovalo hlavní náměstí, forum, centrum života společnosti.
Proč má označení nejbližších papežových spolupracovníků původ právě tady? První kardinálové měli totiž zvláštní úlohu v papežské liturgii. Asistovali papeži na čtyřech světových stranách oltáře. Nebudeme se nyní rozšiřovat o dalších symbolických i praktických významech spojených s tímto úřadem. Při pohledu na poslední konzistoře se totiž zdá, že prvotní odkaz ke všem “končinám světa” se začíná naplňovat v praxi. Už Benedikt XVI. na své poslední konzistoři v listopadu 2012 jmenoval - s jedinou výjimkou - kardinály rezidující mimo Evropu, často v oblastech, kde purpura až k prolití krve není jen metaforou. Papež František jde nyní plně v těchto stopách. Z geografického hlediska v jeho nominacích převládá jih světa. Upozorňují na místa v propadlišti mediálního zájmu, jako je přírodními i lidskými katastrofami zdecimované Haiti nebo Filipíny.
Pojďme se ale podívat na příští nové členy kardinálského sboru zblízka. Seznamu vévodí vatikánský státní sekretář Pietro Parolin. Spolu s prefektem Kongregace pro nauku víry Gerhardem Ludwigem Müllerem a prefektem Kongregace pro klérus Beniaminem Stellou jsou jedinými z kandidátů, kteří byli s jistotou očekáváni. Podle apoštolské konstituce Pastor Bonus(28. 6. 1988) mají stát v čele vatikánských kongregací kardinálové. František k nim připočetl ještě sekretáře biskupského synodu, Lorenza Baldisseriho. V tomto případě jde o zřejmý důraz, který papež přikládá tomuto grémiu. Koneckonců podobně jako jeho předchůdce.
Za povšimnutí stojí, že i tito vrcholní představitelé kurie mají úzké vazby k jihu světa a jsou dobře obeznámeni s nejpalčivějšími místy světové církve. Státní sekretář Parolin má za sebou tříletou službu v Nigérii, kde se zabýval vztahy s muslimy, poté v Mexiku a po vatikánském intermezzu opět ve Venezuele, kde jako nuncius musel obstát ve složitých vztazích s Chávezovou administrativou. Po návratu do Říma pak dostal na starost komunikaci s Vietnamem a Čínou. Ač diplomat každým coulem, ti, kdo jej znají osobně, tvrdí, že tuto službu dokázali skloubit se svým kněžským povoláním.
Arcibiskup Müller je teologickou oporou pontifikátu. Přestože byl jmenován ještě Benedikem XVI., jehož německé Opera Omnia osobně redigoval, s novým papežem se sžil velmi rychle. František v minulých měsících opakovaně potvrzoval autoritu výroků prefekta Kongregace pro nauku víry, i když se mohly zdát v rozporu s interpretací některých jeho vlastních slov. Také arcibiskup Müller má blízko k latinskoamerické realitě. Tisk rád vyzdvihoval jeho přátelství s otcem teologie osvobození, Gustavem Gutierrézem. Marně bychom však v projevech prefekta Kongregace pro nauku víry hledali marxistické sklony. Někdejší řezenský biskup si je však dobře vědom nebezpečí propojování politických ideí s církví a dokonce osobně pomáhal Gutierrézovi vyškrtat z jeho teologie marxistické excesy. Jistě by mohl podepsat papežův nedávný výrok, že mezi marxisty měl dobré přátele, nicméně ideologie je to pochybená.
Může se zdát paradoxní, že František hledal prefekta Kongregace pro klérus mezi diplomaty. O někdejším prezidentu Církevním akademie, Beniaminu Stellovi však – s trochou jízlivé zlomyslnosti - kolovalo, že „ze školy pro diplomaty udělal seminář“. Přesně to však od něj očekával Benedikt XVI., který načrtl profil muže ve vatikánských diplomatických službách jako „služebníka pravdy – a tedy především kněze“. Také on zná velmi dobře bolesti chudších a nesvobodných regionů světa. V jeho životopise najdeme angažmá na nunciaturách v Africe a v Latinské Americe, i přípravy na historickou cestu Jana Pavla II. na Kubu.
Sekretář konkláve býval v minulosti za svou službu odměňován kardinálským kloboukem. Na to narážel nově zvolený papež František, když krátce po své volbě žertem nasadil svůj kardinálský biret Lorenzovi Baldisserimu, později jmenovanému do čela biskupského synodu. Symbolické gesto se nyní stane skutečností především proto, že papež chce z tohoto grémia učinit zvláštní orgán trvalého dialogu. Jeho první etapou má být biskupský synod o rodině v říjnu letošního roku. Dodejme ještě, že i Baldisseri vyšel z diplomatických kruhů a má za sebou například nesnadnou misi v Brazílii, kde připravoval bilaterální smlouvu s Vatikánem.
Zdaleka největší rozruch vyvolala v italských kruzích nominace arcibiskupa z Perugie Gualtiera Bassettiho. Ani ne tak proto, že posledním kardinálem v tomto umbrijském městě byl v 19. století Vincenzo Gioacchino Pecci, budoucí papež Lev XIII., a tedy nejde o stolec tradičně zdobený purpurem. Papežské nominace se totiž vyhnuly Benátkám a Turínu, diecézím, z nichž vyšla řada papežů a patří v Itálii mezi titulní. Vatikanisté interpretují papežovo gesto jednak jako svobodnou volbu spolupracovníků „ad personam“, ale také jako protilátku na kariérismus v církvi. Pokud není nominace vázána na konkrétní úřad, bere se Františkem pranýřovaným „klerikálním lobbistům“ vítr z plachet. Arcibiskup Bassetti je pastýřem Františkova typu, zaměřeným na pastoraci v terénu a zejména na podporu rodiny.
Posledním z Evropanů je arcibiskup Westminsteru Vincent Nichols. Podle nepsaného pravidla o nominaci přicházející po dosažených osmdesátinách předchůdce mohl očekávat purpuru už při poslední konzistoři Benedikta XVI. Arcibiskup Nichols sehrál důležitou roli při vzniku ordinariátu pro bývalé anglikány a osobně vysvětil první tři kněze, kteří přešli do katolické církve. Stejně jako v případě perugijského biskupa dal papež František zřetelně najevo, že s tímto anglickým arcibiskupem počítá ve svém poradním sboru, když jej loni v prosinci jmenoval do Kongregace pro biskupy.
Zatímco severní Ameriku zastihlo jen jediné jmenování, totiž pro arcibiskupa Geralda Cypriena Lacroix z kanadského Quebecu - tedy města, odkud odešel do Vatikánu kardinál Marc Ouellet - pět kardinálských biretů poputuje do Latinské Ameriky. Z toho jeden čestný pro emeritního arcibiskupa z Antil, Kelvina Edwarda Felixe.
Seznam vede podle očekávání arcibiskup Ria de Janeira, Orani Tempesta. Má za sebou sice zadlužené, leč po lidské stránce úspěšné Světové dny mládeže. Osobně platí za “pracujícího biskupa”. K velkému nadšení věřících slíbil, že navštíví všechny farnosti rozsáhlé arcidiecéze, což neudělal žádný z jeho předchůdců. Přijímá všechna pozvání, nevyhýbá se ubohým “favelas”.
Hojná práce v terénu čeká také Bergogliova nástupce v Buenos Aires, arcibiskupa Aurelia Poliho. Přebírá po něm jeho projekty jako “trvalá misie” nebo akci “křest jako misijní dílo”.
Františkovým překvapením byla nominace historicky vůbec prvního kardinála na Haiti. Pětapadesátiletý biskup Chibly Langlois stojí v čele místního episkopátu. Po té, co ostrov zdecimovalo tsunami, se osobně velmi zasloužil o zprostředkování pomoci, zejména ze Spojených států.
Podobně neočekávané je jmenování arcibiskupa nikaragujského hlavního města. Arcibiskup Managuy, Leopoldo José Brenes Solòrzano, patřil k horlivým obhájcům Benedikta XVI., ve chvíli mediálních útoků naroubovaných na pedofilní kauzy v církvi. Mluví se o jeho velkých zásluhách na zachování pozitivní atmosféry mezi místní společností a Římem.
Jako blesk z čistého nebe zastihly nominace Afriku. Když kolegové z francouzské sekce zatelefonovali na arcibiskupství v Ouagadougou a v Abidžanu s prosbou o rozhovor s budoucími kardinály, sekretariáři kategoricky odmítali s přesvědčením, že jde o “mediální kachnu”. Arcibiskup Philippe Nakellentuba Ouedraogo z hlavního města Burkina Faso je členem Kongregace pro evangelizaci národů. Celou svou formaci však absolvoval v Africe a začlenění do kardinálského sboru tak dá nezanedbatelným způsobem hlas jedné z nejchudších zemí světa.
Arcibiskup Abidžanu Jean Pierre Kutwa absolvoval v Římě doktorát z biblistiky. Ve své vlasti, na Pobřeží slonoviny, se však potýká s jinými problémy než s textovou kritikou. Země se směsicí kultur a náboženství, s 20-30% křesťanů, je rozdělana mezi povstalce ze severu a vládou kontrolovaný jih a křehké příměří může být kdykoli zlomeno.
Další papežova vysloveně osobní volba padla na biskupa z filipínského Catabato, Orlanda Queveda. Tento řeholník z kongregace Oblátů P. Marie Neposkvrněné je výraznou osobností mezi filipínskými biskupy. Na jedné straně neváhá kritizovat klerikalismus, na straně druhé kolují jeho přednášky na téma „sentire cum ecclesia“.
Druhé asijské jmenování směřuje do jihokorejského Soulu. Tamní arcibiskup Andrew Yeom sou-jeong pochází z rodiny s hluboce křesťanskými kořeny. Jeho praprarodiče v roce 1850 zaplatili svou věrnost Kristu krví a další předkové patřili do malé skupiny věřících, díky nimž víra na Korejském poloostrově přežila pronásledování a v čase svobody přinesla hojné plody. Dnes tvoří křesťané v této tradičně buddhistické zemi deset procent populace a jsou po Filipínách a Vietnamu třetí největší katolickou komunitou na kontinentu. Díky dostatku kněžských a řeholních povolání patří také k rezervoáru misionářů pro celý zbytek světa.
K šestnácti osobnostem, které rozšíří řady kardinálů voličů, připojil papež ještě tři čestná jmenování. Vedle již zmíněného emeritního arcibiskupa z Antil jej obdržel také emerita ze španělské Pamplony, arcibiskup Fernando Sebastian Aguilar, a někdejší sekretář papeže Jana XXIII., dnes již osmadevadesátiletý biskup Loris Capovilla. Jistě není v rozporu s papežovou výzvou v listu nominovaným, aby purpur nepovažovali za vyznamenání, když stařičký biskup uvedl, že své jmenování považuje za poctu pro všechny v tichosti pracující kněze, nasazené pro dobro církve.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
