Kolem slova konspirace panuje zmatek. Jeho původní latinské znění
conspiratio má totiž dva zcela protichůdné významy. První se užívá v teologii a označuje jednomyslný souhlas či soulad; druhý význam, užívaný sdělovacími prostředky dnes, označuje skrytý odpor čili spiknutí. Za pozornost však stojí, že v tomto druhém smyslu jej neužívá ani Kodex kanonického práva, který má v pasáži pojednávající o zločinech proti svobodě církve odlišné latinské slovo, totiž
machinor, čili strojit úklady či brojit (
contra Ecclesiam machinatur, CIC, kan. 1374).
V soudobé církevní terminologii se tedy slovo conspiratio vyskytuje jen v onom prvním a pozitivním významu, jak je zřejmé v latinských textech Druhého vatikánského koncilu, který v dogmatické konstituci O Božím zjevení (Dei Verbum, 10) tímto termínem označuje „jedinečný soulad“ (conspiratio) mezi biskupy a věřícími, přičemž sv. Cyprián, jehož se v této pasáži koncil dovolává, zmíněné latinské slovo nepoužil; dále v dekretu O výchově ke kněžství (Optatam totius, 2) je jím označeno „spolupůsobení“ (conspiratio) všeho Božího lidu a v dekretu O pastýřské službě biskupů v církvi (Christus Dominus, 37) označuje „součinnost“ (conspiratio) biskupů. Převažujícím významem slova konspirace v církevní terminologii tedy není skrývaný odpor, nýbrž naopak projev jednomyslného souhlasu. Užívat jej proto výhradně k označení zločinných spolčení, která se v dějinách nepochybně vyskytují, rozhodně nezprostředkovává jinak možné a žádoucí dorozumění v této věci, ale spíše mu brání.
Kromě toho stojí také za pozornost, že rozměr „skrytosti“ je na druhé straně pilířem pravé zbožnosti, jak ji vysvětlil sám Ježíš (Mt 6,1-8). Jeho učedníci Jej mají následovat konkrétními skutky lásky i jednoznačnými slovy, ale svoji modlitbu, půst či dobročinnost mají konat ve skrytu. Náboženská identita křesťana tedy spočívá ve vyváženém spojení skryté i zjevné příslušnosti ke Kristu. V této Ježíšově inspiraci pramení velice konkrétní jednání, které lidi sdružuje i osvobozuje, formuje společenské vztahy a instituce podle křesťanského principu všeobecnosti, pokud jde o poskytování zdravotní péče, vzdělání a pomoci potřebným. Rovněž samo pojetí politiky jakožto obětavé služby blahu všech občanů nemá pevnější kořeny než ty biblické. Neokázalost, ale i zřetelnost jsou tedy určujícími a rozlišujícími znaky Ježíšovy inspirace.
Co je pouze a jenom okázalé, postrádá to podstatné. Nebývalou míru okázalosti nabízejí moderní komunikační technologie: „Popularita, totiž to, že je někdo známý, že se o něm ve světě mluví (což by se mohlo nazývat novinovým věhlasem), začala být považována za dobro samo o sobě a také za předmět opravdového uctívání“ (KKC, 1723). Ukazuje se tak, že farizejství je vlastně sekulární postoj, nikoli náboženský. Má jen jakési náboženské mimikry. Je to spiritualita bez transcedence neboli duchovní zesvětštění, jak to nazval a obšírně popsal v minulém století benediktinský opat Anskar Vonier, citovaný Henri de Lubacem, po němž na toto duchovní úskalí nezřídka upozorňuje Kristův náměstek. Tato mondénní spiritualita se totiž vyznačuje tím, že postrádá onu skrytost vztahu k Bohu požadovanou Ježíšem a lidský aplaus považuje za nejvyšší odměnu. Blíží se dokonce hříchu proti Duchu svatému, jak poznamenal papež v kázání z 19. června loňského roku.
Na druhé straně ovšem skrytost sama o sobě nemůže být zárukou dobroty nějakého skutku. Zločiny bývají spřádány takřka vždy ve skrytosti. Snad až v poslední době jsme svědky zločinů, které byly sice – jako každý jiný - plánovány ve skrytu, ale spáchány byly s okázalostí zcela záměrnou, právě proto, aby zapůsobily na lidskou mysl a srdce, pokud možno globálně, jako např. ty z 11. září 2001 v USA. Tyto zločiny však pochopitelně protiřečí Boží vůli. Jednak svým vlastním obsahem, ale také poselstvím, které tyto zločiny formulovaly a kvůli kterému byly spáchány a které by jejich mandanti chtěli vnutit lidskému smýšlení a cítění, konkrétním emocím jedněch lidí vůči druhým.
Nejde o náboženský konflikt, jak chce namlouvat toto zločinné mediální poselství, nýbrž o vzpouru proti Bohu sugerovanou tím, kdo už byl poražen Kristem.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
