Během postní doby církev jménem Božím obnovuje výzvu k obrácení. Je to volání ke změně života. Obrácení není otázkou okamžiku nebo jednoho ročního období. Je to celoživotní nasazení. Kdo z nás může tvrdit, že není hříšník? Nikdo. Všichni jsme hříšníky. Apoštol Jan píše: „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného“ (1
Jan 1,8-9). Dochází k tomu také při této bohoslužbě a během celého tohoto dne pokání. Boží Slovo, jež jsme slyšeli, nás uvádí do dvou podstatných prvků křesťanského života.
Prvním je oblečení nového člověka. Nový člověk, „stvořený podle Božího vzoru“ (Ef 4,24), se rodí ve křtu, kde dostává život samotného Boha, jenž z nás činí Svoje děti a přivtěluje ke Kristu a Jeho církvi. Tento nový život umožňuje dívat se na realitu jinýma očima, bez rozptylování plytkými a prchavými věcmi. Jsme tak voláni k tomu, abychom zanechali hříšného jednání a upřeli svůj pohled na to, co je podstatné. „Člověk má větší cenu pro to, co je, než pro to, co má“ (Gaudium et spes, 35). Toto je rozdíl mezi hříchem deformovaným a milostí osvíceným životem. Z lidského srdce obnoveného podle Božího vzoru plynou dobré skutky, tedy mluvit vždycky pravdu a vyhýbat se lži; nekrást, ale spíše se o dělit o vlastní majetek s druhými, zvláště s těmi, kteří se ocitli v nouzi; nepropadat hněvu, zášti a pomstě, ale být mírnými, velkodušnými a připravenými odpustit; neupadat do nactiutrhání, které kazí dobrou pověst lidí, ale u každého vidět spíše klady. Jde o to, abychom se oblékli do nového člověka, který se vyznačuje těmito novými postoji.
Druhým prvkem je zůstávání v lásce. Láska Ježíše Krista trvá navždy, nikdy neskončí, protože je samotným životem Boha. Tato láska přemáhá hřích a dává sílu pozvednout se a znovu začít, protože odpuštěním se obnovuje a omlazuje srdce. Náš Otec se nikdy neunaví odpouštěním a Jeho oči nikdy neztěžknou, když vyhlížejí, zda se domů nevrací syn, který odešel a ztratil se. Můžeme mluvit o Boží naději. Náš Otec nás očekává ustavičně, nejenomže nám nechává otevřené dveře, ale čeká na nás. Cele se v tomto očekávání realizuje. Tohoto Otce neomrzí ani láska vůči druhému synovi, který je s ním sice stále doma, ale nepodílí se na Jeho milosrdenství a soucitu. Bůh je nejenom počátkem lásky, ale v Ježíši Kristu nás volá, abychom Jej v lásce napodobovali: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy“ (Jan 13,34). Nakolik touto láskou žijí křesťané, stávají se ve světě věrohodnými Kristovými učedníky. Láska nemůže vydržet zavřená v sobě samé. Ze své povahy je otevřená, šíří se a je plodná, rodí stále novou lásku.
Drazí bratři a sestry, po této bohoslužbě se mnozí z vás stanou misionáři nabízejícími druhým zkušenost smíření s Bohem. „24 hodin pro Pána“ je iniciativa, kterou přijalo mnoho diecézí na celém světě. Koho potkáte, tomu můžete sdělit radost z obdrženého Otcova odpuštění a znovu nalezeného plného přátelství s Ním. A řekněte, že náš Otec nám odpouští a navíc oslavuje. Přijdeš-li za Ním s celým svým životem, třeba i s mnoha hříchy, On, místo aby ti vyčítal, oslavuje. Takový je náš Otec. Toto musíte říci mnoha lidem dneška. Kdo zakusí Boží milosrdenství, je podnícen, aby se sám stal tvůrcem milosrdenství mezi těmi posledními a chudými. V těchto „nejmenších bratřích“ nás očekává Ježíš (srov. Mt 25,40). Vyjděme jim vstříc! A oslavme Velikonoce v radosti Boží.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
