Nový portál Vatikánského rozhlasu

Habemus Papam - pod tímto titulkem odvysílala 3. dubna 2014 vlámská veřejnoprávní televize VTR část rozhovoru, který o několik dní dříve papež František poskytl skupině mladých lidí z Belgie. Asi půlhodinový film však nedokumentuje pouze setkání s hlavou katolické církve, nýbrž také vypráví o výletě mladých protagonistů do Věčného města, jejich přátelství, víře (ačkoliv jedna z dívek prohlašuje, že je nevěřící) a snech. Video je součástí mediálního projektu “Verse Vis”, který se uskutečnil v rámci mládežnické pastorace v diecézi Gent a jehož se účastnilo patnáct mladých Vlámů. Svatý otec je přijal v pracovně Apoštolského paláce a svolil k natáčení celého setkání. Neslo se v rodinné a prosté atmosféře, jak je z nahrávky patrné. Mladí lidé kladou otázky v angličtině, zatímco papež s výjimečnou ochotou a laskavostí odpovídá italsky. Svůj souhlas s mimořádnými okolnostmi rozhovoru upřesňuje hned v první z odpovědí:

”Když vnímám, že mladý muž či žena pociťují určitý neklid, domnívám se, že je mou povinností tomu mladému člověku prokázat službu. Prokázat službu onomu vnitřnímu nepokoji. Onen nepokoj je jako semeno, které roste a v náležité době přinese ovoce. V tomto okamžiku cítím, že mohu posloužit tomu, co je nejcennější, tedy vašemu nepokoji.”

Každý člověk na světě usiluje o štěstí. Uvažovali jsme nad tím, jestli vy jste šťastný, a proč?

”Absolutně! (usmívá se). Jsem absolutně šťastný!...Proč jsem šťastný? Možná protože mám práci, nejsem nezaměstnaný, mám práci jako pastýř. Jsem šťastný, protože jsem našel svou životní cestu a chůze po ní mi přináší štěstí. Je to takové klidné štěstí, protože v tomto věku štěstí není takové jako v mládí, odlišují se. Je to jakýsi vnitřní klid, nesmírný klid a štěstí, které přicházejí s věkem. A také po pouti, na které se vždy vyskytovaly problémy. Potíže jsou i teď, ale tento pocit štěstí kvůli nim neodchází. Ne – vidí problémy, protrpí je a pak jde dál, udělá něco k jejich vyřešení a jde dál. V hloubi srdce ale vládne tento pokoj a štěstí. Je to pro mne skutečná Boží milost. Není to vlastní zásluha.”

Mnohokrát jste nám ukázal velkou lásku k chudým a trpícím lidem. Proč je to pro vás tak důležité?

”Protože je to jádro evangelia. Jsem věřící, věřím v Boha, věřím v Ježíše Krista a jeho evangelium. V srdci tohoto evangelia je hlásání chudým. Když si přečteš blahoslavenství, nebo 25. kapitolu z Matoušova evangelia, zjistíš, že Ježíš mluví jasně. Zde spočívá jádro evangelia. Ježíš sám o sobě říká: “Přišel jsem, abych hlásal chudým osvobození, uzdravení, Boží milost…” Chudým…Před dvěma měsíci jsem zaslechl, jak jeden člověk říká: Tenhle papež je komunista! Ale ne! Tento prapor vztyčilo evangelium, nikoliv komunismus! Je to chudoba bez ideologie. A proto si myslím, že chudí jsou ve středu Ježíšova hlásání. Stačí si ho přečíst. Problém spočívá v tom, že tohoto postoje vůči chudým se pak několikrát v minulosti chopila ideologie.”

Jedna z dívek o sobě říká, že nevěří v Boha, a žádá papeže o poselství pro nevěřící či lidi jiných vyznání…

”Všichni jsme bratři. Věřící či nevěřící, příslušníky jednoho náboženského vyznání či druhého, židé, muslimové…všichni jsme bratři. Ve středu dějin stojí člověk – a to je pro mne velmi důležité – v centru je člověk. V tomto dějinném okamžiku byl však člověk ze středu odstraněn, sklouzl kamsi na periferii a v centru jsou – alespoň nyní – moc a peníze. My však musíme pracovat pro lidi, pro muže a ženu, kteří jsou Božím obrazem.”

Vládne skartační kultura, pokračuje papež František, odsouvají se mladí a staří lidé. Rodiny jsou stále menší, protože mladí lidé nechtějí děti. Mnozí staří lidé umírají, protože je nikdo nechce a nikdo o ně nepečuje – tedy vlastně jakousi skrytou eutanázií. A vyhánějí se mladí lidé, podotkl papež s poukazem na padesátiprocentní nezaměstnanost mladých Italů pod 25 let. Připomíná pak svá setkání s mladými argentinskými politiky v Buenos Aires, když byl ještě arcibiskupem.

”Potěšila mne, protože tito lidé – nehledě na své politické preference – mluví novým jazykem, vnášejí novou hudbu a politický styl. Dodává mi to naději. Myslím si, že mladí lidé dnes musí vzít světlo a jít vpřed. Kéž by byli odvážní. To je má naděje.”

Když čtu noviny nebo se podívám kolem sebe, občas pochybuji o tom, zda je lidská rasa schopná péče o tento svět a sama o sebe. Znáte tyto pochybnosti?, zněl následující dotaz.

”V tomto ohledu si kladu dvě otázky. Kde je Bůh? A kde je člověk? A nyní se znovu dotazuji: Kde jsi, člověče 21. století?, což mi opět připomíná otázku: Bože, kde jsi? Když člověk nachází sám sebe, nachází Boha. Možná se mu toto hledání nedaří, ale pokračuje cestou poctivosti, hledáním pravdy, cestou dobroty a krásy. Mladý člověk, který miluje pravdu a hledá ji, miluje dobrotu a je dobrý, hledá a miluje krásu, je na dobré cestě a jistě najde Boha. Dříve nebo později. Některým lidem se to ale v průběhu života vědomě nepodaří. Naopak existuje mnoho lidí, kteří jsou opravdoví a vnitřně poctiví, lidé dobří a milovníci krásy, že jejich osobnost vyzraje natolik, aby byla s to potkat Boha. Toto setkání je vždy milost. Tuto cestu nemůžeme ujít za jiné. Někteří lidé Boha potkávají v jiných lidech. Každý se s Bohem musí setkat osobně, nelze se s ním setkat z doslechu, nebo za toto setkání zaplatit. Je to osobní cesta.”

Další otázky se týkají chybování a ponaučení. Jednu dívku zajímá, z jakých konkrétních chyb se papež poučil. František podotýká, že omyl je v životě největší učitel…

”Tito velcí učitelé tě mnohému naučí, i když tě mnohdy poníží. Člověk se totiž může cítit jako nadčlověk, ale pak chybuje, zažívá ponížení a vrací se na své místo. Neřekl bych, že bych se poučil ze všech svých omylů, někdy jsem byl příliš tvrdohlavý, někdy nebylo lehké dát se poučit. Ale ponaučení z mnoha jiných chyb mi pomohlo, abych si dával pozor a nezopakoval je…Mýlil jsem se kupříkladu při vedení života v církvi. Byl jsem jmenován generálním představeným ve velmi mladém věku a nadělal jsem spoustu chyb. Ve 36 letech jsem byl příliš autoritářský. Až pak jsem se naučil, že je třeba dialog, že je nutné slyšet názor druhých. Nepoučil jsem se však jednou provždy, byla to dlouhá cesta.”

Vidím Boha v jiných lidech, říká jedna z dívek. Kde ho spatřujete vy?

”Snažím se – snažím! – potkávat Jej ve všech životních okolnostech. Nacházím Jej při četbě Bible, slavení svátostí, v modlitbě a ve své práci. Snažím se Jej nacházet v různých lidech. Hlavně Boha nalézám v nemocných. Když jsem s nimi, vždy se musím ptát, proč oni ano a já ne? Anebo při setkání s vězni – kladu si tutéž otázku. A poté rozmlouvám s Bohem a vytýkám mu, že je nespravedlivý, že oni ano, a já ne. Také v tomto dialogu Boha nacházím. Hledám Jej v průběhu celého dne, snažím se o to, abych s ním stále rozmlouval. Ještě se mi to nedaří – svatí to uměli dobře, já to ještě neumím…Ale toto je cesta.”

Protože nevěřím v Boha, pokračuje další dívka, nedokážu pochopit, jak a proč se modlíte. Můžete být prosím co nejkonkrétnější?

”Jak se modlím – častokrát si vezmu Bibli, kousek si přečtu, potom ji odložím a nechám Pána, aby na mne hleděl. To je má nejběžnější představa o mé modlitbě. Dovolit Pánu, aby se na mne díval. Někdy ke mně nemluví, nic se neděje, je prázdno, ale já trpělivě čekám, a tak se modlím. Sedím – modlím se totiž vsedě, klečení mi působí bolesti – a někdy usnu. Jiný důležitý způsob modlitby je obracet se jako syn k Otci. Cítím se jako dítě u Otce. Modlím se, protože to potřebuji. Cítím nutkavou potřebu modlitby, jako by mne Bůh volal k rozmluvě. To je první věc. A modlím se za lidi – nemocné, za lidi, kteří mají problémy, a tím problémem je například válka. Dnes mi apoštolský nuncius v Sýrii ukázal fotografie lidí, kteří zemřeli hlady. Jsem si jistý, že dnes odpoledne se za ně budu modlit. Nechápu, že v dnešní době, kdy máme vše nezbytné k tomu, abychom dali najíst celému světu, lidé umírají hlady. Pro mne je to něco strašného a nutí mne to k modlitbě, právě za tyto lidi.”

Mám strach. Čeho se bojíte vy?

“Sám sebe! Bát se... ale podívej, Ježíš v evangeliu často opakuje: ´Nemějte strach! Nebojte se!´ Říká to mnohokrát. A proč? Protože On ví, že strach je věc, řekl bych, ´normální´. Bojíme se života, máme obavy z úkolů, které jsou před námi, máme strach před Bohem. Všichni mají strach, všichni. Netrap se tedy tím, když se bojíš. Musíš to tak pociťovat, ale ne mít strach a pak přemýšlet: „Proč se to vlastně bojím?´.Vysvětlení situace je třeba hledat před Bohem a sami před sebou, případně se s někým poradit. Strach ovšem nikdy není dobrý rádce, protože radí špatně. Právě proto Ježíš mnohokrát opakoval: Nebojte se, neboj se. A pak, musíme poznat své nitro a hledat, kde je oblast, v níž bychom mohli nejvíce chybovat. A z této oblasti bychom měli mít trochu strachu. Existuje totiž dobrý a špatný strach. Dobrý strach je jakási ostražitost, který upozorňuje na naše slabosti, na to, abychom dávali pozor a neupadli. Špatný strach je ten, o kterém mluvíš ty, ničí tě a drtí, neumožní ti nic dělat. Toho je třeba se zbavit.“

Překladatelka doplňuje, že předchozí otázka se týkala strachu ze svědectví víry. Dívka položila otázku, jak překonat strach v zemi, kde není vždy snadné o víře hovořit.

”Aha, nyní rozumím, z čeho strach pramení. Je třeba svědčit v jednoduchosti. Když bys svou víru nesla jako prapor při křižácké válce a chtěla získávat nové stoupence, nepůjde to. Nejlepší cestou je svědectví, ale pokorné, bez triumfálnosti. Ta je totiž naším dalším hříchem a špatným postojem. Ježíš nebyl triumfální. Také dějiny nás učí, abychom nebyli triumfální, protože velcí triumfalisté byli poraženi. Klíčové je tedy svědectví, které nabízíme v pokoře. A z něj nemusíme mít strach, protože netáhneme na křížáckou výpravu.”

Při poslední otázce se role obrátily. Máte pro nás nějakou otázku?, ptají se mladí lidé.

”Má otázka není originální, vezmu ji z evangelia. Poté, co jsem vás poslouchal, myslím, že je pro vás v tomto okamžiku ta pravá. Kde je tvůj poklad? Tak zní ta otázka. Kde spočine tvé srdce? Nad jakým pokladem spočine? Protože kde je tvůj poklad, tam bude tvůj život. Srdce je svázáno s pokladem – každý z nás má nějaký: moc, peníze, hrdost, nebo dobrotu, krásu, touhu činit dobro…Pokladů může být mnoho. Kde je tvůj poklad? To je otázka, kterou vám chci položit. Dejte si odpověď sami, až doma…”

Loučil se papež František s mladými lidmi z Belgie, kteří slíbili, že své odpovědi doručí papeži poštou.

Přeložila Jana Gruberová

Video s otázkami v angličtině a odpověďmi v italštině je ke shlédnutí zde

Papežovo věnování na fotografii zní: Vám všem s bratrskou sympatií, Francesco

Přeložila Jana Gruberová.

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky