Od 22. května do 7. června cestuje po českých a moravských diecézích skupina 22. dětí z Ugandy. O tom, k jak nezvyklé návštěvě došlo a co mají na programu, nám už v pondělí vyprávěla Václava Faistauerová, spolupracovnice Papežského misijního díla dětí v České republice a také naše korespondentka. Dnes pozvala k mikrofonu vrstevníky ugandských dětí z podkrkonošské farnosti Studenec. Připravily si pro vás pásmo o setkání s ugandskými dětmi v Hostinném.
- 26. května jsme přijaly pozvání od pátera Jiřího Šlégra do Hostinného. Čekalo nás setkání s dětmi z Ugandy. Přijely do naší republiky v rámci ?Děti Dětem? Papežského misijního díla dětí.
- Při společné mši svaté jsme se střídaly ve zpěvu a popřály si vzájemně pokoj. Bylo nám v jejich blízkosti krásně, i když mluvíme každý jinou řečí. Jsou usměvaví, radostní, hezky zpívají, stejní jako my.
- Na začátku při tanci a zpěvu přinášely evangelium. Píseň Toto je den jsme zpívaly společně v angličtině a v češtině. Podobně přitančily i s obětními dary. Při svatém přijímání jsme už byly děti jednoho Otce, tleskaly s nimi a bylo nám také do tance.
- Po mši jsme jely s nimi do místního kina. Svůj program začínaly modlitbou, po ní zazpívaly svoji hymnu a my jim zazpívaly naši českou. Ugandské děti mají rády svoji zem a chtějí se hodně učit, aby svým dobrým životem změnily všechno k dobrému.
- Promítaly video, jak tam žijí. Bylo nám jich líto, je tam bída a válka. Lidé by to video měli vidět, snažili by se tím pomáhat a mysleli by víc na druhé a ne na sebe.
- Já se za ně teď každý den modlím, aby tam přestala válka a zlo. Je mi jich moc líto, děti nás prosily, abychom se za ně a za jejich zemi modlily.
- Na rozdíl od nás už tam děti víc vědí, jak je důležité věřit v Boha a o všem s ním hovořit a prosit ho. Škoda, že jsme s nimi nemohly být déle a také nás mrzí, že s námi ze školy nemohlo jít více dětí, aby je poznaly. Jsme moc rádi, že jsme se s nimi mohly setkat.
- Litovala jsem chlapce, kterého odvlekli do zajetí a málem umřel. Odjely jsme se spoustou vzpomínek.
- Líbily se mi jejich hudební nástroje a taky jejich kultura tance a zpěvu. Měly mezi sebou chlapce, který jim při zpěvu dirigoval, a to se mi moc líbilo. Měly také představení v kině, které už jsem bohužel neviděla. Byla jsem ráda, že jsem tam mohla být.
U mikrofonu byly: Katka, Pavel, Monika, Káťa, Kateřina, Maruška.
Jak prožily setkání jejich katechetky, mluví paní Anna Horáčková.
My jsme byli pozváni, abychom zpívali při té liturgii. Při zpěvu jsme byli velice blízko dětí a střídali jsme se. Jednou zpívaly oni a jednou my. Byl to pro nás pro všechny opravdu velký zážitek. Na závěr mše ke mně přišel jeden ze tří, nebo čtyř otců, kteří tam s nimi přijeli, děkoval mi a zároveň mi kladl na srdce, ať pokračujeme v této práci s dětmi, protože k výuce patří i zpěv, ve kterém děti v lásce, velmi intenzívně, prožívají tu boží přítomnost. A tak opravdu, s takovým Díky pane, že jsi pro nás připravil takové setkání, jsme odjížděli, velice se nám vryly do srdce a i přes tu bariéru řeči jsme si rozuměly.
A co vás osobně nevíce zaujalo?
Ty děti prožily takovou krásnou atmosféru a připadaly si, jako kdyby byly stejní, jako kdyby mezi nimi nebyla žádná vzdálenost.
Druhou katechetkou, která děti doprovázela, byla paní Eva Tauchmanová.
Pro mě to byl obrovský zážitek. V něčem jsme s těmi dětmi byli stejní a v něčem jiní. Když ty ugandské děti zpívaly, nepřipadalo mi, že se předvádějí, ale že se tím zpěvem vyloženě modlí, že tu svou přirozenost mají spojenou s Pánem Bohem. Také mě velice oslovilo to, že z jedné strany byly zvědavé na ty české děti, ale na druhé straně taky chtěly, abychom poznali, jak se tam mají, jak tam žijí. Chtěly vlastně pomoci těm svým kamarádům doma, kteří nemohli přijet, anebo dětem, které tam trpí a prosily, abychom se za ně modlily. Takže vlastně nepřijely pouze ze zvědavosti a aby předvedly svou kulturu, ale především, aby pomohly dětem své země. Je na nich opravdu poznat, že tam zažívají velký strach.
Takže to bylo víc, než turistický výlet.
To určitě, to každodenní ohrožení bylo na nich vidět.
A nějaký osobní zážitek?
Můj osobní zážitek byl veliký. Když jsme tam tak stály a zpívaly a začala modlitba Otčenáše, začali jsme se mezi sebou chytat za ruce, tak jak jsme zvyklí. Ty ugandské děti seděly v prvních lavičkách. Chytili jsme se za ruce i s dětmi z první lavice a bylo to tak nádherné, jak se jim rozzářily tváře a začaly se usmívat, to byl opravdu nádherný zážitek.
Děkuji vám všem za pěkné svědectví a věřím, že se touto cestou dostane i k lidem, kteří neměli možnost se s ugandskými dětmi setkat a že se připojí k vašim modlitbám.
Na závěr předáme ještě slovo Václavě Faistauerové, protože dnes máme v liturgickém kalendáři památku sv. Karla Lwangy a jeho druhů, připomene nám ještě jednou, proč právě dnes máme obzvlášť myslet na Ugandu.
Karel Lwanga se narodil v r. 1865 v Bulimu v Ugandě. Byl vůdcem skupiny mladých pážat na dvoře krále Novangy. Všichni byli pokřtěni. Když panovník zpozoroval, že mladí muži a chlapci se pravidelně modlí, rozhněval se natolik, že je dal uvrhnout do žaláře a mučit. Když se nedali mladí muži ničím odvrátit od své víry, nařídil král jejich popravu. Spolu s třinácti katolíky podstoupil Karel Lwanga smrt upálením a stejný počet mladých anglikánů také. 18. října 1964 papež Pavel VI. Karla Lwangu svatořečil a s ním i jeho druhy. O čtyři roky později, v roce 1968, jmenovaný papež přijel do Ugandy na místo života a smrti mladých křesťanů, aby je ještě jednou uctil.Od r. 1934 je vyhlášen jako patron katolické akce mládeže Afriky.
Připravila Johana Bronková
odeslat článek
vytisknout článek
