RadioVaticana.va

   20. 10. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3481
Poslechem z webových stránek.2255
Četbou textů na webových stránkách.4021
Poslechem i četbou.2333


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Duchovní zesvětštění poznáme a zničíme jen před křížem

Papež: Obavám se, že jsem špatně interpretován; podstupuji pastorační riziko

Papež: Bůh je opakem egoismu




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Promluvy 

16.6.2014 

Zrodit k víře, znamená zvěstovat, že nejsme sirotci

Promluva papeže na sympoziu římské diecéze, aula Pavla VI.

Česká sekce RV

Předně dobrý večer vám všem!
Jsem rád, že jsem mezi vámi!
Děkuji kardinálovi vikářovi za slova sympatií a důvěry a děkuji také don Giampiero Palmierimu a dvou katechetům Adovi a Pierpaolovi, kteří popsali situaci. Řekl jsem jim před chvílí, že už všechno pověděli za mne. Já dám požehnání a jdu pryč. (smích, potlesk) Jsou skvělí!

Chtěl bych říci určitě jedno, totiž že se mi moc líbilo, když jsi ty, done Giampiere, zmínil Evangelii nuntiandi. I dnes je to nejdůležitější pastorační dokument, který nebyl překonán pokoncilním vývojem. Musíme stále jít tímto směrem. Tato apoštolská exhortace je dílnou inspirace. A velký Pavel VI. ji psal vlastnoručně... protože po oné synodě se nemohli dohodnout, zda dělat exhortaci anebo nedělat, a nakonec relátor, kterým byl svatý Jan Pavel II. vzal všechny papíry a předal je papeži jako by řekl: „Zařiď to, bratře!“. Pavel VI. to všechno přečetl a s trpělivostí sobě vlastní začal psát. Pro mne je to pastorační testament velkého Pavla VI. A nebyl překonán... Je to dílna pastorace. Díky, že jste jej zmínili a kéž je stále vaší oporou!

V tomto roce jsem se během návštěv několika farností setkal s mnoha lidmi, kteří mi většinou zběžně, ale s velkou důvěrou svěřovali svoje naděje a očekávání i svoje bolesti a problémy. I v mnoha dopisech, které denně dostávám, čtu o mužích a ženách, kteří pociťují dezorientaci, protože život je dost náročný a často uspěchaný a stěží se hledá jeho smysl a hodnota. Představuji si, jak rušný je den tatínka či maminky, kteří brzo vstávají, vyprovázejí děti do školy, potom jdou do práce často do míst, která jsou vzdálená a kde vládne napětí a konflikty... Nežli jsem přišel, byl jsem si v kuchyni vzít kafe. Byl tam kuchař, kterého jsem se ptal: „Kolik času potřebuješ, aby ses dostal domů?“ – „Hodinu a půl..“ – řekl mi. Půldruhé hodiny! A vrátí se domů, jsou tam děti a manželka... A musí se v hustém provozu dopravit přes město. Často se nám všem takto stává, že se cítíme sami. Cítíme na sobě tíži, která nás drtí, a ptáme se: je toto život? V našem srdci se rodí otázka: jak to udělat, aby naše děti, naši mladí, mohli dávat smysl svému životu? Proto i oni vidí, že tento náš způsob života je někdy nelidský a nevědí, jakým směrem se dát, aby život byl krásný a ráno byli rádi, že vstávají.

Když zpovídám mladé manžele, kteří mi povídají o dětech, vždycky se jich ptám: „Máš čas hrát si se svými dětmi?“ A častokrát slyším tatínka říkat: „Víte, otče, když jdu ráno do práce, ony spí a když se večer vracím, jsou už v posteli a spí znovu.“ - To není život! To je obtížný kříž. A nelidský! Když jsem byl arcibiskupem v jiné diecézi, mohl jsem častěji než dnes mluvit s dětmi a mládeží, kteří trpí jako by byli sirotky! Myslím, že totéž se děje v Římě. Mladí přišli o jistou cestu, kterou se ubírat, o učitele, kterému důvěřovat, o ideály, jež jim zahřejí srdce, o naděje, které jim ulehčují námahy každodenního života. Jsou osiřelí, ale uchovávají ve svém srdci touhu po tom všem! Naše společnost je společností sirotků! Přemýšlejme o tom, je to důležité. Jsou sirotky, kteří nemají paměť rodiny, protože např. prarodiče jsou daleko, v domově důchodců, a postrádají tedy jejich přítomnost, onu paměť rodiny. Sirotkům dneška se dostává málo citu nebo příliš uspěchaného citu: tatínek je unaven, maminka unavena, jdou spát.... A stávají se sirotky! Chybí jim obdaření! Tedy to, co jsem říkal prve, ono obdaření tatínkem a maminkou, kteří umí ztratit čas, aby si s dětmi hráli. Potřebujeme smysl pro toto obdarování v rodinách, ve farnostech a v celé společnosti. A pomyslíme-li na to, že Pán se nám zjevil obdarováním, tedy milostí, je tato potřeba velmi důležitá. Lidské obdarování je jakýmsi otevřením srdce Boží milosti. Všechno je gratis. On nám přichází darovat Svoji milost. Avšak nemáme-li smysl pro obdarování v rodině, ve škole, ve farnosti, bude velmi těžké chápat, co je milost Boží, ona milost, která se neprodává, ani nekupuje, ale která je darem, Božím darem, samotným Bohem. A proto existují sirotci, protože postrádají obdarování.

Ježíš nám dal velký příslib: „Nenechám vás sirotky“ (Jan 14,18), protože On je cestou, kterou je třeba se ubírat, učitelem, jemuž třeba naslouchat, nadějí, která neklame. Jak nevnímat tento žár srdce, abychom řekli, zejména mládeži: „Nejsi sirotek! Ježíš Kristus nám zjevil, že Bůh je Otcem a chce ti pomoci, protože tě má rád.“ To je hluboký smysl křesťanské iniciace: zrodit k víře znamená zvěstovat, že nejsme sirotci. Vždyť společnost zapírá svoje děti! Například skoro 40% mladých Italů nemá práci... Co to znamená? Že Ty mne nezajímáš! Jsi materiálem na vyhození! Je mi líto, ale takový je život. I společnost činí z mladých sirotky! Pomyslete, co znamená 75 milionů mladých této evropské kultury, lidí mladších než 25 let, kteří nemají práci... Tato kultura je nechává osiřet. My však jsme lidem, který chce, aby jeho děti rostli s jistotou, že mají otce, že mají rodinu, že mají matku. Naše technologická společnost, jak říkal už Pavel VI., do nekonečna množí možnosti potěšení, zábavy a výjimečnosti, ale není schopna člověka přivést k pravé radosti. Tolik pohodlí, tolik krásných věcí, ale kde je radost? Abychom měli život rádi, není třeba jej vyplňovat věcmi, které se pak stanou modlami, potřebujeme, aby se na nás díval Ježíš. Jeho pohled nám říká: je krásné, že žiješ, tvůj život není zbytečný, protože je ti svěřen velký úkol. Toto je pravá moudrost: nový pohled na život se rodí ze setkání s Ježíšem.

Kardinál Vallini mluvil o této cestě misionářské pastorální konverze. Je to cesta, po níž se ubíráme, máme se ubírat a stále se nám dostává milosti, abychom se po ní mohli ubírat. Konverze není snadná, protože znamená změnu života, změnu metody, změnu mnoha věcí a také změnu duše. Tato cesta konverze nám dá identitu lidu, který dovede rodit děti a není lidem neplodným! Pokud jako církev neumíme rodit děti, něco nefunguje! Velká výzva dnešní církve je stát se Matkou: Matkou! Nikoli nějakou nevládní organizací se spoustou pastoračních plánů... ty sice potřebujeme, ale není to podstatné. Je to pomoc. K čemu? Pro mateřství církve: není-li církev matkou, pak se - ač je ošklivé to říci - stává starou pannou! A tak není plodná. (potlesk) Církev nejenom, že rodí děti, sama její identita spočívá v tom, že rodí děti, tedy evangelizuje, jak to říká Pavel VI. v Evangelii nuntiandi. Identita církve spočívá v tom, že evangelizuje čili rodí děti. Myslím na naši matku Sáru, která zestárla bez dětí; myslím na Alžbětu, manželku Zachariáše, která zestárla bez dětí; myslím na Noemi, další ženu, která zestárla bez potomstva... A tyto neplodné ženy nakonec děti dostaly, měly potomostvo. Pán je schopen to učinit! Církev pro to však musí něco učinit, musí se změnit, konvertovat, aby se stala Matkou. Má být plodná! Plodnost je milost, o niž musíme prosit Ducha svatého, abychom mohli postoupit vpřed v naší misionářské pastorální konverzi. Nejde o to jít hledat proselyty. Nikoli. Ne jít a zazvonit se slovy: „Nechcete vstoupit do asociace zvané katolická církev? Je třeba vyplnit formulář…“ A jeden člen navíc... Církev, jak řekl Benedikt XVI., neroste proselytismem, nýbrž přitažlivostí, mateřskou přitažlivostí, nabídkou mateřství, roste něhou, roste mateřstvím, svědectvím, které rodí stále více dětí. Naše Matka církev trochu zestárla... Netřeba mluvit o babičce církvi (smích), ale přece jen trochu zestárla... Musíme ji omladit! Musíme ji omladit, což však neznamená dovést ji k lékaři, který ji udělá kosmetiku. To ne! To není omlazení církve. Tak to nejde. Církev omládne tím, že dovede dát více dětí, stane se mladší, když se stane více matkou. Naše matka církev je láskou nás dětí. Být v církvi znamená být doma, s maminkou, u maminky doma. V tom je velikost zjevení.

Stárnutí, o kterém mluvil teď nevím zda don Giampiero nebo kardinál, je úbytek komunitního života, to je pravda. Individualismus nás odvádí od komunitního života a tím církev stárne. Chodíme navštěvovat instituci, která už není matkou a dává nám identitu jako fotbalové mužstvo. Patřím k tomu mužstvu: fandím katolické církvi! A k tomu dochází, když ubývá komunitní život, ubývá rodina. Musíme obnovit paměť, paměť církve, která je Božím lidem. Chybí nám dnes smysl pro dějiny. Máme strach před časem, raději žádný čas. Žádná putování, nic. Všechno teď! Jsme v království nynějška, království příležitosti. Jenom tento prostor, prostor a žádný čas. Také v komunikaci: záblesk, moment, mobil a esemeska... Zkrácený a redukovaný jazyk. Všechno se dělá rychle, protože jsme otroky příležitosti. Je třeba obnovit paměť trpělivosti Boha, který v dějinách spásy nespěchal, provázel nás a kvůli nám upřednostňoval dlouhé dějiny, dlouhé roky jde s námi.

Nyní – později o tom řeknu, budu-li mít čas – povím jenom jedno slovo: přijetí! Ano, přijetí – a další, které jste zmínili vy – něha - Matka je něžná, umí pohladit... Když však vidíme ubohé lidi, kteří jdou do farnosti s tou či onou záležitostí a najdou někoho, kdo jim vyčiní a zavře před nimi dveře: „Ne, musíte nejprve udělat toto, zaplatit tolik a tak dále atd. Vezměte si tady ten papír a musíte udělat...“ Ne, takto se tito lidé necítí jako doma u maminky! Necítí! (potlesk) Možná si připadají, jako když zařizují něco na úřadě, ale nikoli jako doma u maminky. Farní kanceláře jsou vrátnicemi církve! Farní kancelář to jsou otevřené dveře do domu matky, nikdy ne zavřené! Dveře je možné zavírat mnoha způsoby. V Buenos Aires se jedné farní hospodyni říkalo tarantule... Víc neřeknu. (potlesk) Je třeba umět otevírat dveře v přítomném čase, je třeba přijetí a něhy.

Také kněží, faráři a kaplani mají mnoho práce a já chápu, že jsou někdy unaveni. Ale farář, který je příliš nervózní, nedělá dobře! Někdy to chápu, chápu... Jednou jsem musel vyslechnout jistou skromnou, velice skromnou paní, která v mládí opustila církev, a mezitím se stala matkou rodiny.. Vrátila se do církve a říká: „Otče, vystoupila jsem z církve, protože jsem jednou ve farnosti jako malá viděla přijít ženu s dítětem, která žádala faráře, aby jej pokřtil... Bylo to dávno a ne tady v Římě. A farář jí řekl, že ano, ale musí zaplatit. Žena však s sebou neměla peníze. Farář jí tedy řekl, ať si jde domů pro peníze a pak že dítě pokřtí.“ Toto mi řekla ta žena v Boží přítomnosti. Stává se to, ale v tom nespočívá přijetí! To je zavření dveří! Přítomnost potřebuje něhu a přijetí.

A budoucnost: naději a trpělivost! Dosvědčovat naději: jděme vpřed. A rodina? To je trpělivost! Svatý Pavel nám k tomu říká: snášejte se navzájem (srov. Gal 6,2). Snášet se.

Ale vraťme se k textu. Lidé, kteří přicházejí vědí, že církev díky pomazání Duchem svatým opatruje odkaz Ježíšova pohledu. A my jej máme nabízet všem. Když přijdou lidé do farnosti – možná se opakuji, protože jsem se pustil jinudy a vzdálil se od textu – jaký postoj musíme mít? Nejprve musíme přijmout všechny velkodušně, s otevřeným srdcem jako v rodině a prosit Pána, aby nás uschopnil mít účast na těžkostech a problémech, s nimiž se mládež často setkává.

Máme mít srdce Ježíše, který „když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“ (Mt 9,36). Uviděl zástupy a pocítil soucit. Rád sním o církvi, která žije Ježíšovým soucitem. Soucítit znamená trpět společně, cítit to, co cíti druzí, doprovázet v tomto cítění. Taková je matka církev: hladí své děti soucitem. Církev má srdce bez hranic, ale nejen srdce; má také pohled, něhu Ježíšova pohledu, který je často výmluvnější než spousta slov. Lidé často, aniž by o tom věděli, čekají, že se jim u nás dostane tohoto Ježíšova pohledu, onoho klidného, přívětivého pohledu, který proniká srdce. A jak to zde řekli vaši zástupci, celá farnost musí být přívětivým společenstvím, nejenom kněží a katecheté. Celá farnost má přijímat...

Musíme znovu promyslet, jak jsou naše farnosti přívětivé a zda časy našich aktivit usnadňují účast mladých, zda jsme schopni mluvit jejich jazykem a chápat se možností hlásat evangelium i v jiných prostředích (sportoviště, nové technologie). Buďme smělí v rozvíjení nových způsobů, jimiž se naše společenství stanou domy, které mají neustále otevřené dveře. Avšak po přijetí musí následovat jasná nabídka víry, často třeba nevyslovená, ale obsahující postoj, který dosvědčuje instituci zvanou církev či farnost, jež dýchá vírou v Pána Ježíše.

Poprosím vás, abyste studovali dobře věci, o kterých jsem mluvil, tedy onu osiřelost, a abyste studovali, jak obnovit paměť rodiny, jak dosáhnout toho, aby farnosti byly hřejivé, oplývaly obdarováním a nebyly pouhými příležitostnými institucemi. Aby byly dějinné, aby byly cestou pastorální konverze. Ať v přítomném čase dovedly přijímat svoje děti s jemnocitem a posílat je vpřed s nadějí a trpělivostí!

Mám moc rád kněze, protože dělat faráře není snadné! Snadnější je dělat biskupa než faráře... Protože my biskupové máme stále možnost zaujmout odstup nebo se skrýt za „Jeho excelenci“ a to nás chrání! Avšak dělat faráře, když ti klepou na dveře a říkají: „Otče, toto, otče tady, otče tam...“ To není snadné! Když někdo přijde mluvit o problémech v rodině nebo o úmrtí anebo když přijdou „děvčata z charity“ a začnou mluvit proti „katechetkám“... Není snadné být farářem!

Chci však říci jedno, už jsem to řekl dříve: italská církev je silná díky farářům. Díky farářům! Farářům, kteří mají dnes jiný systém, ale kteří spali s telefonem u postele a vstávali v kteroukoli hodinu, aby šli za nemocným. Nikdo neumíral bez svátostí... Bližní! Bližní faráři! Ti po sobě zanechali paměť evangelizace!

Pomysleme na matku církev a povězme naší matce církvi, co Alžběta řekla Marii, když se stala matkou čekající dítě: „Jsi šťastná, protože jsi uvěřila!“.

Chceme církev víry, která věří, že Pán je schopen činit ji Matkou a dát jí mnoho dětí; naši svatou matku církev. Děkuji.

Závěrečný pozdrav po požehnání:

Děkuji vám za vaše přijetí. Mnohokrát také děkuji za trpělivost. Pracujte dál. A děkuji sboru, který slaví třicet let... Byl vynikající. Pozdravme sbor! Mám na vás jednu prosbu, abyste se za mne modlili. Mám to zapotřebí, protože tato práce není snadná. Včera jsem některým z vás říkal, že je to nezdravá práce, modlete se tedy za mne. Moc díky.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
19.6.17 Papež: Adolescence není patologie
19.6.17 Adolescence není patologie
17.6.16 Papež František: na neplatnosti manželství se podepisuje kultura provizorního
17.6.16 Také nejlepší pšenice se mísí s trochou koukolu…
15.6.15 Papež o rodičovství: povolání, společenství, misie



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Pastýři církve potřebují modlitbu, aby neodstraňovali klíč k poznání

Papež ke studentům: nenásledujete slepě neviditelnou ruku trhu

Římský biskup k metodistům: Znamení Ducha v jiných vyznáních v nás působí radost

Papež: Říkáme si křesťané, ale nevěříme v Boha ani v člověka

Svatý otec: Veškerý náš život probíhá mezi úbočím víry a propastí strachu

Papež: Násilí a nespravedlnost ve jménu náboženství těžce uráží Boha

Apoštolský administrátor Mogadišu: Rezignací nad situací v Somálsku pácháme další atentát

Vatikánský pozorovatel při FAO: K odstranění hladu chybí vůle

Zemřel filipínský kardinál Ricardo Vidal

800 let františkánů na Blízkém východě

Kněz Neokatechumenátního hnutí propuštěn ze zajetí

Setkání pro katolíky „v neregulérní“ situaci

 Nově na webu
Svatý otec: Blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O problémech s papežem

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Libanonský cedr - 100 let Orientálu

Rozhovory: Caravaggio zevnitř

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv říjen 17
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě