RadioVaticana.va

   25. 9. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3368
Poslechem z webových stránek.2197
Četbou textů na webových stránkách.3927
Poslechem i četbou.2252


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Papež František k otázce migrantů: kéž je váš hlas vždy pohotový a prorocký

Papežský institut Jana Pavla II. mění název i statuta

Výchova k naději




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Publicistika

 Komentáře "Církev a svět" 

22.6.2014 

Nazývá Ježíš Boha Otcem metaforicky?

Milan Glaser

Kladná odpověď na tuto otázku[1] se objevila na stránkách týdeníku Respekt (20/2014), byť ještě dříve než by ji kdo položil, a to v rámci nedávné diskuse o novém ateismu. Nastoluje problém, který umožňuje leccos si vyjasnit. „Podkladem metafory, jak stojí na stránkách Ústavu jazyka českého, je označení věci oklikou přes slovo, které běžně označuje věc něčím podobnou.“

Ježíš používá v evangeliích metaforický jazyk, ale nikoli výhradně. Sám totiž výslovně rozlišuje podobenství od jeho výkladu (Mt 13). Nikde však nenaznačil, že nazývá Boha svým Otcem metaforicky. Naopak. Ježíš byl ukřižován za údajné rouhání kvůli svým výrokům o Bohu Otci právě proto, že byly pochopeny ve vlastním a nikoli přeneseném smyslu. Ježíš nemohl nazývat Boha Otcem metaforicky, neboť je - co do božství - jedné podstaty s Otcem, jak praví křesťanské Vyznání víry. Jde tu bezpochyby o nesnadnou problematiku jazyka víry, kterou se v souvislosti se jménem Otec poměrně podrobně zaobírá Katechismus katolické církve (č.239), který shrnuje svoje vysvětlení velice lapidárně: „Nikdo není otcem tak jako Bůh“. A sám Ježíš v evangeliu dokonce říká: „Nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi“ (Mt 23,9).

Pokud by totiž Bůh, který poslal na svět Ježíše, byl Otcem metaforicky, pak by také Ježíš byl Synem Božím metaforicky. Přijmout takovéto tvrzení, by ovšem znamenalo nevstoupit na cestu víry a zříci se porozumění víry, které nabízí Ježíš. Ten by pak mohl být stejně metaforicky počat z Panny Marie, metaforicky se narodit v Betlémě, metaforicky zemřít na Golgotě, metaforicky vstát z mrtvých, metaforicky vstoupit na nebe a metaforicky žít v církvi. V této souvislosti, byť druhotně, ale tím spíše by pak muselo také o křesťanech platit, že jsou Božími dětmi jenom metaforicky. Nicméně apoštol Jan praví, že „se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale skutečně jimi jsme“ (1 Jan 3,1).

Tvrzení, že Ježíš nazývá Boha svým Otcem metaforicky, je zkrátka s křesťanskou vírou neslučitelné. Sofistikovaně totiž popírá božství Otce i Syna. Může být ovšem vysloveno nedopatřením způsobeným neznalostí daného bodu věrouky a z druhé strany jej také netřeba vymlouvat někomu, kdo křesťanskou víru nevyznává a má jistě právo říkat si, co chce. Lze však o tomto výroku diskutovat.

Katechismus poukazuje na určitý dějinný vývoj, pokud jde o užití slova otec ve vztahu k Bohu. Podotýká, že „mnohá náboženství vzývají Boha jako Otce, ale Izrael nazývá Boha Otcem, protože je stvořitelem světa (Dt 32,6)“. Dále pak říká, že „mnohem více je Bůh Otcem, protože s Izraelem svým »prvorozeným synem« (Ex 4,22), uzavřel smlouvu a dal mu Zákon“ (KKC, 238). Avšak „Ježíš zjevil, že Bůh je „Otec“, způsobem neslýchaným: není jím jen proto, že je stvořitelem; on je od věčnosti Otcem ve vztahu ke svému jednorozenému Synu, který pak je Synem jen ve vztahu k svému Otci: »Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit« (Mt 11,27)“ (KKC, 240).

Problém, zda je Bůh Ježíšem označován jako Otec metaforicky či nikoliv, má tady svoje jádro. A tím je víra v Boží vtělení. Boží Syn se stal člověkem, aniž by ztratil své božství. Proto sebepředstavujícím slovem Boha není jenom lidství Ježíše z Nazaretu, jak se naopak tvrdí v týdeníku Respekt. Ježíš z Nazaretu má dvojí přirozenost - božskou i lidskou. Je Božím Slovem, které se spojilo s lidskou přirozeností neoddělitelně.

Duch svatý jakožto Bůh, i když je nám blíže než my sami sobě, přesahuje naše srdce i naše já, a „ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,20).

Křesťan nevěří v jednotu a vzájemnou komplementaritu tří náboženských zkušeností, jak se lze opět dočíst v týdeníku Respekt, nýbrž v Otce i Syna i Ducha svatého, a jak praví opět Katechismus katolické církve: „Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec a Syn a Duch svatý“ (KKC, 261). Katechismus pak v souvislosti s lidskou zkušeností na jiném místě velice přiléhavě uvádí, že „milost uniká naší zkušenosti, protože patří do nadpřirozeného řádu, a lze ji poznat pouze vírou“ (KKC, 2005).

Bůh tedy opravdu je radikálním tajemstvím, nikoli však navěky nepoznatelným. Vstupuje totiž do dějin skrze skutečnou událost Ježíšova života, smrti a zmrtvýchvstání, nikoli pouhým jímavým příběhem čili působivou fabulací. A „až on se ukáže, budeme jej vidět tak, jak je“ (1 Jan 3,2).


[1]Nevěřím v Boha jakožto „nadpřirozenou bytost“ za kulisami přírody a dějin, nýbrž věřím křesťansky v trojjediného Boha. V Boha, který je nevýslovnou hlubinnou dimenzí skutečnosti a pramenem bytí (kterého Ježíš nazývá metaforicky „otec“). V Boha, jehož sebepředstavujícím Slovem je lidství Ježíše z Nazaretu („Syna“). V Boha, který „je nám bližší než naše vlastní srdce“, je „já našeho já“ (Ducha).
Věřím v jednotu a vzájemnou komplementaritu těchto tří náboženských zkušeností: s Bohem, který je radikálním tajemstvím, „zcela jiným“, v Boha, který vstupuje do lidských dějin skrze Ježíšův příběh a Boha, který překračuje všechny hranice a „vane, kam sám chce“.

Tomáš Halík pro Respekt, 12.5. 2014.



Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
17.9.17 O geopolitice a spiknutí mezinárodního terorismu
3.9.17 Elity z nás udělaly kolonie
20.8.17 Věřit v dějiny spásy
6.8.17 O papeži bez paniky i entuziasmu
13.7.17 Úplně normální pontifikát



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
O pravé a nepravé duchovní útěše

Papež: Láska k bližním překonává rozdíly a sociální napětí

Kard. Filoni k japonským katolíkům: Buďte jako první misionáři

Arcib. Gallagher: Zastavte toky pěněz a zbraní namířené proti náboženským menšinám

Mučedníci Made in USA

Zemřel čínský biskup, který třicet let odkládal kněžské svěcení

Na Ninivskou planinu se vracejí laické i řeholní rodiny

Svatý otec: U Boha nikdy není pozdě

Papež: Logika lásky osvobozuje od předsudku zasloužené odměny

Sdělení vatikánského tiskového střediska k prohlášení dr. Libera Miloniho

Svatý otec k trapistům: Kontemplativní život je výrazem lásky k Bohu

Beatifikován první rodilý mučedník z USA, zavražděný v Guatemale

 Nově na webu
Svatý otec: Nejhorší hřích je nedůvěřovat v Boží lásku

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O geopolitice a spiknutí mezinárodního terorismu

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Nikoli zdi či mosty, migrace je otázkou způsobů

Rozhovory: Nerozumím světu geopolitiky

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv září 17
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě