Nový portál Vatikánského rozhlasu

Návštěva Jižní Koreje je první asijskou cestou papeže Františka, která jej zavede na nejlidnatější světadíl této planety, obývaný více než polovinou světové populace a vyznačující se starobylými tradicemi, mnohotvarým etnickým složením, mohutností měst a silnou ekonomikou. Papež se střetne s touto realitou, avšak ještě s něčím jiným. Byť se to zdá neuvěřitelné, zvážíme-li ukazatele ekonomického rozvoje některých asijských zemí, žije tu také mnoho chudých, zhruba polovina z jejich celosvětového počtu. Svatý otec jede zejména za mladými lidmi tohoto kontinentu, kteří se shromáždí na Asijském dni mládeže v Daejeon. Bude moci sdílet svou víru s mladými lidmi bohatých megalopolí, ale také s těmi, kteří živoří v chudinských čtvrtích. Jedněm i druhým předloží tentýž základ naděje, kterým je láska Ježíše Krista, Cesty, proměňující život a zlidšťující každou společnost.

Existuje-li země, kterou bychom mohli uvádět jako příklad plodnosti evangelia pro člověka a společnost, pak je to právě Korea. Především kvůli dějinám křesťanství na tomto poloostrově a způsobu, jakým sem proniklo. Stalo se to v 18. století, když se několik vzdělaných Korejců na čínském dvoře dostalo do kontaktu s biblickými texty. Po návratu do vlasti začali samostatně studovat křesťanskou nauku. Roku 1784 byl jeden z nich pozván do Pekingu, aby přijal křest z rukou tamních katolických kněží. Po svém návratu on sám pokřtil další členy své skupiny. Až do příchodu prvních francouzských misionářů v roce 1836 se komunita udržovala výlučně vírou a svědectvím laiků. Na křesťanství oslovovaly pravda, láska, morálnost a úsilí o možnost nápravy složité situace, do níž se propadala tradiční společnost se svou hierarchickou stratifikací.

Před příchodem evangelia bylo nemyslitelné, že by šlechtici a páni sedávali po boku otroků, že by se lidé z různých společenských vrstev měli rádi nebo se vzájemně podporovali ve svých potřebách, jak se to naopak dělo v korejských prvních křesťanských společenstvích. Korea se od křesťanství naučila rovnosti lidských bytostí, kultuře lásky a odpuštění. Také bolestné období pronásledování v 18. a 19. století z korejských věřících nevymýtilo odvahu ke svědectví a lásku k národu, jak dokazuje život mučedníků, které blahořečí papež František poté, co již dříve jiné z nich kanonizoval sv. Jan Pavel II. Láska ke Kristu a láska k vlastnímu lidu, víra a její sociální přetlumočení byly stálými rysy korejské církve v době japonské okupace a korejské války, která poloostrov rozdělila vedví. Církev měla vždy na srdci dobro své země a po druhém Vatikánském koncilu ještě výrazněji přispívala k jejímu rozvoji a podněcovala ji na cestě demokracie a spravedlnosti. To vše vysvětluje, proč korejská církev za méně než padesát let vzrostla z jednoho na jedenáct procent populace. Navíc je nutné upozornit, že mezi intelektuály, akademiky, ekonomy atd. je tento procentní podíl ještě vyšší. Jak jednou řekl profesor Thomas Han, korejský velvyslanec u Svatého stolce v letech 2010-2013, „Korea je možná jedinou zemí, kde katolická církev roste ruku v ruce s ekonomickým vzestupem. Častokrát se říká, že s nárůstem ekonomického blahobytu a materialismu ubývá víra. Korea toto tvrzení vyvrací, protože tu s hospodářským růstem rostla také křesťanská víra.“

V nedávné době proběhla připomínka půlstoletí diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a Korejskou republikou, které byly navázány 11. prosince 1963. (…) Padesát let po tomto datu se hořčičné zrno korejské křesťanské komunity, zavlažené krví mučedníků a díky zárukám neomezené svobody vyznání, proměnilo v košatý keř s mnoha větvemi a původně misijní území se změnilo v misionářské. Korejští kněží a laici přispívají k poslání všeobecné církve v Latinské Americe, Africe a po celé Asii. A také proto se papež František v duchu vycházení na existenciální a geografické periferie touží setkat s korejskou církví, aby ji ještě více zapojil do díla evangelizace a mírového úsilí. V tomto ohledu nadále naléhavě Boha prosíme o dar míru mezi oběma Korejemi, za to, abychom se jednoho dne mohli radovat z naprostého respektování lidských práv v každé části poloostrova. Přejeme si, aby se otevřely cesty dialogu, aby se neúnavně hledaly styčné body a stále možná řešení, aby neustávala humanitární pomoc obyvatelstvu zasaženému hladomorem, aby ve všech převládla dobrá vůle a navzájem se uznali jako bratři jediného národa. (…)

Do Koreje nepřinesli evangelium konkvistadoři nebo cizí misionáři. Sami Korejci vyhledávali a šířili evangelní poselství, které se stalo základem pro velký lidský a hospodářský rozmach. V korejských dějinách se můžeme rukou dotýkat skutečnosti, že evangelium je schopné přizpůsobit se jakékoliv kultuře, dozrávat v ní, odpovídat na nejhlubší očekávání a touhy národů. V neposlední řadě to vidíme také na způsobu, jakým Korea, Čína a mnohé další části Asie i celého světa reagují na svědectví papeže Františka. Petrova nástupce, který přichází „z konce světa“, v každé zemi milují. A s ohromením musíme konstatovat, že poté, co spatřili jeho milosrdenství, radost, lásku k nemocným a chudým lidem, se mnozí Korejci (a nejenom oni) začali zajímat o katolickou církev, aby přijali křest.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky