V těchto dnech uplývá sto let od rozpoutání velké války, která dostala záhy přídomek světová a zanedlouho i své pořadové číslo. Proč světová? Nikoli proto, že vypukla na celém světě anebo ji všichni lidé na světě chtěli vést. Měla však dopad na celý svět, i když žádný její účastník nezvítězil, ale všichni prohráli. Výdobytek francouzské revoluce (zvané rovněž velká) v podobě všeobecné branné povinnosti umožnil, aby si lidé v dosud naprosto nevídaném počtu 60 milionů vzájemně a poměrně namátkově usilovali o život. Nebylo v tom nic osobního.
„Zbytečné krveprolití“, jak tuto válku nazval tehdejší papež Benedikt XV., však příčinu účinnou zajisté mělo. Veřejnosti však zůstává skryta a nelze vyloučit, že má také okultní povahu. Těžko věřit tomu, že spravedlivou pohnutkou mělo být potrestání jednoho národa za kriminální čin spáchaný několika jeho popletenými příslušníky podle principu kolektivní viny. Rakousko-uherská monarchie však nebyla o nic prohnilejší než jakýkoli jiný stát té doby. Má však nějaká pozemská moc právo vyžadovat po někom, aby se slepou poslušností nasazoval vlastní život a usiloval o životy druhých, ať už jde o císaře pána, její královské veličenstvo či republiku? A pokud toto právo existuje, nemělo by zůstat právem v obou směrech, tedy také od občana ke státu? A to tím spíše, vezme-li se v úvahu dnešní vyhroceně odosobněný a odlidštěný způsob boje, který v neposlední řadě připravuje o život lidi zcela bezbranné.
První světová válka prokázala nejspíš jen jedno, že totiž jejím účelem nebylo nic jiného než samotné vraždění, jehož masovost dokonce přinesla větší profit. 10 milionů obětí, z nichž 20% bylo zcela neozbrojeno, poskytlo investorům kromě finančních zisků zřejmě i pocit bohorovnosti. Dodatečně pak byla vylíčena také kolektivní pozitiva. Vznik Československa je údajně jedním z nich. Tak se namísto uklidnění kuly ideologie, které se implantovaly do společností, spolu s nespravedlnostmi, děsem i fanatismem, jež s sebou válka přinesla. Tak byl člověk připravován k dalšímu vražednému střetu, jehož opodstatněnost se paradoxně jevila ještě přesvědčivěji než v prvním případě.
Druhá válka byla ještě světovější než ta první. Propašovala do všeobecného lidského povědomí komunistický blud jakožto pokrok. Byla akcelerována globalizace, jejímž principem je vraždění a lhaní ve velkém. Dozrává koukol zasetý prvotním hříchem. Člověk je tak ještě více pokoušen, aby se vzdal své osobní identity bratra ostatních Božích dětí a přestal být obrazem Boha, který je láska.
Všem zjevná dějinná událost velké války je především zkouškou důvěry v Pána dějin a pokouší k odpadu od tajemství víry. Nese v sobě znaky „války proti Beránkovi“, řečeno slovy Apokalypsy (Zj 17,14). Je sice čím dál zřejmější, kdo je vládcem tohoto světa, ale nebere se už stejný zřetel na dočasnost jeho vlády. V roce 1968 byl pobyt okupačních sovětských vojsk na území Československa „smluvně“ definován jako dočasný, což mnohé naklánělo k malomyslnému výkladu, že to bude na věčné časy. Tehdejší všudypřítomná politická hesla o spojenectví s mocným sousedem to potvrzovala. Stejně beznadějný výklad dějin ohrožuje i dnešního člověka.
Tím spíše, že mediální komunikace jako by vstupovala do stádia naprosté neprůhlednosti, zvláště pokud jde o světové dění. O to mocnější a zásadnější jsou přitom emoce, které tato komunikace vzbuzuje s využitím všech dějinných peripetií a pohrom, kterými lidstvo prošlo. Jsou to nenávist a pohrdání nebo beznaděj a sklíčenost. V obou případech jde však o podvratné iluze, které mají zastírat přítomnost Beránkovu, vládu jediného a pravého Stvořitele a Pána.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
