30. 7. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1486
Poslechem z webových stránek.945
Četbou textů na webových stránkách.1738
Poslechem i četbou.915


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Papež František v Polsku – 1. den

Papež František v Polsku - 2. den

Zahajovací mše svatá Světových dnů mládeže




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Promluvy 

28.7.2014 

Dialog může být pokáním

Papež František odpovídá na otázky kněží, Caserta

Česká sekce RV

Mons. Giovanni D´Alise: Svatosti, nepřipravil jsem si žádnou promluvu, protože jsem hned pochopil, že si přejete důvěrnou a přímou komunikaci. Tedy: Buďte vítán. Toto je náš kostel, kněží a po bohoslužbě si prohlédneme zbytek. Tato chvíle je pro mne důležitá, protože jsem svoji biskupskou služba zde začal před dvěma měsíci a přijmout dnes Vás a Vaše požehnání je pro mne milost v milosti. Čekáme tedy na vaše slova. Víme, že máte raději dialog, a kněží si pro Vás tedy připravili otázky.

Papež: Připravil jsem si promluvu, ale předám ji biskupovi. Moc děkuji za přijetí. Děkuji. Jsem rád a cítím se trochu provinile, že jsem způsobil tolik problémů v den patronátního svátku. Nevěděl jsem to a když jsem volal biskupovi, abych mu oznámil, že chci přijet sám na soukromou návštěvu za přítelem, pastorem Traettinem, řekl mi: „Právě v den svátku naší patronky!“ Hned jsem si pomyslel: Den poté bude v novinách: „V den svátku patronky Caserty byl papež navštívit protestanty.“ Hezký titulek. A tak jsme to tak trochu narychlo zařídili. Biskup mi moc pomohl a také státní sekretariát. Když jsem volal substituovi, řekl jsem mu: „Prosím vás, vytrhněte mi trn z paty“. A udělali to dobře. Díky za vaše otázky, které jste si připravili. Můžeme začít. Ptejte se a uvidíme, zda bude možné některé spojit dohromady, jinak odpovím na každou zvlášť.

1. Otázka: Svatosti, jsem generální vikář Caserty, don Pasquariello. Moc děkuji za vaši návštěvu tady v Casertě. Moje otázka zní: svými denním homiliemi vnášíte do katolické církve dobro a oficiální dokumenty a zvláště exhortace Evangelii gaudium jsou proniknuty duchovní, vnitřní a osobní konverzí. Je to reforma, která - podle mého skromného mínění – zavazuje jen sféru teologie, biblické exegeze a filosofie. Vedle této osobní konverze, které je podstatná pro věčnou spásu, bych považoval za užitečné nějaké vystoupení Vaší svatosti, které by více zapojilo Boží lid jakožto lid. Hned vysvětlím, co mám na mysli. Naše diecéze má 900 let nesmyslné hranice. Některá komunální území jsou rozdělena na půl mezi diecézi Capua a Acerra. Dokonce železniční stanice města Caserta, asi kilometr od městského magistrátu, patří do Capuy. Z tohoto důvodu chci, Svatý otče, požádat o zásah, aby naše komunity nemusely snášet zbytečné přesuny a nebyla tak umrtvována pastorální jednota našich věřících. Je jasné, a říkáte to v Evangelii gaudium, že tyto věci spadají pod biskupy, já si však vzpomínám, že jsem jako mladý kněz před 47 lety šel s mons. Robertim, který přišel ze státního sekretariátu, a přednesli jsme také tam svoje problémy. Řekli nám: Dohodněte se s biskupy a my to podepíšeme. To je krásné, ale kdy se dohodnou biskupové?

Papež: Někteří historikové říkají, že na prvních koncilech se biskupové střetávali dokonce ručně, ale potom se dohodli. Je to špatné znamení. Je špatné, když biskupové mluví špatně jeden o druhém nebo vytvářejí kliky. Nemluvím o jednotě myšlení či jednotě spirituality, protože to je dobré, ale myslím kliky v tom špatném smyslu slova. To je špatné, protože se tím narušuje jednota církve. Není to od Boha. A my biskupové musíme dávat příklad jednoty, kterou Ježíš žádal pro církev od Otce. Nelze však chodit a pomlouvat se: Ten dělá to, tamten tohle. - Jdi tedy a řekni mu to do očí. Naši předkové se na prvních koncilech bili pěstmi, já preferuji, když si to řeknou naplno a nahlas a potom se obejmou, než když mluví proti sobě ve skrytu. To je všeobecný princip: pro jednotu církve je důležitá jednota mezi biskupy. Poukázal jste také na cestu, po níž chce Pán vést svoji církev. Jednota mezi biskupy umožňuje dohodnout se na tom či na onom. V jedné zemi - ne v Itálii - je diecéze, jejíž hranice byly pozměněny, ale v kvůli umístění katedrálního pokladu vedou spor už déle než 40 let. Kvůli penězům, to je nepochopitelné! A tady ďábel slaví. Na tom vydělává. Je pěkné, jak říkáte, že se biskupové mají dohodnout, avšak na jednotě, nikoli na uniformitě. Každý má svoje charisma, každý má svůj způsob myšlení a názor. Tato různost je někdy plodem omylů, ale někdy je plodem samého Ducha. Duch svatý chtěl, aby v církvi byla rozmanitost charismat. Duch sám působí různost a dokáže působit jednotu. Jednotu v různosti každého, aniž by někdo ztrácel svoji osobitost. Já doufám, že to, co jste zmínil, pokročí vpřed. Všichni jsme dobří, protože jsme přijali křestní vodu a máme Ducha svatého, který nám pomáhá jít vpřed.

2. Otázka: Jsem otec Angelo Piscopo, farář od sv. Petra apoštola. Moje otázka zní: V exhortaci Evangelii gaudium vyzdvihujete lidovou zbožnost jako cenný poklad katolické církve, ale zároveň ukazujete na stále reálnější riziko šíření jakéhosi individuálního a sentimentálního křesťanství, které věnuje pozornost spíše tradičním formám a zjevení zbavenému základních aspektů víry a nemajícího vliv na sociální život. Co byste nám mohl poradit ohledně pastorace, která by neumrtvovala lidovou zbožnost, ale poukazovala na primát evangelia?

Papež: Je slýchat, že v naší době prodělává religiosita úpadek, ale já to zas tak nevidím. Existují totiž proudy či školy religiosního soukromničení gnostického typu, které v jakési svérázné pastoraci pěstují předkřesťanskou, předbiblickou modlitbu, tedy gnostickou modlitbu. A skrze tyto skupiny zbožného soukromničení vstoupil do církve gnosticismus, říkám tomu intimismus (srov. EG, 173, 262). Ten nedělá dobře. Říká si: jsem v klidu, cítím se naplněn Bohem. Je to - byť ne úplně – něco jako New Age. Je to religiosita, ale pohanská nebo dokonce heretická. Netřeba se bát to vyslovit, protože gnosticismus je hereze a byla to první hereze v církvi. Avšak, mluvím-li o religiositě, mám na mysli onen rozmanitý poklad zbožnosti, o kterém mluvil velký Pavel VI. v exhortaci Evangelii nuntiandi. V Dokumentu z Aparecidy, tedy dokumentu V. konference latinskoamerického episkopátu, když jsme chtěli podat její shrnutí, museli jsme se v předposledním paragrafu vrátit o čtyřicet let zpět a citovat z Evangelii nuntiandi, což je pokoncilní a dosud stále nepřekonaný dokument. Je mimořádně aktuální! V tomto dokumentu Pavel VI. popisuje lidovou zbožnost a tvrdí, že někdy potřebuje být také evangelizována. Ano, protože jako každá zbožnost riskuje, že ujede na tu či onu stranu nebo nebude vyjádřením víry. Avšak zbožnost, kterou chová lid, zbožnost, která vstupuje do srdce křtem, je silou tak obrovskou, že Boží lid, který tuto zbožnost chová, je ve svém celku neúchylný, je neomylný in credendo, jak říká Lumen gentium v č.12. Pravá lidová zbožnost se rodí z onoho smyslu pro víru, o kterém tento koncilní dokument mluví a který řídí úctu ke svatým a k Matce Boží také folklórními výrazy v tom dobrém slova smyslu. Proto je lidová zbožnost zásadně inkulturovaná, nemůže být laboratorní a sterilní, ale rodí se vždycky z našeho života. Lze se dopustit menších pochybení a je tedy třeba bdít, nicméně lidová religiosita je nástrojem evangelizace. Nebo se podívejme na mládež. Podle zkušeností, které jsem učinil v předchozí diecézi, mládežnická hnutí v Buenos Aires nefungovala. Proč? Řeklo se jim: sejdeme se, abychom spolu mluvili… a mládež se pak nudila. Jakmile však faráři našli cestu, na níž by se mladí mohli zapojit do malých misií, třeba během prázdnin, do katechezí těch, kteří to potřebují, ve vesnicích, kde není kněz apod., potom se zapojili. Mladí opravdu vyžadují tento misionářský protagonismus a odtud se učí formám zbožnosti, které jsou lidové. Misionářský apoštolát mladých má něco z lidové zbožnosti v sobě. Lidová zbožnost je aktivní, hluboký smysl pro víru, který mohou mít jen maličcí a pokorní, jak říká Pavel VI. V tom je velikost. V poutních svatyních se dějí zázraky. Každý rok 27. července jsem chodil do kostela sv. Pantaleona v Buenos Aires a ráno jsem zpovídal. Vracel jsem se odtamtud zahanben svatostí, kterou jsem nalezl v jednoduchém, hříšném, ale svatém lidu, který vyznával svoje hříchy a pak vyprávěl, jak žije, o problémech s dětmi, o tom či onom, nebo jak navštěvují nemocné. Projevoval evangelní cítění. V poutních svatyních se to vyskytuje. Zpovědnice na poutních místech jsou pro nás kněze a biskupy místem obnovy. Jsou jakýmisi kurzy duchovní obnovy díky kontaktu s lidovou zbožností. Věřící se přicházejí zpovídat a mluví o svých nedostatcích, za nimiž je však patrná Boží milost, která je tam přivedla. Tento kontakt s modlícím se a putujícím Božím lidem, který projevuje svoji víru těmito formami zbožnosti, nám v našem kněžském životě velmi pomáhá.

3. Otázka: Dovolte mi nazývat vás jen otče Františku, protože otcovství, je-li autentické, nevyhnutelně implikuje také svatost. Jako odchovanec otců jezuitů, kteří mne kulturně a kněžsky formovali, vyjádřím nejprve svůj dojem a potom otázku. Profilem kněze třetího tisíciletí je lidská a duchovní vyváženost, misionářské vědomí, dialogická otevřenost vůči jinověrcům i nevěřícím. Dokonal jste bezpochyby koperníkovskou revoluci jazyka, životního stylu, jednání a svědectví týkajícího se nejvýznamnějších témat na světové rovině i mezi ateisty a těmi, kdo se vzdálili od křesťansko-katolické církve. Otázka zní: jak je možné, že v této společnosti s církví, která touží růst a rozvíjet se, v této dynamicky se vyvíjející a konfliktní společnosti často vzdálené hodnotám Kristova evangelia, jsme velmi často církví, která zaostává. Vaše jazyková, sémantická a kulturní revoluce a evangelní svědectví vzbuzují ve svědomí u nás kněží existenciální krizi. Jaké kreativní a imaginativní cesty nám poradíte, abychom překonali nebo se alespoň vyrovnali s touto krizí, kterou vnímáme?

Papež: Jak má postupovat dál rozvíjející se a rostoucí církev? Zmínil jste pár věcí: vyváženost, dialogickou otevřenost. Ale jak jít? Uvedl jste slovo, které se mi moc líbí. Je božské a pokud je lidské, pak proto, že je Božím darem, totiž kreativita. Je to přikázání, které dal Bůh Adamovi: Jdi a dej zemi růst, buď kreativní. Je to také přikázání, které dal Ježíš svým učedníkům skrze Ducha svatého. Máme například kreativitu prvotní církve ve vztahu k židovství. Pavel byl kreativní. Petr onoho dne, kdy šel ke Kornéliovi, měl obavy, protože dělal něco nového, kreativního, ale šel tam. Kreativita je to pravé slovo. Jak objevit kreativitu? Především - a to je podmínka, pokud chceme být kreativní v Duchu, v Duchu Pána Ježíše - není jiné cesty než modlitba. Biskup, který se nemodlí, kněz, který se nemodlí, zavřel dveře, uzavřel cestu kreativitě. Právě v modlitbě, kdy ti Duch dá něco pocítit, však přichází ďábel a dá ti pocítit něco jiného. Modlitba je však podmínkou další cesty, i když se někdy může jevit jako nudná. Modlitba je velmi důležitá. Nejenom liturgie hodin, ale i mešní liturgie, konaná poklidně a zbožně, osobní modlitba s Pánem. Pokud se nebudeme modlit, budeme možná dobří pastorační a duchovní podnikatelé, ale církev bez modlitby bude nevládní organizací, nebude mít ono unctio Spiritu sancti. Modlitba je první krok, protože je to otevření se Pánu umožňující otevřít se druhým. Pán praví: Jdi tam, jdi sem, udělej toto... Vzbudí v tobě kreativitu, která mnohé světce také mnoho stála. Pomyslete na bl. Antonia Rosminiho, který je autorem spisu Delle cinque piaghe della Santa Chiesa – O pěti ranách církve svaté. Byl kreativním kritikem ve svém domě. Nesměl mluvit, nesměl učit, nesměl psát, jeho knihy byly na indexu. A dnes je blahoslavený! Častokrát kreativita přivádí ke kříži. Vychází-li však z modlitby, přináší plody. Nikoli taková ta prostá a revoluční kreativita sans façon, protože dnes je módní být revolucionář. Taková ne, ta není z Ducha. Ale kreativita, která vychází z Ducha, rodí se v modlitbě a může způsobit problémy. Kreativita, která vychází z modlitby, má antropologickou dimenzi transcendence, protože modlitbou se otevíráš transcendenci, Bohu. Je ovšem i jiná transcendence, totiž otevření se druhému, bližnímu. Netřeba být církví uzavřenou do sebe, která pozoruje svůj pupek, církví sebevztažnou, která si hledí sama sebe a není schopna transcendovat. Důležitá je tato dvojitost transcedence, tedy k Bohu a k bližnímu. Vyjít ze sebe není dobrodružství, nýbrž cesta, kterou ukázal lidem Bůh, jenž od první chvíle říkal Abrahamovi: „Vyjdi ze své země.“
Vyjít ze sebe. A když ze sebe vyjdu, setkám se s Bohem a setkám se s druhými. Jak potkám druhé? Zdálky či zblízka? Je třeba potkávat zblízka. Kreativita, transcendence a blízkost. Blízkost je klíčové slovo. Být blízko. Nelekat se ničeho. Být nablízku. Boží muž se neleká. Sám Pavel, když viděl v Aténách tolik bůžků, se nezalekl, a řekl těm lidem: „Jste zbožní lidé, máte tolik bohů... povím vám o jednom jiném“. Nezalekl se a přiblížil se k nim, citoval i jejich básníky: „Jak praví vaši básníci...“ (srov. Sk 17,16-28). Jde o přiblížení se kultuře, přiblížení se lidem, jejich způsobu myšlení, jejich bolestem, jejich hořkostem. Častokrát je toto přiblížení určitým pokáním, protože musíme občas vnímat i něco nudného a urážlivého. Jeden kněz – misionář v Argentině, který byl v diecézi Buenos Aires a potom šel na jih do oblasti, kde roky neměli kněze a kam přišli evangelikálové - mi před dvěma roky vyprávěl, jak navštívil ženu, která byla lidovou učitelkou a potom ředitelkou státní školy. Tato paní jej nejprve usadila a pak mu začala spílat. Ne sprostě, ale mocně: „Vy jste nás opustili, nechali jste nás samotné, a já, která potřebuje Boží Slovo, jsem musela jít za protestanty a stala se protestantkou.“ Jakmile tato žena přestala lamentovat, ten mladý kněz, který je velmi mírný a zbožný, řekl: „Paní, jen jedno slovo: odpusťte. Odpusťte nám. Opustili jsme stádce.“ A tato paní změnila tón. Kněz ale nepřešel k argumentu o tom, které náboženství je pravé. V té chvíli to nešlo. Nakonec se paní pousmála a řekla: „Dáte si kafe.“ – „Ano, rád,“ odpověděl a když byl ten kněz na odchodu, paní mu řekla: „Počkejte ještě,“ a zavedla jej do ložnice, otevřela skříň, ve které měla sošku Matky Boží, a ukázala na ni: „Vězte, že jsem ji nikdy neodložila. Jen jsem ji schovala s ohledem na pastora, ale mám ji stále doma.“ (smích, aplaus) - Je to anekdota... Mírnost může způsobit, že se taková žena, která se cítila církví opuštěna, nakonec s církví smíří. Já jsem se potom toho kněze zeptal, což nebylo třeba: „A co bylo dál? Jak to skončilo?“ Kněz mi odvětil: „Nic jsem po ní nechtěl a ona chodí dále k protestantům. Je však vidět, že je zbožná. Pán se postará.“ Nezašel dál, nevyzval ji k návratu do katolické církve. To je prozíravá blízkost, která ví, kam až může zajít.
Blízkost však znamená také dialog. Je třeba číst Ecclesiam suam, což je nauka o dialogu, potom opakovaná dalšími papeži. Dialog je velmi důležitý, ale k jeho vedení jsou zapotřebí dvě věci: vlastní identita jako východisko a empatie vůči druhým. Pokud si nejsem jistý svojí identitou a vedu dialog, začnu se svojí vírou handlovat. Nelze vést dialog, nevycházím-li z vlastní identity. A potom empatie, to znamená neodsuzovat apriorně. Každý muž a každá žena nám mají co dát. Každý má vlastní historii, svoji situaci a musíme mu naslouchat. Prozíravost Ducha svatého nám pak vnukne, co odpovědět. Vycházet z vlastní identity a vést dialog, však neznamená dělat apologetiku, třebaže občas je to také třeba, jsou-li nám kladeny otázky, které vyžadují odpověď. Dialog je lidská záležitost. Rozmlouvají mezi sebou srdce, duše, a to je velice důležité. Nemějme strach vést dialog s kýmkoli. Říká se s trochou nadsázky o jednom světci, myslím, že to byl sv. Filip Neri, ale nejsem si jist, že byl schopen vést dialog i s ďáblem. Proč? Protože byl svobodný při naslouchání všem, ale držel se vlastní identity. Byl si jistý svojí vlastní identitou. Být si jistý svojí identitou, však neznamená dělat proselytismus. Proselytismus je past, kterou Ježíš nepřímo odmítá, když říká farizeům a saduceům: „Obcházíte světem, abyste získali nového věřícího,… a pak mu to předhazujete“ (srov. Mt 23,15). Je to past. A papež Benedikt to krásně vyjádřil v Aparecidě, ale myslím, že to řekl víckrát: „Církev se nešíří proselytismem, ale přitažlivostí.“ A co je touto přitažlivostí? To je ta lidská empatie, která je řízena Duchem svatým. Jaký je tedy profil kněze v tomto tak sekularizovaném století? Je kreativním mužem, který se drží Božího přikázání „tvořit“; je mužem transcedence jak vůči Bohu v modlitbě, tak vůči druhým vždycky; je mužem blízkosti, který je lidem nablízku. Odhánět lidi není kněžské. Lidé jsou tímto postojem často znechuceni, ale přesto jej někdy dáváme najevo. Kdo však lidi přijímá, je jim nablízku, vede s nimi dialog a činí tak proto, že si je jistý vlastní identitou, která jej nabádá, aby měl otevřené srdce a empatii.

4. Otázka: Drahý otče, moje otázka se týká kraje, ve kterém žijeme: diecéze, našich biskupů, vztahů k našim bratřím. Ptám se: tento historický okamžik, který prožíváme, od nás kněží žádá jasné, otevřené a radostné svědectví v novosti Ducha svatého, jak nás k tomu vybízíte. Co by podle Vás mělo být základem spirituality diecézního kněze? Vybavuje se mi, že jsem od vás někde četl, že „kněz není kontemplativní mnich“. Ale dříve tomu tak nebylo. Můžete nám tedy dát nějakou představu, kterou máme mít na paměti při obrodě a komunitním růstu naší diecéze. Mně zvláště zajímá, jak můžeme být dnes věrní člověku, ne toliko Bohu.

Papež: Zmínil jste novost Ducha svatého. To je pravda. Bůh je však Bohem překvapení. Vždycky nás překvapí, vždycky. Čteme evangelium a nacházíme jedno překvapení za druhým. Ježíš nás překvapuje, protože přichází před námi. Očekává nás dříve, miluje nás dříve a když Jej hledáme, On nás už hledá. Jak říká prorok Izaiáš či Jeremiáš, nepamatuji si přesně: Bůh je jako květ mandloně, který na jaře rozkvétá první. Je první, vždycky první, vždycky nás očekává. A to je překvapení, že někdy Boha hledáme tady, a On nás čeká tam. A pokud jde o spiritualitu diecézního kléru, kněz je kontemplativní, ale nemám na mysli kartuziánskou kontemplaci. Kněz potřebuje být kontemplativní, mít schopnost kontemplovat Boha i lidi. Je mužem, který se dívá a svoje oči a své srdce naplňuje touto kontemplací evangelia před Bohem a lidských problémů před lidmi. V tomto smyslu musí být kontemplativní. Netřeba to směšovat. Mnich je něco jiného. Co je však jádrem spirituality diecézního kněze? Nazval bych to "diecézností". Je to schopnost otevřít se diecéznímu rozměru. Spiritualita řeholníka je otevřenost Bohu a druhým v komunitě, jak v té nejmenší, tak v té největší kongregaci. Spiritualita diecézního kněze je otevřeností k diecéznímu rozměru. A vy, řeholníci, kteří pracujete ve farnosti, musíte dělat obojí. Proto Kongregace pro biskupy spolu s Kongregací pro zasvěcený život připravují novou verzi Mutuae relationes, protože řeholník má dvojí příslušnost.
Vraťme se však k diecéznímu rozměru. Co označuje? Označuje vztah k biskupovi a k ostatním kněžím. Vztah k biskupovi je důležitý, nezbytný. Diecézní kněz nemůže být odtržen od biskupa. Někdo řekne: „Ale biskup mne nemá rád. Biskup toto, a biskup tamto…“ Biskup může mít špatnou povahu, ale je tvým biskupem. A ty musíš najít i v tom postoji, který není pozitivní, určitou cestu, aby sis vztah k němu uchoval. To se však stává výjimečně. Jsem diecézním knězem, protože mám vztah k biskupovi, nezbytný vztah. Je velmi příznačné, když se při obřadu svěcení skládá slib věrnosti biskupovi slovy: „Slibuji poslušnost tobě a tvým nástupcům.“ Diecézní rozměr znamená mít vztah k biskupovi. Ten je však třeba neustále aktualizovat a umožňovat mu růst. Ve většině případů to není katastrofický problém, ale normální realita. Za druhé obsahuje diecézní rozměr vztah k ostatním kněžím, s celým kněžstvem. Neexistuje spiritualita diecézního kněze bez těchto dvou vztahů: k biskupovi a k celému presbyterátu. Jsou nezbytné. - „Já vycházím s biskupem dobře, ale na kněžská shromáždění nechodím, protože se tam říkají hlouposti.“ - Takovýmto postojem se však o něco připravuješ a chybí ti pravá spiritualita diecézního kněze. To je vše: je to prosté, ale současně nesnadné. Není to snadné, protože vycházet dobře s biskupem není vždy snadné, protože jeden smýšlí tak a druhý onak. Lze však diskutovat a je třeba diskutovat! Lze to i zvýšeným hlasem? Lze. Kolikrát jen syn se svým otcem takto diskutují, ale zůstávají stále otcem a synem. Nicméně, vstoupí-li do těchto dvou vztahů – s biskupem a s kněžími diplomacie - není tam Pánův Duch, protože chybí duch svobody. Je třeba mít odvahu říci: „Já si to nemyslím, myslím, že je to jinak“, ale mít také pokoru přijmout určitou korekturu. To je velmi důležité. Co je největším nepřítelem těchto dvou vztahů? Řeči. Často si říkám, protože mám také pokušení vést řeči - nosíme to v sobě a ďábel ví, že toto sémě přináší plody, a rozsévá dobře. Říkám si, zda to není důsledek sterilně a neplodně žitého celibátu. Osamocený muž zahořkne, je neplodný a vede řeči o druhých. Tohle ovzduší nedělá dobře a brání onomu evangelnímu, duchovnímu a plodnému vztahu k biskupovi a k presbyterátu. Řeči jsou nejsilnějším nepřítelem diecézního rozměru, tedy spirituality. Jsi muž. Máš-li tedy něco proti biskupovi, jdi a pověz mu to. Bude to pak mít nedobré následky. Poneseš kříž, ale budeš muž! Jsi-li zralý muž a vidíš něco na svém bratru knězi, co se ti nelíbí nebo považuješ za pochybené, jdi a řekni mu to do tváře. Anebo, pokud vidíš, že dotyčný nesnáší, když je korigován, jdi to říci biskupovi nebo důvěrnějšímu příteli onoho kněze, aby mu mohl pomoci se napravit. Neříkej to však druhým, protože to je vzájemné špinění. A ďábel se těší z této „hostiny“, protože tak útočí na jádro spirituality diecézního kléru. Řeči způsobují mnoho zlého. A to není nějaká pokoncilní novota.. Již sv. Pavel tomu čelil. Vzpomeňte na větu: „Já jsem Pavlův, já Apollův…“ Řeči se vyskytují už v počátcích církve, protože démon nechce, aby církev byla plodnou, jednotnou a radující se matkou. Co je však znamením toho, že tyto dva vztahy mezi knězem a biskupem a mezi kněžími navzájem jsou v pořádku? Je to radost. Stejně jako zahořklost je znamením, že chybí opravdová diecézní spiritualita, protože chybí hezký vztah k biskupovi a k presbyterátu. Radost je znamením, že věci fungují. Je možné diskutovat, je možné se rozčílit, ale nade vším je radost a je důležité, aby v těchto dvou vztazích, které jsou podstatné pro spiritualitu diecézního kněze, vždycky zůstávala radost.

Chtěl bych se však ještě vrátit k tomu druhému znamení, totiž zahořklosti. Jednou mi jeden kněz tady v Římě řekl: „Často se mi zdá, že jsme v církvi rozčilení, ustavičně jeden na druhého rozzlobení. Vždycky si najdeme něco, proč se rozzlobit.“ To přináší smutek a hořkost. Nedostává se radosti. Když vidíme v diecézi kněze, který žije v tomto rozpoložení, v tomto napětí, napadne nás: takový kněz asi snídá ocet. K obědu má zeleninu s octem a k večeři šťávu z citrónu. Jeho život tedy není v pořádku, protože je obrazem církve naštvaných. Radost je dobrým znamením. Někdy se lze rozčílit a občas je to i zdravé. Ale takovýto stav není Pánův a vede ke smutku a nejednotě. Na konci své otázky jste mluvil o věrnosti Bohu a člověku. Platí totéž, co jsme řekli výše. Je dvojí věrnost a dvojí transcedence: být věrní Bohu znamená hledat Jej, otevřít se Mu v modlitbě a připomínat si, že On je věrný. On nemůže zapřít sám sebe. Je věrný neustále. A potom se otevřít člověku onou empatií, respektem, cítěním a vyslovením pravého slova spolu s trpělivostí.

Musíme skončit z lásky k věřícím, kteří nás očekávají… Ale opravdu vám děkuji a prosím modlete se za mne, protože i já mám svoje těžkosti jako každý biskup a musím také každý den znovu nastupovat cestu konverze. Prospěje nám, budeme-li se za sebe vzájemně modlit, abychom mohli jít vpřed. Děkuji za trpělivost.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
2.6.16 Kněžská duchovní obnova 2016 - dokončení
2.6.16 Kněžská duchovní obnova 2016
12.7.15 Kdo je Bohem povolán, nevyhledává uznání, ani pomíjivý aplaus
10.7.15 Být vděčnými svědky milosrdenství, které nás proměňuje
8.7.15 Nezapomenout na nezasloužené vyvolení



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež František v Polsku - 4. den

Papež František v Polsku - 3. den

Papež František v Polsku - 2. den

Papež František v Polsku – 1. den

Zahajovací mše svatá Světových dnů mládeže

Papežské videoposelství mládeži brownsvillské diecéze

Aleppo volá Krakov

Papež vyjádřil bolest nad útokem na francouzský kostel

Cena ECHO Klassik pro Papežský sbor Sixtinské kaple

Papežská kondolence do Japonska

Papež František navštívil generální kurii Tovaryšstva Ježíšova

Sekretář organizačního výboru SDM v Krakově: Svět nevytvářejí pouze lidé

 Nově na webu
Svatý otec: Ježíš hledá srdce poddajná a transparentní

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Radost lásky a zděšení teologů

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Kdo jsou dnešní mladí lidé a co hledají?

Rozhovory: S islámem se podvratně manipuluje

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv červenec 16
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla

Kněžská duchovní obnova 2016

Pohledem Panny Marie Guadalupské