Nový portál Vatikánského rozhlasu

Argentinský deník La Nacion přinesl 19. srpna rozhovor s jezuitou otcem Antoniem Spadarem, který je ředitelem časopisu La Civiltà Cattolica. Do širšího povědomí veřejnosti vstoupil díky obsáhlému rozhovoru s papežem Františkem, který přetiskla média po celém světě. Pater Spadaro navštívil nedávno Buenos Aires, kde strávil celý týden, aby mohl osobně navštívit místa a prostředí, v nichž Jorge Bergoglio působil před svým zvolením na Petrův stolec. Jeho zájem o papeže Františka vyvěrá z otázky, „co chce Bůh říci církvi volbou kardinála Bergoglia?“. Je přesvědčen, že možnost poznat kořeny jeho osobnosti a argentinské prostředí, v němž celý život působil, významně pomohou při hledání odpovědi na uvedenou otázku. S otcem Spadarem hovořil José Maria Poirier.

Poté, co jste navštívil mnoho míst v Argentině, našel jste už nějaký klíč k syntéze, která by Vám pomohla lépe chápat osobnost Jorge Bergoglia?

„Slovo syntéza nemám příliš v lásce, protože realita vždycky překonává jakýkoliv pokus o syntézu. Mluvit o syntéze předpokládá mít už nějaký předchozí ideový postoj. Raději dávám přednost konfliktu (střetu, konfrontaci), což zde v Buenos Aires zakouším poměrně bezprostředně, když vidím, jaké v tomto městě existují velké rozdíly. Vytvořit syntézu totiž znamená věci zredukovat a zjednodušit ne úplně správným způsobem. Když hovořím o konfliktu, nemám na mysli jen negativní rysy skutečnosti, ale jednoduše protikladné rozdíly. Jako na obraze, který je namalován mnoha jasnými barvami, jež spolu neladí, ale zároveň mu dávají velmi silný výraz. Dávám přednost tomu, vnímat vzájemný střet různých skutečností, i jejich krajní polohy, které ale nejsou nutně vzájemně neslučitelné. (…) Velmi mě zaujalo, když jsem se dozvěděl, že Bergoglio, když byl představeným komunity v San Miguel, chtěl, aby jezuité ve formaci chodili do divadla; opera byla pro něho velmi důležitá. On jako osoba, která se soucitně pohybovala v chudinském prostředí, oceňoval i důležitost lyrického umění.

Nyní bych tedy nedokázal nalézt proporce, které každá syntéza vyžaduje. Dávám přednost tomu, aby zkušenosti těchto dní ve mně zůstaly bez vzájemných proporcí. Nechci vyzdvihnout jeden z prvků na úkor druhých, i když mě samozřejmě mnohé z nich velmi zaujaly a pomohly mi mnoho věcí pochopit. Bergogliova osobnost by bez znalosti prostředí tohoto velkého města, jímž Buenos Aires je, byla nevysvětlitelná. Jeho způsob myšlení je plodem velkoměstské spirituality, která v sobě nese silné protiklady, od krajní chudoby až po luxusní životní styl nebo mimořádné kulturní projevy. Jako příklad uvedu tango, což je podle mě hudba původem velmi lidová, ale zároveň plná emocí. Existuje tu také obdivuhodná míšenecká kultura. A rovněž velmi živý mezináboženský dialog, který je sice plodem teprve nedávných dějin, ale který netrpí takovými traumaty, jako v Evropě.“

Co říkáte na názor, že se papeži nepodařilo jeho mírové úsilí, které se snažil zprostředkovat na Blízkém Východě?

„Nemyslím si to; podle mě je dnes jeho gesto naopak ještě významnější. Bylo to totiž něco prorockého, co překročilo pouhou dějinnou situaci. Skutečnost, že po pokojném setkání propukl ozbrojený konflikt (mezi Židy a Palestinci), toto jeho gesto proměňuje ve velký symbol, který činí ještě více zřejmým, jak bylo jeho jednání prorocké. To co na mě dělá největší dojem, je skutečnost, že dialog, který vždy probíhal na úrovni diplomacie, se díky Františkovi stal činem na úrovni osobního přátelství. Diplomatická úroveň je nezbytná, ale v určitém smyslu s sebou nese jistou míru pokrytectví. Symbolem Františkovy cesty na Blízký Východ se ale stalo vzájemné objetí v Jeruzalémě mezi papežem, rabínem Abrahamem Skorkou a imámem Omarem Abboudem. Toto gesto zavedlo nový styl řeči, novou vizi a novou symboliku: přátelství je totiž opakem jakékoliv taktické strategie. Nešlo tedy pouze o objetí náboženských vůdců uznávaných po celém světě, ale o objetí s přáteli, s nimiž Bergoglio udržuje vztah již po mnoho let.“

Jaký je podle Vás význam papeže František na mezinárodní úrovni?

„Mnozí lidé po celém světě jej vidí jako lídra světového významu. Je to poměrně ověřitelná skutečnost: jeho postava je velmi přitažlivá a jeho autorita se neprojevuje odstupem od druhých,ale naopak blízkostí. Tento rozměr jeho osobnosti obrací naruby navyklé vzorce mocenského chování, podle kterých si ten, kdo se chce prosadit, udržuje od druhých odstup. Jeho velkou výzvou je, aby církev byla více misijní, což vyjádřil přirovnáním k úloze polní nemocnice. Jedná se o naprostou otevřenost vůči světu a jeho realitě. Řekl bych, že Františkova revoluce se netýká obsahu, protože to, oč se snaží, je opakovat lidem evangelium. Jedná se ale o revoluci hermeneutickou, která dává do vztahu evangelium se zkušeností dnešních lidí; a právě proto je mnoha lidem blízký. Je to věc, kterou lze vyčíst nejen s novin, ale kterou jsem mohl zakusit osobně, hned druhý den po uveřejnění rozhovoru, který jsem vedl s Františkem. Dostal jsem víc než tisíc SMSek a emailových zpráv od lidí, kteří se sami označovali za vzdálené církvi, ale kteří v rozhovoru našli něco, co jim bylo blízké, jakési hluboké souznění, které mnoho z nich přivedlo zpět k tomu, aby si přečetli evangelium nebo aby začali opět chodit do kostela nebo aspoň k myšlence, že by se nebyli tolik vzdálili církvi, kdyby předtím četli podobná slova. To všechno mluví o dopadu, který vyvolaly jeho dopovědi. Druhá věc, která na mě silně působí, je obraz církve jako kostela s otevřenými dveřmi, který František obvykle používá. Nejen ve smyslu dveří otevřených kvůli tomu, aby lidé mohli vejít dovnitř, ale hlavně aby Pán mohl vyjít ven druhým naproti.“

Kde v rámci církve čelí papež František největšímu odporu?

„Myslím, že ohledně této věci panuje určitý předsudek. Papež nemá nějaký předem stanovený plán, který by chtěl v církvi uskutečnit. Pro Františka je nejdůležitější umět moudře rozlišovat, a zdá se mi, že svá rozhodnutí činí mnohem více v kapli, než za psacím stolem. Samozřejmě existuje určitý směr a všeobecný koncept, jímž svá rozhodnutí směřuje, činí to ale na základě četby jednotlivých událostí, jak přicházejí. Je těžké říct, co mu běží hlavou nebo co chce přesně udělat; myslím, že ani on sám nemá hned ve všem jasno. Snaží se prostě interpretovat události a odpovídat na jejich výzvy. Zároveň je pro něj důležitá kolegialita. Někteří lidé jej považují za jakéhosi osamělého hrdinu, ale kdyby tomu tak bylo, tak by hrozilo, že se z něho stane nový samovládce, jakýsi osvícený panovník. Věřím, že papeži záleží mnohem víc na kolegialitě, na společné cestě; to znamená, že změny, o které usiluje, musejí být sdílené druhými. Jeho kroky někdy vyvolávají odpor, ale on jej krok za krokem překonává. Po každé cestě se přeci jde krok za krokem. Nemá smysl si představovat, že existuje nějaká „Bergogliova teorie“, v níž je již všechno předem promyšleno a stanoveno. To by byl skutečně omyl. Ovšem, existují ultrakonzervativní skupiny, které ho napadají.“

Dojde k nějakým významným změnám ve struktuře církve?

„Mám dojem, že jistý proces změn už začal: konzultace s kardinály, reflexe ekonomických záležitostí Vatikánu a složení římské kurie. Ohledně synody o rodině si přeje otevřenou debatu. Bergoglio tím již dal životu církve silný a v jistém smyslu revoluční podnět, i když si to možná ještě neuvědomujeme.“

Papež také udržuje množství vztahů s politiky a vedoucími představiteli ve společnosti. Jak je to v Římě vnímáno?

„Domnívám se, že jednoduše udržuje mezilidské vztahy. Mnohdy se jedná o přátelské vztahy, které pěstuje již dlouhou dobu a kterých není ochoten se zříct. Když jej zvolili papežem, neznamená to, že by měl ztratit své lidské vazby. Přátelské vztahy pro něj mnoho znamenají. A má výjimečnou paměť, skutečně. Velmi zajímavým rysem jeho osobnosti je, že navzdory mnoha svým povinnostem a únavě, kterou může pociťovat, považuje mezilidské vztahy za podstatné pro svůj život.“

Jeho styl jednání je také velmi osobní. Neznepokojuje to poněkud vatikánskou diplomacii a úřední aparát církve?

„Nemyslím, že jde o něco mimořádného, když papež dál zachovává své osobní vztahy. To, co výrazně vyniká, je jeho osobní styl. Je to například člověk, který je zvyklý lidem telefonovat. Chápu to jako svěží rys jeho lidskosti. Několikrát mi zdůrazňoval, že musíme být normálními lidmi. Pro něho je tento rozměr lidské normality důležitý, což s sebou zároveň nese sejmutí určitého hávu dvorského chování. To, co zažíváme, je určitý rozklad kolektivní představy, která v papeži jako Nejvyšším Veleknězi viděla téměř poloboha, obklopeného panovnickým dvorem. Snaha změnit tuto kolektivní představu je skutečně hluboká inovace, dokonce mnohem větší než jakákoliv reforma struktur. František zastává názor, že reformy přijdou následně, protože to, co musí převládnout, je duch evangelia. Jednou mi řekl: „Pravá revoluce je evangelium. Všechno ostatní přijde potom, jako důsledek.“

Jaký je váš vztah s papežem?

„Nechci tvrdit, že je nějak výjimečný. Všechno začalo tím, že mi zavolal jako řediteli časopisu Civiltà Cattolica. Viděli jsme se v Brazílii během jeho cesty do Ria de Janeiro, a pak jsme se poněkud déle scházeli během našeho rozhovoru. Pokud mi zatelefonuje, je to jen díky vztahu, který jsme spolu navázali. Nepověřil mě žádnou zvláštní úlohou.“

Váš společný rozhovor, v němž se papež obsáhle představil veřejnosti, lze chápat také jako určitou předmluvu k jeho apoštolské exhortaci Evangelii gaudium?

„Ano, náš rozhovor se uskutečnil ve specifickém okamžiku. Hovořili jsme zeširoka o mnoha věcech, i o jeho osobních stránkách. Bergoglio neměl problém s ničím, překonal všechna má očekávání. A to vše se odehrálo jen chvíli před zveřejněním jeho exhortace, na počátku pontifikátu, který vyvolával mnoho neznámého ve společnosti i v církvi. To, co říkal a jak to říkal, na mě silně zapůsobilo.“

Po návštěvě Koreje byla ohlášena také papežova návštěva v Albánii…

„Přikládám velký význam tomu, že jeho první cesta v rámci Evropy směřovala do Lampedusy, a druhá nyní povede do Albánie. Vidím za tím novou geopolitickou vizi: vybírá si skutečné hraniční oblasti. Papež chápe, že porozumět realitě je možné jedině tehdy, když začneme od jejích okrajů.“

(Podle italského překladu uveřejněného na serveru Città Nuova.it přeložil a redakčně upravil Petr Havlíček SJ)