Už několik let se v naší české společnosti hovoří o tom, že lidé ztrácejí důvěru v politiky a v politické strany. Vysvětluje se tím třeba nízká účast při volbách nebo volební vítězství neklasických politických subjektů. Jsou to jevy, které lze vidět i v jiných evropských zemích. Mnohem větší ztrátu společenské důvěry však můžeme již několik měsíců sledovat na Ukrajině. Všechny násilné střety – od kyjevského Majdanu, přes tragickou smrt lidí v Oděse po současné již měsíce trvající válčení na východě Ukrajiny – to vše spojuje jeden jediný společný jmenovatel: naprostá nedůvěra jedněch obyvatel k druhým. Jedni druhým už prostě nevěří. Nejen voliči politikům, ale jedni Ukrajinci nevěří druhým Ukrajincům, ti na východě těm na západě, ti prorusky orientovaní těm proevropským, a naopak. Jistě, existují síly, které tuto nevraživost rozdmychávají, ale její původ bude někde mnohem hlouběji a nikdo dnes nedokáže jednoduše pojmenovat, z čeho vyrostla a jak to, že se vystupňovala až do tak děsivé podoby.
Ukrajinská tragédie ukazuje, že bez důvěry lidé nemohou společně žít. Když si to uvědomíme, tak nás musí mrzet jiný, také velmi známý fakt – že v naší zemi vedle nedůvěry v politiky panuje obrovská nedůvěra k církvi a k nám křesťanům. Nemůže nám to být lhostejné. Nikoliv proto, že bychom se mohli cítit nedůvěrou druhých uraženi, ale proto, že bez důvěryhodnosti nemůžeme být skutečnými Kristovými svědky mezi lidmi. Kdo jiný byl měl vidět jako svůj úkol, posilovat vzájemnou důvěru ve společnosti, než my, kteří jsme uvěřili, že v Ježíši Kristu se Bůh stal hodným důvěry, tím, že nás se sebou smířil. Jak ale můžeme naši ztracenou důvěru obnovit a znovu probudit? A jak k důvěře ve společnosti přispívat? To je otázka, kterou bychom si měli klást znovu a znovu.
Už starozákonní mudrc Sírachovec k tomu podotýká: „Získej si důvěru bližního, když je v nouzi, abys byl spolu s ním naplněn jeho štěstím (Sir 22,23).“ Pomoc v nouzi lidi skutečně sbližuje. Nejspíš se shodneme, že charitativní aktivity církve pro její důvěryhodnost dělají nejvíce. Ale nějak to nestačí. Důvěra je totiž velmi křehká a nelze ji postavit na jediné věci. Stále znova a znova je třeba ji posilovat, dávat mnohostranně najevo zájmem o dobro druhého.
Dobrým příkladem tohoto způsobu jednání je, co učinily řeholní řády, jimž byli v rámci restitucí navráceny některé umělecké předměty. Ihned je zdarma dlouhodobě zapůjčily Národní galerii, v jejíchž expozicích byla tato díla doposud vystavena. Věřím, že tím udělaly správný krok k posílení důvěry mezi společností a církví. Má smysl, abychom se modlili, aby i ostatní kroky v nakládání s postupně navraceným církevním majetkem, byly vedeny podobnou snahou o maximální důvěryhodnost. Jak totiž vidíme na Ukrajině, je doslova životně důležitá.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
