Originalita, kterou vnesl papež František do výkonu Petrovské služby, je zjevná všem, přijímá ji pozitivně téměř každý, i když si ji sekulární média nezřídka interpretují po svém. Jeho podmanivý, ale nikoli podbízivý pontifikát je tvořen slovy, ale také mimikou a gesty, jejichž výmluvnost není o nic menší. Zásadní novost, odečteme-li obvyklou tvořivost a vybíravost světských médií, však spočívá ve Františkově osobním přístupu k prezentaci petrovského poslání. Důsledně se vyhýbá exkluzivitě a senzacím, ale přesto je středem zájmu. Není narcistní, nýbrž transparentní. Nenechává se vláčet politickými a ekonomickými zájmy, které v médiích vládnou anebo jsou zastírány či naopak předstírány. Obrací se k jednotlivcům, nikoli k masám. Úspěšně uniká schematismům a bez ideologického nádechu prezentuje křesťanskou víru lidem.

František jedná přesně tak, jak to sám radikálně vyjádřil ve svém programovém textu Evangelii gaudium: snaží se totiž, aby „všechny církevní struktury ve vztahu k současnému světu usilovaly spíše o evangelizaci než o sebezáchovu“ (č.27). Papež zde má určitě na mysli i Petrův stolec. Jedině v této souvislosti lze chápat jeho novoty. Svoje promluvy při ranní mši v Domě sv. Marty si papež nepřipravuje písemně, ale ponechává na druhých, aby je zachytili a mediálně prezentovali. Nebrání se v určitých případech ani tomu, aby lidé, s nimiž se soukromě setkává, zachytili obsah jeho slov a dává k jejich zveřejnění souhlas, aniž by je autorizoval. První takový rozhovor poskytl italskému novináři a agnostikovi Eugeniovi Scalfarimu pro deník La Repubblica. Nejprve byl zveřejněn i na oficiálních webových stránkách Svatého stolce, ale potom stažen, druhý rozhovor s ním už se na oficiálním vatikánském webu neobjevil vůbec. Oba texty si totiž pokaždé vysloužily komentář vatikánského tiskového mluvčího, protože obsahovaly značné nepřesnosti. Byly to spíše komentáře, v nichž ovšem nebylo zřejmé, co papež skutečně řekl a co nikoli.

Tento přístup k mediální prezentaci lze chápat různě. Jistě by však nebylo evangelní, vykládat jej jako nedbalost papeže k otázkám víry. Pokud se zde nějaká liknavost vyskytuje, pak ve vztahu k papežovu a nikoli Božímu majestátu. V sekulárních médiích, kde podobně formulovaná a neautorizovaná sdělení převládají, se papežův postoj jeví jinak, totiž jako projev vlídnosti k člověku, s nímž rozmlouvá, a zároveň důvěry v Boha a v Jeho prozřetelnost. Každý věřící se ostatně vůči svému nevěřícímu známému či příteli chová stejně. Nepřesvědčuje ho nevyžádanými citacemi Kréda či církevního magisteria, a už vůbec nekontroluje, co o něm dotyčný posléze vypráví.

Důležité je však také něco dalšího. Pokud oficiální vatikánská média nezveřejní obsah nějakého soukromého papežova rozhovoru nebo o něm jen stručněji referují, neděje se tak ve snaze zamlčet něco nepohodlného, nýbrž jen proto, že nebyl autorizován. Stalo se to již několikrát. Takzvané Františkovo desatero, které v nedělní příloze Viva argentinského listu El Clarin (27. července 2014) vytvořil a publikoval Pablo Calvo, papežův přítel, který přitom vycházel ze svého 77 minutového videozáznamu, také nebylo publikováno Svatým stolcem, ale nebylo vatikánským tiskovým mluvčím také nijak korigováno. Necelé čtyři minuty tohoto záznamu lze tedy shlédnout pouze na webových stránkách zmíněného argentinského listu, popř. v jiných sekulárních médiích. A jistě přináší dobré plody.

Kvůli tomu však není třeba osočovat oficiální vatikánská média z nějaké snahy o zamlčování papežových myšlenek, jak to v souvislosti se zmíněným Františkovým desaterem učinil v posledním čísle Perspektiv Katolického týdeníku (č. 35/2014) Jiří Zajíc. V článku Papežův návod totiž vznáší domněnku, že jeden výrok z tohoto takzvaného desatera, který se mu zalíbil, nenašel zmíněn „ani čárkou na stránkách Vatikánského rozhlasu“. Prý proto - říká - že „je příliš pohoršující pro tradiční katolické uši i srdce a nečekaný pro všechny ostatní“. Toto tvrzení je zavádějící a zřejmě vychází z neznalosti faktů. Dotyčný papežův výrok zní jednak odlišně, než byl citován, ale především jej papež František již dříve mnohokrát vyslovil, takže se jako nový či nečekaný může jevit pouze tomu, kdo jeho promluvy a texty příliš nesleduje.

Papež svému argentinskému příteli říká: „Můžeme inspirovat druhé svým svědectvím, takže společně rosteme, ale nejhorší, co může být, je náboženský proselytismus, který paralyzuje. - Mluvím s Tebou, abych Tě přesvědčil? - Nikoli. Každý člověk, který vede dialog, však vychází z vlastní identity. Církev roste přitažlivostí, nikoli proselytismem.“ Tolik plná citace myšlenky, kterou papež František v různých souvislostech opakoval již sedmnáctkrát a to zejména prostřednictvím oficiálních vatikánských médií. Pro někoho však možná bude nečekané, že jejím autorem je Benedikt XVI., jak František také již několikrát připomněl. Proto také zpráva Vatikánského rozhlasu o zmíněném rozhovoru tuto myšlenku již nezmiňuje a upřednostňuje ty, které jsou skutečně nové.

Žabomyší tahanice o papeže a jeho magisterium jsou však pro jisté katolické kruhy typické. Žurnalistická senzacechtivost nezřídka ideologicky podbarvená však brání vidět skutečnou novost, která se spolu s evangeliem vine celými dějinami. Oprošťuje-li se Kristův náměstek od určitých historických nánosů světského majestátu a navozuje jemnější, více diferencovanou, svobodnou a autentickou komunikaci na té nejobecnější, lidské rovině, pak se určitě neprotiví zjevené pravdě, ani Boží prozřetelnosti, nýbrž usiluje o srdečnost. A činí tak přesně v duchu úcty ke Kristovu Srdci, jejímž šířením byli podle soukromých, leč církevně schválených zjevení sv. Marie Markéty Alacoque pověřeni právě jezuité.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"