25. 8. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1599
Poslechem z webových stránek.1021
Četbou textů na webových stránkách.1882
Poslechem i četbou.988


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Mohamed VI.: Teroristé jsou zbloudilci odsouzení do pekla

O papežově chatrné politické vizi

Sekretář komise pro dialog s lefébvristy: Koncilní dokumenty nejsou nedispenzovatelné




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Homilie 

27.9.2014 

Jezuita je ten, kdo se klaní pouze Bohu a slouží bratřím

Homilie papeže Františka z nešpor, římský kostel Jména Ježíš

Česká sekce RV

Drazí bratři a přátelé v Pánu!

Tovaryšstvo nesoucí Ježíšovo jméno prožilo těžké časy, pronásledování. Během generalátu P. Lorenza Ricciho „se nepřátelům církve podařilo dosáhnout zrušení Tovaryšstva“ (Jan Pavel II., Poselství P. Kolvenbachovi, 31. července 1990) u mého předchůdce Klementa XIV. Když si dnes připomínáme jeho obnovení, jsme povoláni obnovit svoji paměť, upamatovat se a připomenout si všechna obdržená dobrodiní a zvláštní dary (srov. Duchovní cvičení, 234). To bych dnes chtěl společně s vámi učinit.

V časech protivenství a zmatku se vždycky zvedne mračno pochybností a soužení; není snadné jít dál, pokračovat v cestě. Především v obtížných a krizových obdobích přicházejí četná pokušení: zdržovat se diskusemi o idejích, nechat se unášet neútěchou, soustředit se na skutečnost, že jsme pronásledováni a nic jiného nevidět. Při čtení dopisů P. Ricciho mne velice oslovila jedna věc, totiž jeho schopnost nenechat se brzdit těmito pokušeními a nabízet v dobách soužení jezuitům takové vidění věcí, které umožňuje zapustit hlubší kořeny ve spiritualitě Tovaryšstva.

P. Generál Ricci psal jezuitům té doby při pohledu na mračna sbírající se na obzoru a utvrzoval je v jejich příslušnosti k tělu Tovaryšstva a k jeho poslání. V období zmatku a neklidu rozlišoval. Neztrácel čas diskusemi o idejích a naříkáním, ale chopil se povolání Tovaryšstva. Měl jej opatrovat a ujal se toho.
A tento postoj umožnil jezuitům učinit zkušenost smrti a zmrtvýchvstání Páně. Tváří v tvář ztráty všeho, dokonce i vlastní veřejné identity, neodporovali vůli Boží, nevyhýbali se konfliktu ve snaze zachránit sami sebe. Tovaryšstvo – a to je krásné – prožilo tento konflikt až do dna beze ztrát: prožilo ponížení s Kristem poníženým, poslechlo. Chytrostí ani obrannou strategií se z konfliktu nikdy nevyvázne. Ve zmatku a v ponížení se Tovaryšstvo rozhodlo žít rozlišováním Boží vůle, aniž by hledalo způsob, jak se konfliktu vyhnout zdánlivým klidem nebo přinejmenším elegantně. Tak nejednalo.

Naše srdce nikdy nenasytí zdánlivý klid, nýbrž pravý pokoj, který je darem Božím. Nikdy netřeba hledat snadný „kompromis“ či praktikovat laciný „irenismus“. Jedině rozlišování nás zachrání před skutečným vykořeněním, opravdovým „zrušením“ srdce, jímž je egoismus, zesvětštění, ztráta našeho obzoru, naší naděje, kterou je Ježíš, pouze Ježíš. P. Ricci a Tovaryšstvo tak ve fázi svého rušení dalo přednost dějinám před možnou banální „historkou“, protože vědělo, že láska bude soudit dějiny a že uprostřed tmy je naděje větší než naše očekávání.

Rozlišování musí být činěno se správným úmyslem, prostým zrakem. Proto P. Ricci právě v této situaci zmatku a bloudění mluví o hříších jezuitů. Ale zdá se, že dělal naopak reklamu. Nebrání se uzavřením v pocitu, že je obětí dějin, nýbrž uznává, že je hříšníkem. Pohled na sebe s přiznáním, že jsme hříšníci, zamezuje tomu, abychom se před katem považovali za oběti. Uznání, že jsme hříšníci, opravdoví hříšníci, je správný postoj pro přijetí útěchy.

Můžeme si krátce připomenout tuto cestu rozlišování a služby, kterou otec Generál ukázal Tovaryšstvu. Když roku 1759 Pombalovy dekrety zničily portugalské provincie Tovaryšstva, P. Ricci prožíval tento konflikt bez nářků, nepropadal neútěše, nýbrž vybídnul k modlitbě s prosbou o dobrého ducha, pravého nadpřirozeného ducha povolání a dokonalou chápavost vůči Boží milosti. Když se roku 1761 bouře přehnala Francií, otec Generál prosil o naprostou důvěru v Boha. Chtěl, aby se doznaných zkoušek využilo k většímu vnitřnímu očištění. Přivádějí nás totiž k Bohu a mohou posloužit Jeho větší slávě. Potom doporučoval modlitbu, svatost života, pokoru a ducha poslušnosti. Roku 1760 po vyhnání španělských jezuitů opět vyzývá k modlitbě. A nakonec 21. února 1773, necelých šest měsíců před podpisem papežského breve Dominus ac Redemptor a uprostřed naprosté absence lidské pomoci spatřuje ruku Božího milosrdenství, která vybízí ty, které vystavuje zkoušce, aby nedůvěřovali ničemu jinému než jedině Bohu. Důvěra musí růst právě tehdy, kdy nás okolnosti tlačí k zemi. Pro P. Ricciho je důležité, aby Tovaryšstvo bylo až do posledku věrné duchu svého povolání, kterým je větší sláva Boží a spása duší.

Tovaryšstvo i tváří v tvář svému konci zůstalo věrné cíli, pro který bylo založeno. Proto Ricci končí pobídkou k zachování ducha lásky, jednoty, poslušnosti, trpělivosti, evangelní jednoduchosti a opravdového přátelství s Bohem. Všechno ostatní je světské. Plamen větší slávy Boží ať nás pronikne také dnes, spálí každé sebezalíbení a prostoupí náš vnitřní plamen, který nás soustřeďuje i rozpíná, zvětšuje i umenšuje.

Tovaryšstvo prožívalo tuto nejvyšší zkoušku oběti, která po něm byla nespravedlivě žádána, tím že si osvojilo modlitbu Tobiáše, jenž se srdcem zlomeným bolestí vzdychá, pláče a pak prosí: „Spravedlivý jsi, Hospodine, všechny tvé skutky jsou spravedlivé a všechny tvé cesty jsou milosrdenství a pravda; ty soudíš svět. Nyní, Hospodine, rozpomeň se na mne, shlédni a neodsuzuj mě za mé hříchy a za to, čím jsem se provinil v nevědomosti, já i moji otcové, kteří tak před tebou zhřešili. Neposlechli jsme tvá přikázání a vydal jsi nás za kořist, do zajetí a na smrt, k posměchu, pomluvám a potupě ve všech národech, mezi něž jsi nás rozptýlil.“ A končí tou nejdůležitější prosbou: „Neodvracej ode mne svou tvář“ (Tob 3,1-4.6d).

A Pán odpověděl posláním Rafaela, který z Tobiášových očí odstranil bílý zákal, aby svýma očima uzřel Boží světlo. Bůh je milosrdný, Bůh korunuje milosrdenstvím. Bůh nás má rád a zachraňuje nás. Někdy je stezka života úzká a stísněná. Je-li však soužení prožíváno ve světle milosrdenství, očišťuje nás jako oheň, dává nám hojnou útěchu, zapaluje naše srdce a dává mu zalíbení v modlitbě. Naši bratři jezuité byli při svém rozpuštění horliví duchem ve službě Pánu, radostní v naději, trpěliví v soužení a vytrvalí v modlitbě (srov. Řím 12,13). Tovaryšstvu se tak dostalo cti, nikoli ovšem pochvaly jeho zásluh. Tak tomu bude vždy.

Připomínejme si svoje dějiny: Tovaryšstvu „se dostalo té milosti, že smí v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět“ (Flp 1,29). Prospěje nám, když si to budeme pamatovat. Bárkou Tovaryšstva zacloumaly vlny a není na tom nic divného. Petrově loďce se to dnes může stát rovněž. Noc i moc tmy jsou vždy blízko. Veslování stojí námahu. Jezuité mají být „zkušenými a cennými veslaři“ (Pius VII., Sollecitudo omnium ecclesiarum): veslujte proto! Veslujte, buďte silní i v protivětru! Veslujeme ve službách církve. Veslujeme společně! Avšak zatímco veslujeme – všichni veslujeme, i papež na Petrově loďce vesluje – musíme se hodně modlit: „Pane, zachraň nás!“, „Pane zachraň svůj lid!“. A třebaže jsme muži malověrnými a hříšníky, zachrání nás Pán. Doufejme v Pána. Ustavičně doufejme v Pána!

Tovaryšstvo, které obnovil můj předchůdce Pius VII., tvořili muži, kteří byli odvážní a pokorní při dosvědčování naděje, lásky a apoštolské kreativity Ducha. Pius VII. napsal, že obnovil Tovaryšstvo, aby „patřičně vyhověl duchovním potřebám křesťanského světa bez rozdílu lidu a národů“ (ibid.). Proto oprávnil jezuity, kteří tehdy díky luteránskému panovníkovi a pravoslavné panovnici ještě tu a tam existovali, „aby zachovali jednotu jediného těla“. Kéž Tovaryšstvo zůstane sjednoceno v jediném těle! A Tovaryšstvo bylo hned misionářské, dalo se k dispozici Apoštolskému stolci, aby sloužilo velkodušně „pod praporem kříže Bohu a Kristovu náměstku“ (Formula Instituti, 1). Tovaryšstvo začalo znovu apoštolsky působit kázáním a vyučováním, duchovními službami, vědeckým bádáním a sociální aktivitou, misiemi a péčí o chudé, trpící a odsouvané na okraj.

Dnes Tovaryšstvo inteligentně a činorodě čelí také tragickému problému uprchlíků a utečenců, rozlišováním ve shodě s evangeliem se snaží integrovat službu víry s prosazováním spravedlnosti. Dnes potvrzuji to, co řekl Pavel VI. naší 32. Generální kongregaci a co jsem slyšel na své vlastní uši: „Kdekoli v církvi, i v nejobtížnějších a nejnedosažitelnějších oblastech, na křižovatkách ideologií, v sociálních příkopech, tam kde se střetávají žhavé požadavky člověka a nepomíjivé poselství evangelia - tam byli a jsou jezuité“. To jsou prorocká slova budoucího blahoslaveného Pavla VI.

Roku 1814, když byli jezuité obnoveni, byli malým stádcem, „nejmenším Tovaryšstvem“, které se však po zkoušce kříže dovedlo chopit velkého poslání nést světlo evangelia až na konec země. Tak se dnes máme vnímat my, tedy ve vyjití, na misiích. Identitou jezuity je identita muže, který se klaní pouze Bohu, má rád svoje bratry, slouží jim a svým příkladem ukazuje nejenom v co věří, ale také v co doufá a kdo je Ten, ve kterého uvěřil (srov. 2 Tim 1,12). Jezuita chce být Ježíšův druh, ten kdo má Ježíšovo cítění.

Bula Pia VII. kterou bylo obnoveno Tovaryšstvo, byla podepsána 7. srpna 1814 poblíž baziliky Santa Maria Maggiore, ve které náš svatý otec Ignác o Vánocích roku 1538 slavil poprvé eucharistii. Maria, naše Paní a Matka Tovaryšstva bude dojata naší snahou sloužit Jejímu Synu. Ona kéž nás ustavičně opatruje a chrání.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
24.8.16 Papež František: Církev dnes potřebuje růst ve schopnosti duchovního rozlišování
8.4.16 Křesťanství není prostředkem okázalosti
7.8.14 Papež slavil eucharistii s jezuitskými formátory
24.4.14 Svědectví se rodí z radosti
3.1.14 Jezuita hledí k ustavičně překvapujícímu Bohu



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Petrův nástupce: Nechme se s Ježíšem dojmout

Desítky obětí zemětřesení ve střední Itálii

Mons. Auza v OSN: I používání konvenčních zbraní se stává zločinem proti lidskosti

Papež František: Církev dnes potřebuje růst ve schopnosti duchovního rozlišování

Papež: Moderní otroctví je zločin proti lidskosti

V Římě se koná celosvětová konference sekulárních institutů

Informace a dezinformace o Sýrii

Mohamed VI.: Teroristé jsou zbloudilci odsouzení do pekla

Śíitský ajatolláh napsal papeži Františkovi

I letos proběhne Ratzinger Schülerkreis

Papežské poselství účastníkům Italského liturgického týdne

Papežské poselství účastníkům synody valdenských

 Nově na webu
Svatý otec: Dveře jsou těsné, ale vždycky dokořán otevřené

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O papežově chatrné politické vizi

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Luther a židé

Rozhovory: S islámem se podvratně manipuluje

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv srpen 16
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Starší zprávy >

Náš tip

Paměť Boha není harddisk, nýbrž něžné srdce

Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla

Kněžská duchovní obnova 2016