Otče arcibiskupe, reprezentujete tady v Římě olomouckou arcidiecézi a také Českou biskupskou konferenci na mimořádném zasedání synody o rodině. Jsme téměř v závěru zasedání – dnes se bude schvalovat poselství synodálních otců Božímu lidu, zítra závěrečná zpráva synody. Mohl byste nám přiblížit atmosféru jednání – od jeho prvního týdne až do dneška?
“Předně musím říci, že mne velmi mile zaujala atmosféra v předvečer zahájení synody, kdy byla na Svatopetrském náměstí modlitební vigilie za synodu, které jsme se už zúčastnili. Zaujalo mne, kolik lidí bylo přítomných a kolik lidí bylo v této modlitbě spojených. Vigilii organizovala Italská biskupská konference. Někdo tam prohlásil, že sedmdesát procent italských farností bylo v onu chvíli spojeno v modlitbě za ten samý cíl a účel. Říkal jsem si, že tato síla svědčí o tom, že v italských farnostech opravdu pulsuje život. Byla tam spousta rodinných organizací, hnutí a podobně, které mají svou síť, jinou než jsou farnosti. Bylo ale patrné, že se krásně doplňují.
Myslím si, že toto je jedna z věcí, která nám chybí. Máme třeba v diecézích rodinná centra a všelijaké další služby, ale jsou to maličká zařízení. I když jsou to občanská sdružení, tak jsou v podstatě bez velké členské základny. Vždy je to malá skupina, která v nich pracuje. Uvědomuji si, že bychom tady měli trochu více zapracovat na tom, aby se vybudovala členská základna. Různé naše poradny a další služby, které jsou dobré a užitečné, budou mít se širší členskou základnou určitě větší vliv na společnost a možná i snadnější ekonomické řešení. Budou se moci společně podílet na věcech, na které my dnes nedosáhneme – například ovlivňování veřejného mínění ve prospěch rodiny, či ovlivňování určitých prorodinných zákonů. Vidím to jako důležitou věc, kde církev má své poslání, ale nemůže to dělat jen ústy biskupů. Tady je potřebné, aby se ukázalo to množství, které se bude umět zorganizovat. Toto se mi tedy honilo hlavou hned v předvečer synody…
Pokud jde o synodu samotnou, naše média se touto událostí nijak zvlášť nezaobírala, zato italská poměrně hodně. Člověk ale z toho měl dojem, jako by synodní aula byla jakousi arénou, kde se zápasí, kde se protivníci vzájemně snaží potřít. To ale asi není úplně přesný obrázek toho, co se tam dělo…
“Nejen že není přesný, ale vůbec je to o něčem jiném. I když biskupové samozřejmě přicházejí z nejrůznějších prostředí a každý má jiné podmínky, zaujalo mne, že byla vidět krásná srdce pastýřů, která chtějí být věrná Pánu a zároveň pulsují pro spásu duší. Mají otevřené oči pro problémy, kterými lidé docela konkrétně žijí. Samozřejmě každý do synodní auly vstupuje se svou zkušeností a svým pohledem, ale diskuse byla vždy velmi kultivovaná.
Bylo vidět, že se přemýšlí a hledá také v modlitbě. V místě, kde jsme ubytovaní, míváme ráno společně mši svatou. Bylo vidět, že biskupové, kteří dělali hlavní celebranty, hned na začátku mši svatou motivovali tím, k čemu se scházíme, oč prosíme. Bylo vidět, jak vnášejí synodní jednání do modlitby a modlitba zase zpátky ovlivňuje přemýšlení a onu starost. Rozhodně to není jako někde v politice nebo v parlamentu, kde se nějaké křídlo snaží protlačit něco proti jinému křídlu. Samozřejmě je tu různost zkušeností a názorů, ale vidím tady opravdovou touhu po společném hledání toho, co Bůh po nás chce.“
Jaká byla přítomnost a účast Svatého otce na jednáních v synodální aule?
“Svatý otec byl na všech plenárních zasedáních, kromě středy, kdy měl generální audienci. Musím říci, že přicházel vždy pěšky a asi čtvrt hodiny předem. Stál v hale před synodní aulou anebo i aule, nahoře na schodišti (výtahem nejezdí, chodí po schodišti), a všude se bavil s biskupy jako jeden mezi nimi. Stejně tak když byla přestávka na kávu, byla příležitost se s ním setkat a hovořit.“
Co byste řekl, že vám synoda dala? Jak napomohla nebo napomůže vaší pastorační službě?
“Samozřejmě dnes nevím, jaké budou výsledky po příští synodě, jaké plody se ukáží třeba v papežových rozhodnutích. Ale jak už jsem zmínil, myslím že už dnes je mnoho věcí, které je u nás možné daleko více rozvíjet. Uvědomil jsem si to ze zkušeností jiných biskupů, ať už z toho, co se předneslo společně v aule, nebo při osobních rozhovorech. Na jednu stranu myslím, že se nemusíme stydět, že jsme opravdu i v oblasti pastorace rodiny udělali řadu dobrých věcí, ale vidím potřebu, aby se to ještě daleko více rozvinulo. Snad se obrazně dá říci, že máme některé dobré laboratorní zkušenosti a teď by bylo potřebné to „přenést do velkovýroby“ – i když samozřejmě jde o život, o milost, a ne o výrobu (směje se).
Myslím si, že máme vše to, o čem se hovoří v některých zemích. Tedy nabídku různých formačních kurzů, setkávání a poradenských služeb. Existují ale většinou jen v diecézních městech, proto je potřebné, aby přišly ještě blíže k lidem. Vidím tu jako důležité, abychom vychovali a vypěstovali větší skupinu dobrovolných spolupracovníků, protože nemůžeme budovat velké úřady. Pomocí dobrovolných spolupracovníků bychom měli více dosáhnout k těm, kteří potřebují naši službu. Druhá věc je větší aktivita rodin samotných. Často něco nabízíme pro rodiny, ale já myslím, že je třeba více podtrhnout aktivitu rodin samotných – rodin, které žijí společně, které se snaží dělat něco nejen pro sebe navzájem, ale i pro ty, kteří jsou kolem nich. Určitě bychom měli více akcentovat službu kněží při návštěvě rodin ve farnostech. Vidím, že by bylo dobré, aby kněží byli blíže rodinám, ale nesmí to všechno viset na kněžích. Důležitá bude aktivita vycházející z rodin. Doufám, že se nám tu podaří udělat nějaký krůček dopředu.
Za rozhovor poděkoval O. Milan Glaser, SI.
odeslat článek
vytisknout článek
