Nový portál Vatikánského rozhlasu

Kolombo/Manila. 1. Dnes ráno se Petrův nástupce rozloučil se Srí Lankou a vydal se na Filipíny.
2. Tiskovka s papežem Františkem na palubě letadla.

ad 1. V hlavním městě Sri Lanky ještě včera večer papež neplánovaně navštívil také buddhistický chrám a místní mnišskou komunitu. Informuje o tom o. Lombardi:

„Papež přijat velice familiárně. Podrobně mu vysvětlili reálie tohoto místa a ukázali papeži stúpu, tedy stánek s relikviemi umístěný v chrámu před sochou Buddhy. Dokonce před papežem otevřeli stúpu, což se dělá výjimečně. Myslím, že jen jednou za rok. Ze strany buddhistických mnichů šlo tedy o mimořádný projev otevřenosti, znamení úcty a přátelství k velké náboženské autoritě, která je přišla navštívit. Samotné otevírání stúpy provázeli přítomní mladí mniši velice přirozeně a prostě svým zpěvem a modlitbou. Byl to krátký a významný moment nenucenosti a familiárnosti, jimiž papež rozvíjí mezilidské a mezináboženské vztahy.“

O. Lombardi dále sdělil, že ještě ten večer se na papežské nunciatuře konalo neuskutečněné úterní setkání s biskupskou konferencí Srí Lanky, jejíž dvacet členů jej přišlo navštívit k soukromému rozhovoru. Kromě toho přijal papež František také bývalého prezidenta Sri Lanky, Mahindu Rajapaksu, který papeže oficiálně pozval k návštěvě své země, ale byl po prezidentských volbách minulý týden vystřídán Maithripalou Sirisenem.

ad 2. Během více než šestihodinového letu ze srílanského hlavního města Colombo do filipínské Manily se na palubě letadla konala tisková konference. Její obsah vám přiblížíme. Jedna z otázek navazovala na papežovu středeční homilii na Srí Lance, avšak mířila do jiného světadílu. Kladl ji francouzský novinář.

Na Srí Lance jste připomněl, že svoboda vyznání je základním lidským právem, které se vyjadřuje úctou k různým náboženstvím. Kam až může zajít svoboda projevu, která je také základním lidským právem?

Papež: „Děkuji za inteligentní otázku. Myslím, že obě tato práva jsou zásadní, jak svoboda vyznání, tak svoboda projevu. Vy jste Francouz. Mluvme tedy jasně a pojďme do Paříže! Nelze zakrývat pravdu, že každý má právo praktikovat své náboženství ve svobodě a bez urážek. Chceme to tak všichni. Za druhé, není možné urážet, vypovídat válku a zabíjet ve jménu vlastního náboženství, v Božím jménu. To, co se nyní děje, nás udivuje, ale vzpomeňme si na své dějiny, kolik v nich bylo náboženských válek! Pomysleme na Bartolomějskou noc. Je tedy pochopitelné, že také my jsme v tomto ohledu hřešili. Ve jménu Boha však nelze zabíjet, protože to je něco úchylného. Se svobodou je nutné nakládat tak, abychom neuráželi. Co se týče svobody projevu, má každý z nás nejenom svobodu, nýbrž také právo vyslovit to, co myslí, aby napomohl obecnému dobru. Pokud kupříkladu poslanec nevysloví to, co si opravdu myslí a považuje za správné, nespolupracuje na společném dobru. Musíme tedy mít takovouto svobodu, aniž bychom zraňovali. Je sice pravda, že nemáme reagovat násilím. Pokud však tady můj přítel doktor Gasbarri (organizátor papežských cest, pozn. překl.), pronese nadávku na adresu mé maminky, (se smíchem) náleží mu rána pěstí. Není možné provokovat, hanobit víru druhých. Papež Benedikt v jedné své promluvě (řezenské přednášce, pozn. překl.) mluvil o této postpozitivistické mentalitě, o postpozitivistické metafyzice, která dovádí k přesvědčení, že náboženství nebo náboženské výrazy jsou jakýmsi druhem subkultury. Jsou sice tolerované, ale bezvýznamné, a netvoří součást osvícenské kultury. Osvícenství nám zanechalo toto dědictví: Množství lidí, kteří pomlouvají náboženství druhého, vysmívají se mu a pohrávají si s ním. Tito lidé provokují a může se jim stát to, co by se stalo doktoru Gasbarrimu, kdyby řekl něco proti mé mamince. Existují meze, protože každé náboženství má svou důstojnost. Náboženství, které respektuje lidský život a lidskou bytost, se nemohu posmívat. Uvedl jsem tento mezní příklad, abych sdělil, že ve svobodě projevu nelze překročit určité hranice, jako kupříkladu u mé maminky.“

Svět si dělá obavy o vaši bezpečnost. Podle některých tajných služeb je Vatikán na mušce islamistických teroristů. Existují obavy také v souvislosti s vašimi cestami do zahraničí. Je známo, že se nehodláte vzdát přímého kontaktu s lidmi, ale nezměníte nyní přece jen své chování? Nemáte strach o bezpečnost věřících, kteří se účastní vašich bohoslužeb? Co je třeba dělat v reakci na výhrůžky? A ještě všeobecněji, jak odpovědět na hrozby teroristů?

Papež: „Nejlepší způsob, jak reagovat na výhrůžky, je mírnost. Být mírný, pokorný, klidný, neagresívní. O věřící mám opravdu strach. Mluvil jsem o tom s vatikánskou ochrankou. Tady v letadle je doktor Giani (velitel vatikánské stráže, pozn. překl.), který je za to zodpovědný a má všechny informace. O věřící si tedy dělám obavy, ale pokud se mne týče, mám jednu vadu, a tou je velká dávka bezstarostnosti. Občas jsem si položil otázku – co kdyby se to stalo mně? Požádal jsem Pána jenom o tu milost, aby to moc nebolelo, protože nejsem odvážný ve snášení bolesti, jsem hodně bázlivý.“

V posledních týdnech jsme sledovali sebevražedné atentáty, při kterých se používaly děti. Co si myslíte o tomto způsobu vedení války?

Papež: „Možná nebudu dostatečně uctivý, ale napadá mne, že za každým sebevražedným atentátem je nějaký prvek lidské nerovnováhy. Nevím, jestli mentální, ale lidské určitě. Něco, co v onom člověku nefunguje a vychyluje ho z rovnováhy. Dává svůj život, ale nikoli dobře. Existuje mnoho lidí, kteří pracují, kupříkladu misionáři, a dávají život, ale konstruktivně. Sebevražedný atentátník vydává svůj život, aby ničil. Něco tu nehraje. Vedl jsem diplomovou práci jednomu pilotovi italských aerolinek, který psal o japonských kamikadze. Dohlížel jsem na metodologickou část práce. Je to fenomém, který do hloubky nedokážeme pochopit. Váže se nejenom k Východu, ale také k totalitárním a diktátorským systémům, které umrtvují život a výhled do budoucnosti. Opakuji, že to není pouze východní fenomén. Co se týče užívání dětí k sebevražedným atentátům, dodávám, že děti se zneužívají všude k mnoha věcem – k práci, jako otroci, sexuálně. Před několika lety jsme v Argentině spolu s některými senátory chtěli zahájit kampaň v nejdůležitějších hotelech proti sexuálnímu využívání dětí pro turisty, ale neuspěli jsme. Když jsem byl v Německu, padl mi někdy zrak na články, které hovořily o turistických erotických oblastech v jižní Asii, a tam se také jednalo o děti. A děti se také využívají k sebevražedným atentátům. Víc si netroufám vyslovit.“

Napadá vás, jak zapojit ostatní náboženské představitele v boji proti extrémismu? Někdo navrhuje další setkání v Assisi, jaké udělal Jan Pavel II.

Papež: „Zazněl tu návrh zorganizovat v Assisi nové setkání náboženských představitelů proti násilí. Vím, že se na tom pracuje. Mluvil jsem s kardinálem Tauranem (předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog) a vím, že současné dění zneklidňuje také jiná náboženství.“

Vaše návštěva v buddhistickém chrámu v Kolombo byla velkým překvapením. Až do 20. století křesťané tvrdili, že buddhismus je podvod a že je to ďáblovo náboženství. Jaké budou další vztahy s tímto náboženstvím?

Papež: „Mnichovi, který je představeným toho chrámu, se díky vládnímu pozvání podařilo dostat na letiště. Je také velkým přítelem kardinála Ranjitha. Když mne zdravil, pozval mne k návštěvě chrámu. Promluvil jsem o tom s kardinálem, ale nebyl čas. Hned po příjezdu jsem totiž musel odložit setkání s biskupy. Nebylo mi dobře, byl jsem unavený a vysílený po 29 kilometrech jízdy (na slunci ve 30 stupních, pozn. překl.). Včera po návratu z Madhu ale ta možnost nastala, zatelefonoval jsem tam a šel. V onom chrámu uchovávají relikvie dvou Buddhových učedníků, které byly původně v Anglii, ale mniši je získali zpět. Představený chrámu přišel na letiště, já jsem jej navštívil v jeho domě. Navíc jsem včera v Madhu viděl něco, co bych nikdy nečekal. Nebyli tam jen katolíci, ale s nimi také buddhisté, muslimové, hinduisté. Všichni se tam chodí modlit a říkají, že obdrželi milosti. V lidu, který se nikdy nemýlí, je tedy cosi, co spojuje. Pokud jsou tedy lidé mezi sebou přirozeně spojeni natolik, že se chodí modlit do křesťanského chrámu, a nejenom křesťanského, jak jsem mohl nejít do buddhistického chrámu? To, co se v Madhu stalo, je velmi důležité. Je tu smysl pro mezináboženské vazby, který Srílančané prožívají. Existují sice fundamentalistické skupinky, ale ty nejdou s lidem, jsou to teologické elity…Kdysi se říkalo, že buddhisté půjdou do pekla? Když jsem byl dítě, chodili tam také protestanti, jak nás to učili. Vzpomínám si na svou první ekumenickou zkušenost – bylo mi čtyři nebo pět let, šel jsem s babičkou po ulici a držel jsem se jí za ruku. Z druhého chodníku přicházely dvě ženy z Armády spásy, s oním kloboukem na mašli, jaký už dnes nenosí. Zeptal jsem se babičky, jestli jsou to řeholní sestry. A ona odpověděla: Ne, jsou to protestantky, ale jsou dobré. Bylo to poprvé, kdy jsem slyšel něco o lidech jiného vyznání. Církev značně vyrostla v úctě k druhým náboženstvím. Druhý Vatikánský koncil mluvil o úctě k jejich hodnotám. V církevních dějinách byly temné doby, což beze studu musíme přiznat, protože také my jsme na cestě. Toto mezináboženské cítění je milost.“

Na této cestě pohlížíme na krásu a zároveň zranitelnost přírody na ostrově Srí Lanka a na Filipíny zasažené přírodní katastrofou – tajfunem Jolanda. Po celý rok připravujete encykliku o životním prostředí, ke které mám tři otázky. Jsou klimatické změny spíše dílem člověka a jeho zanedbání, anebo vinou přírodních sil? Kdy vyjde vaše encyklika? Máte v úmyslu pozvat ostatní náboženství ke společnému pojednání tohoto tématu ochrany životního prostředí?

Papež: „Nevím, jestli je člověk, který přírodu políčkuje, zcela zodpovědný za klimatické změny, ale z velké části ano. Zmocnili jsme se přírody, matky země. Jeden starý rolník mi řekl: Bůh odpouští vždy, lidé někdy, příroda nikdy. Příliš jsme přírodu využívali. Vzpomínám si, jak jsem v Aparecidě (při setkání latinskoamerických biskupských konferencí roku 2007, pozn. překl.) moc nerozuměl, když brazilští biskupové mluvili o odlesňování Amazonie. A potom jsem před pěti lety spolu s jednou komisí pro lidská práva sám žádal, aby se zabránilo strašlivému odlesňování severní Argentiny. Pak je tu problém monokultury. Zemědělci vědí, že po tříletém pěstování obilí musí na rok změnit plodinu, aby se půda obnovila. Dnes se vytvářejí monokultury sóji, dokud se půda nevyčerpá. Člověk zašel příliš daleko. Díky Bohu je dnes hodně lidí, kteří o tom mluví. Chtěl bych tu připomenout svého milovaného bratra Bartoloměje (konstantinopolského ekumenického patriarchu, pozn. překl.), který o tomto tématu mnoho napsal a já jsem mnohé jeho spisy přečetl při přípravě encykliky. Teolog Romano Guardini mluvil o druhé „pakultuře“, která nastává, když se člověk zmocní stvořeného. Kultura se stává pakulturou. Koncept nové encykliky vypracoval kardinál Turkson se svým týmem. Poté jsem na něm pracoval já. Nyní jsem vše poslal k prostudování Kongregaci pro nauku víry, státnímu sekretariátu a teologovi Papežského domu, abych neříkal hlouposti. Nyní si v březnu vyhradím celý jeden týden, abych encykliku dokončil. Pak se bude překládat a jestli práce půjde dobře, v červnu až červenci bude moci vyjít. Je důležité, aby uběhlo trochu času mezi vydáním encykliky a příštím klimatologickým summitem v Paříži. Poslední konference v Peru mne zklamala, doufám, že v Paříži budou trochu odvážnější. Myslím, že dialog s náboženstvími je také v tomto bodě důležitý, aby tu byl souhlas a společné vnímání. Mluvil jsem o tématu s několika představiteli jiných náboženství a nejméně dva teologové se připojili. Nicméně se nechystá žádné společné prohlášení. Setkání s jinými náboženstvími budou následovat později.“

Co vzkážete Filipíncům, kteří se nebudou moci osobně účastnit setkání s vámi?

Papež: „Riskuji přílišné zjednodušení, ale jádrem poselství budou chudí. Chudí, kteří chtějí jít dál, byli postiženi tajfunem Jolanda a dosud trpí jeho následky. Chudí, kteří věří a mají naději. Boží lid, chudí, kteří jsou vykořisťováni těmi, kdo rozhodují o mnoha sociálních, duchovních a existenčních nespravedlnostech. Před několika dny jsem v Domě svaté Marty viděl skupinu Filipínců, kteří opustili svoji vlast, tatínka, maminku i děti, aby mohli najít práci. To jsou chudí a to bude to jádro.“

Požadoval jste pravdu a smíření po konfliktu ve Srí Lance. Podporujete komisi pátrající po pravdě na Srí Lance a v dalších zemích, kde proběhly interní konflikty?

Papež: „Nevím dost dobře, jaké komise pro pravdu existují na Srí Lance. Poznal jsem tu, která pracovala v Argentině, a podpořil jsem ji, protože to byla dobrá cesta. Konkrétně nemohu říci víc. Mohu však říci, že podporuji všechny vyvážené snahy o dosažení shody. Od prezidenta Srí Lanky jsem slyšel – ale nechtěl bych, aby to bylo interpretováno jako politický komentář – že chce pokračovat v mírovém úsilí, ve smíření a potom dodal: je třeba vytvářet v lidu harmonii, která je víc než mír a smír; harmonie je muzikální. A dodal, že takováto harmonie nám dává štěstí a radost. Udivilo mne to, a řekl jsem, že to rád slyším. Není to však snadné. A on odpověděl: Ano, je třeba dosáhnout k srdci lidu. To mne přivádí k odpovědi. Jedině oslovením srdce lidu, který ví, co je to nespravedlnost a strádání způsobené diktaturami, jedině tak můžeme jít po správných cestách bez kompromisů. Komise pátrající po pravdě jsou jedním z prvků, které v tom mohou pomoci. Jsou však i další prvky k dosažení pokoje, smíření, harmonie a srdce lidu. Tato slova jsem si vypůjčil od prezidenta Srí Lanky.“

Jaký je význam kanonizace Josefa Vaze?

Papež: „Tato kanonizace byla provedena metodologií zvanou ekvipolentní. Jsou-li nějaký muž či žena beatifikováni a v Božím lidu jsou ctěni de facto jako svatí, nedělá se proces s dalším zázrakem. Udělal jsem to tak s bl. Andělou z Foligna, a potom jsem vybral ke kanonizaci další postavy, které vynikly v evangelizaci. Prvním byl Petr Faber, evangelizátor Evropy, který zemřel během cesty. Potom další evangelizátory Kanady, zakladatele církve v této zemi. Potom zakladatel brazilského Saõ Paola a nyní Josef Vaz, evangelizátor bývalého Cejlonu. V září budu ve Spojených státech kanonizovat Junipera Serru. Jsou to postavy, které se mocně věnovaly evangelizaci a ladí se spiritualitou a teologií Evangelii gaudium.“

Tolik podstatná část tiskové konference s papežem Františkem během letu ze Sri Lanky na Filipíny.

Do hlavního města Manily papež přicestoval v 17:45 tamějšího času, u nás bylo 10:45. Petrovu nástupci se dostalo vřelého přijetí již na letišti, kde jej uvítal filipínský prezident Benigno Simeon Noynoy Cojuangco Aquino III., místní biskupové v čele s kardinálem Taglem a asi tisícovka věřících. Z letiště následovala devítikilometrová cesta v otevřeném papamobilu nepřetržitě lemovaná zástupy Filipínců, kteří po dvaceti letech opět nadšeně vítali Svatého otce.

Zítra čeká papeže setkání se státními představiteli a diplomatickým sborem, mše svatá s biskupy, kněžími a zasvěcenými osobami v manilské katedrále a podvečerní setkání s rodinami v manilské sportovní hale.

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)