Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. V kapli apoštolského paláce Redemptoris Mater si dnes ráno Svatý otec a jeho spolupracovníci z římské kurie vyslechli postní kázání o. Raniera Cantalamessy. Druhým tématem letošního cyklu věnovaného ekumenismu byl Východ a Západ před tajemstvím Trojice. Papežský kazatel nejprve připomněl, že víru je třeba hlásat „hluboce proměněnému světu, který si klade jiné otázky než v době vzniku divergencí velkých křesťanských tradic a který smysl našich subtilních distinkcí buď vůbec nechápe anebo je jim na hony vzdálen“.

„Doposud spočívala snaha o nastolení jednoty mezi křesťany v linii, která víceméně říkala, že je třeba se nejprve vyrovnat se vzájemnými rozdíly, aby bylo možné sdílet to, co je společné“. V ekumenických kruzích se nyní stále více prosazuje linie, podle níž je třeba sdílet to, co máme společné, abychom pak trpělivě a se vzájemným respektem řešili rozdíly.“

O. Cantalamessa zmínil v této souvislosti pojem „smířených rozdílů“, který často používá papež František, tedy rozdílů, které nejsou zamlčovány či banalizovány, a zdůraznil, že během letošních postních promluv samozřejmě nemíní podávat komplikované problémy v jejich úplnosti, nýbrž nahlédnout je spíše prakticky než spekulativně.

„Budeme se nejprve potýkat s tajemstvím Trojice a začínat tak svůj výstup tou nejvyšší horou, Everestem víry. V prvních třech stoletích života církve, kdy se postupně vyvíjela její věrouka, bylo křesťanům vytýkáno totéž, co oni vytýkali pohanům, že totiž věří v různá božstva a tedy že jsou také polyteisté. Proto křesťanské Krédo, které ve svých nejrůznějších redakcích po tři staletí začínalo slovy Věřím v Boha (Credo in Deum), přijalo ve čtvrtém století drobný, ale významný dodatek: Věřím v jednoho Boha (Credo in unum Deum).“

Právě koncem IV. století, pokračoval papežský kazatel, došlo ke křesťanské transformaci starozákonního monoteismu na trinitární monoteismus. Latiníci toto tajemství označovali slovy „jedna podstata (substantia) a tři osoby (personae); Řekové formulací „tři hypostaze a jedna ousia. Po ostré konfrontaci došlo mezi oběma teologiemi k úplné shodě, což svatý Řehoř Naziánský komentoval položením otázky: „Je možné si představit plnější shodu a vyslovit stejnou věc absolutněji, byť odlišnými slovy?“ (Oratio 42,15).

„Ve skutečnosti však jeden rozdíl mezi oběma způsoby vyjádření tohoto tajemství zůstal. Dnes se to obvykle popisuje tak, že Řekové a Latiníci vycházeli z opačných pólů. Řekové od božských osob, tedy od plurality, aby došli k jednotě jejich přirozenosti; Latiníci naopak od jednoty božské přirozenosti, aby došli ke třem jejím osobám. Jeden francouzský historik dogmatu (Th. De Régnon) napsal, že Latiník považuje osobu za způsob přirozenosti, zatímco Řek považuje přirozenost za obsah osoby.“

Mnozí dnes i na Západě preferují řecký model, včetně mne – řekl dále o. Cantalamessa. Musíme však vzápětí dodat, že to neznamená popírat přínos latinské teologie. Pokud lze říci, že řecká teologie poukázala na správné pojetí a strukturu Trojice, pak latinské myšlení zvláště sv. Augustinem poukázalo na její zásadní obsah a duši, kterou je láska.

„Učiňme nyní krok vpřed a snažme se nahlédnout, proč má křesťanská víra zapotřebí udržovat průchodnost obou těchto cest k tajemství Trojice. Přibližně řečeno: církev potřebuje plnost ortodoxního přístupu k Trojici v jejím vnitřním životě, to znamená modlitbu, kontemplaci, liturgii a mystiku; a potřebuje latinský přístup k Trojici v jejím evangelizačním poslání ad extra.“

Podle papežského kazatele je však právě dnes více než kdy předtím zapotřebí, aby jak na Východě tak na Západě byl poznán a praktikován latinský přístup k tajemství trojjediného Boha, přičemž citoval slavný text sv. Řehoře Naziánského, popisujícího proces vedoucí k víře v Trojici:

„Starý zákon hlásal výslovně existenci Otce, zatímco existence Syna byla hlásána zahaleně. Nový zákon zjevil existenci Syna, zatímco božskou přirozenost Ducha svatého dal jen nahlédnout. Nyní je Duch přítomen mezi námi a zjevuje se nám zřetelněji. Nebylo tedy vhodné otevřeně hlásat božství Syna před vyznáním božství Otce a nebylo by ani bezpečné, kdybychom museli nést tíhu božství Ducha, dokud nebylo přijato božství Syna.“

Stejnou božskou pedagogii uskutečňuje Ježíš, pokračoval o. Cantalamessa. Říká přece učedníkům, že jim nemůže říci o sobě a o svém Otci všechno, protože by to ještě „neunesli“ (srov. Jan 16,12).

„Církev musí nacházet způsob, jak hlásat tajemství trojjediného Boha kategoriemi, které jsou vhodné a srozumitelné lidem dané doby. Tak to činili církevní Otcové a antické koncily a zejména takto je nutno zachovávat jim věrnost. Stěží je myslitelné podávat dnešním lidem trinitární tajemství týmiž pojmy (podstata, hypostaze, subsistující vztahy), třebaže se církev nikdy nemůže zřeknout jejich užívání na teologickém poli a při prohlubování víry.“

Patrně nejlepší radu, jak přistupovat k tajemství trojjediného Boha, pokračoval papežský kazatel, nám dává sv. Augustin:

„Když chceme přeplout mořský záliv, říká, není nejdůležitější postavit se na břeh a snažit se dohlédnout na ten druhý, nýbrž nastoupit na loď a vydat se k němu. Stejně tak pro nás není nejdůležitější spekulovat o Trojici, ale zůstat ve víře církve, která je loďkou vezoucí nás k Ní. (srov. De Trinitate IV,15,20). My nemůžeme obejmout oceán, ale můžeme na něj vyplout. Jakkoli se snažíme, nedokážeme svou myslí pojmout tajemství Trojice, ale můžeme učinit něco ještě krásnějšího, totiž vstoupit do něho!“

Existuje jeden bod – zmínil ještě v závěru o. Cantalamessa – ve kterém jsme jednotní a svorní, bez rozdílu mezi Východem a Západem, a tím je povinnost a potřeba se Trojici klanět. Jedině adorací skutečně praktikujeme – nikoli slovy, ale skutky – apofatismus, tedy negativní teologii, to znamená ono pravidlo pokorného omezení naší řeči o Bohu, když mluvíme tím, že nemluvíme. Podle nádherného oxymóron sv. Řehoře Naziánského se Trojjedinému Bohu klaníme „hymnem mlčení“ (Carmi 29).

(mig)