25. 8. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1598
Poslechem z webových stránek.1019
Četbou textů na webových stránkách.1880
Poslechem i četbou.987


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Mohamed VI.: Teroristé jsou zbloudilci odsouzení do pekla

Sekretář komise pro dialog s lefébvristy: Koncilní dokumenty nejsou nedispenzovatelné

O papežově chatrné politické vizi




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Rozhovory, tiskovky 

15.3.2015 

Dva roky pontifikátu

Interview papeže Františka pro mexickou televizi

Česká sekce RV

DVA ROKY PONTIFIKÁTU

Valentina Alazraki

Dlouhý, téměř hodinu a půl trvající, rozhovor poskytl papež František Valentině Alazrakiové z mexické televizní stanice Televisa odpoledne 6. března t.r. a odvysílán byl v Mexiku 12. března v předvečer druhého výročí pontifikátu. V překladu přinášíme plné znění papežových odpovědí, zatímco otázky mexické žurnalistky v souhrnu.

Papeži Františku, především tisíceré díky za to, že ačkoli tady žiji dlouhá léta, poprvé sedím před papežem a dělám s ním řádné interview.

Strach?

Mám velký strach. Je pravda, že jsem velmi dojatá, ale především velice vděčná. První věc, kterou se zeptám a kterou si všichni či mnozí nebo většina Mexičanů klade, totiž jak je možné, že nás letos nenavštívíte. Doufali jsme, že přijedete v září…

Panna Maria Guadalupská

„Myslel jsem, že přijedu, protože jsem chtěl vstoupit do Spojených států amerických přes mexickou hranici. Kdybych však přišel do Ciudad Juárez například a vstoupil tam tudy nebo do Morelie a přešel hranici tam, vznikl by patrně trochu zmatek: jak to, že šel tam, a nepřišel navštívit Madonu, Matku? Mexiko přece nelze navštěvovat po kouskách. Mexiko vyžaduje týden. Slibuji návštěvu, jakou si tato země zaslouží, ale beze spěchu a ne jenom na skok. Proto jsem se rozhodl nejít přes Mexiko.“

Vybral jste pro natáčení rozhovoru tento sál, kde se konají velmi důležitá setkání a rozhoduje se o budoucnosti církve. Na stěně je velký obraz Morenity. Co pro Vás znamená Panna Maria Guadalupská?

„To je téma, které velice vnímám. Jak popsat historický moment Mexika, kdy Panna navštívila tuto zemi, a jaký odkaz zanechala? Dvakrát se na poli Mompúa představila Juanovi Diegovi jako Matka. Jsem Matka Boží, díky níž je život. Když se ukáže, že má trochu strach, řekne mu: z čeho máš strach? Copak nejsem Tvou Matkou? Je Matkou. My jí potom oslovujeme Královna, Královnička – jak říkával Juan Diego – Panovnice Ameriky. Ona se však představuje jako Matka ve chvíli, kdy se znovu rodila Amerika. A tato Matka přináší do Mexika radostnou zvěst. Je Matkou čekající dítě. A do této posmutnělé doby konkvisty, protože tehdy se dělo leccos, přináší spásu. Ukazuje, že přináší dítě. A jak to ukazuje? Jak se ukazuje, kromě svého těhotenství? Ukazuje se jako míšenka? To je pravé a vlastní proroctví, naše americké míšenectví. Proroctví naší kultury. Ona proto přesahuje hranice Mexika, jde mnohem dál. K jednotě amerického lidu. Je Matkou. Amerika neosiřela, má Matku, která nám přináší Ježíše, nebo jinak řečeno spása, kterou je Ježíš, přichází od ženy a Ona to chce dokázat oním míšenectvím, které přinesla zvláště do Mexika. Aby se ukázala, vybrala si syna oné kultury. Nevybrala španělské dítě či kolonizátora nebo zámožnou paní, nikoli. Prostého, ženatého, skromného muže. Je tedy mojí Matkou. Je Matkou – míšenkou - a odvážím se říci více. Je principem něčeho, o čem v Americe moc nemluvíme, překypuje svatostí. Při americké kolonizaci, americké konkvistě bylo napácháno bezmezné množství hříchů. Hřešilo se moc. Bylo však také mnoho svatých: svatá Růžena z Limy, negríto Martin de Porres. Až půjdu do Spojených států budu kanonizovat světce, který evangelizoval Kalifornii, Junipera Serru, který před tím než se vydal na misie do Kalifornie, šel právě za Ní, aby Ji prosil o požehnání. To znamená že to byla Ona, kdo v určitém smyslu otevřela dveře proudu svatosti. Svatých Mexičanů, svatých Američané je mnoho. Ona je tedy pro mne všechno to, co jsem řekl: Matka, zdroj kulturní jednoty, brána ke svatosti uprostřed mnoha hříchů a mnohé nespravedlnosti, mnohého vykořisťování a umírání. Je Matkou. To pociťuji, když ji vidím.“

Mexiko, migrace, drogy, kriminalita.

Když jste se vracel z Filipín, řekl jste, že by se Vám líbilo vejít do Spojených států přes hranici Mexika. Jste dítětem imigrantů, Vaši rodiče byli Italové, kteří odešli do Ameriky. Máte to v krvi. Jaký význam by mělo, kdybyste přešel tuto hranici?

„Lidé nejenom z Mexika, ale ze Střední Ameriky, z Guatemaly procházejí celým Mexikem, aby hledali lepší budoucnost. Dennodenně je emigrace plodem nešvaru v etymologickém smyslu, plodem hladu a hledání nových hranic. Totéž se děje v Africe. Lidé přicházejí ke Středozemnímu moři ze zemí, které zakoušejí svízelné chvíle jednak kvůli hladu, jednak kvůli válkám. Migrace se zřetelně a denně silně pojí ke hladu, nedostatku práce a k tyranii ekonomického systému, který klade do středu bůžka peněz a nikoli člověka. A tak se skartují lidé. Nějaká země v Americe, Africe a kdekoli vytvoří ekonomickou situaci, ovšem vnucenou, a skartuje lidi, kteří odcházejí hledat práci, potravu či blahobyt. V této chvíli je problém migrace ve světě velmi bolestný. Existují totiž různé hranice migrací. Těší mne však, že Evropa reviduje svoji migrační politiku. Itálie byla velmi štědrá, to bych rád zmínil. Starosta Lampedusy se do věci plně vložil i za cenu přeměny ostrova z turistické destinace na pohostinné území, což s sebou nese, že přestane vydělávat peníze. Jsou zde tedy heroická gesta. Nyní však vidím, že Evropa chce, díky Bohu, tuto situaci zrevidovat. Vrátíme-li se k migraci tam v tom regionu, je to také zóna velkých konfliktů kvůli obchodu s narkotiky. Slyšel jsem, že Spojené státy americké, ale nechci se pouštět do statistik, což by mi potom způsobilo diplomatický problém, a četl jsem to také v jednom časopise, jsou největším konzumentem drog na světě. A hlavní hranicí, přes kterou drogy přicházejí, je ta mexická. Tedy i tam je utrpení. Morelia a okolí je zónou obrovského utrpení, kde organizace obchodníků s narkotiky nežertují, dovedou svou smrtící práci, jsou posly smrti jednak drogami samotnými a jednak tím, že tuto zónu „čistí“ od těch, kteří drogy nechtějí. Těch čtyřicet tři studentů v určitém smyslu volá - neříkám po pomstě, ale - po spravedlnosti a vzpomínce. Možná pro zajímavost proto řeknu, že jsem chtěl jmenovat kardinálem arcibiskupa Morelie, protože je v ožehavém postavení. Je to muž, který je na velmi horké půdě, a dosvědčuje, že je křesťanem, velkým knězem. Ke kardinálům se ale můžeme vrátit později. To jen tak podotýkám.“

Jako první latinskoamerický papež cítíte, že máte další zodpovědnost, totiž být hlasem oněch milionů lidí, kteří jsou v situaci, že musejí odejít ze své vlasti, přecházet hranice a zdi v Americe, Asii, v Evropě a vůbec?

„Ano. Být hlasem, ale nikoli programově. Je to spontánní. Vychází to ze samotné naší latinskoamerické povahy a také z mojí migrantské krve. Můj otec a moji prarodiče šli do Argentiny. Měli k tomu dobré důvody, ale byly to důvody politické. Babička byla velice zapojena do rodící se Katolické akce, třebaže nikdy nebyla nucena pozřít ricinový olej, což se tehdy dělo… Rozhodli se odejít a hledat nové cesty. Bratři mého dědečka měli dobrý podnik v Entrée Rios, ale přišli v roce 1929 a roku 1932 jim krize všechno vzala a ocitli se na ulici bez ničeho. Nějaký kněz jim půjčil dva tisíce pesos, za něž koupili obchod s potravinami. Můj otec byl účetní a dělal roznášku do domu. Tak si vydělávali na živobytí a opět se vzmohli. Vzchopili se a bojovali kvůli rodině. To pro mne znamená mnoho. To všechno jsem doma vnímal.“

Odtud pochází veškerá Vaše vnímavost…

„Myslím, že ano. Ano. Kromě toho v Argentině jsem viděl obtížné situace. Chudobu a marginalizaci i drogovou závislost. A tyto věci mnou hýbou. Je to pro mne přirozené. Nikoli ideologické. Proto někdy jednám trochu nešetrně a nehlídám si jazyk, ale to nic.“

Zmínil jste se o třiačtyřiceti studentech z Igualy. Pro Mexiko to byl velmi tíživý moment. Naše země měla velký smutek. Vzpomínám si, že Suarez Inda, nový kardinál Morelie řekl, že v těžkých situacích jsme všichni v určitém smyslu viníci a neseme zodpovědnost. Církev nepodává politická, technická řešení, ale myslím, že Mexiko potřebuje povzbudit.

„Není to první těžký moment, který Mexiko prožívá. Souvisí to se svatostí. Mexiko prošlo náboženským pronásledováním, které zrodilo mučedníky. Myslím, že právě kvůli tomu se ďábel na Mexiku tak zuřivě vybíjí. Myslím, že nepromíjí Mexiku fakt, že mu Panna ukázala Syna. To je můj výklad. Mexiko je privilegováno v mučednictví, protože uznalo a bránilo svoji Matku. A to Vy dobře víte. Mexičané jsou katolíci, nekatolíci i ateisté, ale všichni jsou Guadalupané, tedy všichni se cítí dětmi Té, která přinesla Spasitele, jenž potřel démona. Sem patří také téma svatosti. Myslím, že ďábel prezentuje Mexiku historický účet. A proto dochází k tomu všemu. V dějinách vždycky vznikají ohniska různých konfliktů. Čí je to vina? Vlády? Taková odpověď je příliš povrchní. Vlády jsou vždycky na vině. Ano, vláda. Všichni máme nějakou vinu, přinejmenším v tom, že na sebe nebereme utrpení. Jsou lidé, kterým se daří dobře a smrt těch studentů se jich možná nedotkla, nechala je lhostejnými. »Mě se to nedotklo. Díky Bohu, mě se to nedotklo.« Většina mexického lidu je však solidární. To je vaše velká ctnost. Myslím, že všichni musejí nějak spolupracovat na řešení tohoto problému. Vím, že je velmi těžké udat narkoobchodníka, protože přitom jde o život. Je to určitý druh mučednictví. Je to tvrdé, ale věřím, že všichni v podobných situacích v Mexiku i jinde musíme spolupracovat. Dávat vinu pouze jednomu sektoru, jednomu člověku, jediné skupině je dětinské.“

O aféře „mexikanizace“.

Poslal jste soukromý vzkaz argentinskému příteli a vyjádřil jste svoji starost ohledně šířícího se obchodu s drogami ve svojí vlasti. Použil jste výraz: »Snažme se vyhnout mexikanizaci«… Tento výraz se nemile dotknul vnímavosti a sensibility. Co jste chtěl říci?

„Ano. Onen hoch je aktivistou, který bojuje za sociální spravedlnost a je velice pracovitý. Je to můj přítel. Má levicový, trockistický původ. Je to muž, který potkal Ježíše a přibližuje mi svou snahu o sociální spravedlnost. Vyprávěl mi o tom, jak se jim podařilo objevit určité znepřátelené sítě obchodující s drogami a také zavřít řetězec nevěstinců. Pracuje hodně na poli boje proti zotročování lidí, s migranty v „otrockých fabrikách“, kterým je odňat pas a kteří jsou tam drženi jako otroci, což souvisí i s prostitucí a drogovými závislostmi. Řekl mi: snažíme se zabránit mexikanizaci Argentiny. Tak mi to řekl. Byl to evidentně výraz – dovolím si říci – „technický“. Nemá co do činění s důstojnosti Mexika. Stejně tak výraz „balkanizace“ nám nevyčítají ani Srbové, ani Makedonci, ani Chorvaté. Dnes se mluví o balkanizaci v technickém smyslu. Média to často užívají.“

Používalo se například slovo „kolumbizace“.

„Také. Proto jsem odpověděl, že se budu modlit a provázet je, abychom technicky případně nedospěli k mexikanizaci. Způsobilo to rozruch, ale podle průzkumů, které se mi dostaly do rukou od některých mexických žurnalistů, devadesát procent Mexičanů se tím necítilo uraženo. A to mne těší. Bylo by pro mne velmi bolestné, kdybych byl interpretován v tomto smyslu. Samotná vláda po té, co si požádala o objasnění, přijala toto vysvětlení. A tím to skončilo. Dveře Mexika mi tak nebyly zavřeny a do Mexika pojedu.“

Víme, že telefonujete, píšete dopisy. Nikdy jste nepřipomněl svým přátelům, že jde o soukromou komunikaci?

„Obvykle tak činím. Někdy se však lidé neudrží. Tento můj přítel mi napsal a žádal o odpuštění a zapřísahal se mi, že už nikdy nic publikovat nebude…“

Zůstává nadále přítelem?

„Ano. Udělal to jen aby řekl, že »také papež bojuje proti drogám«. Je pravda, že dotknout se tématu tak delikátního, pro mne může mít důsledky. Musím říci, že někdy se cítím politikou používán. Argentinští politici mne žádali o audienci… Ano, chápu Vaši otázku a chci na ni otevřeně odpovědět, třebaže by mi to mohlo způsobit osobní problém v mé vlasti. Jednoduše říkám, co se stalo. Je jasné, že Argentinci, když spatřili argentinského papeže, zapomněli, že byli pro něho nebo proti němu. A my Argentinci nejsme pokorní, ale domýšliví…
Víte, jak páchá sebevraždu Argentinec?“

O argentinské domýšlivosti

Ne?

„Ne. Vyleze na svoje ego a vrhne se dolů!“

Slyšela jsem různé anekdoty, ale tuhle nikdy…

„Jsme světoví šampióni, po šampiónech ze San Lorenza.“

Já myslím, že San Lorenzo je šampiónem díky Vám. Dařilo se jim až příliš dobře.

„My se stáváme velikými opravdu velmi snadno. Chybí nám pokora, a proto se snadno stáváme velkými. To je argentinská neúměrnost, jež je nám vlastní. Cítíme se trochu nadřazení, nejlepší z Ameriky, něco na ten způsob… Vím, že mnozí lidé, většina aniž by chtěla, někteří úmyslně používají můj dopis nebo telefonát. Jsou lidé, kteří mi telefonují a nic neřeknou. Zavolal jsem jim a nic mi nikdy neřekli. Nemocní, kterým jsem poslal dopis, a nikdy jej nepublikovali. Jiní ano. Ale cítím-li, že něco mám udělat, udělám to a riskuji. Co se dá dělat.“

Sekty, klerikalismus a blízkost, evangelikálové.

Například sekty, které nejsou jen mexickým problémem. Jak tyto lidi znovu získat? Proč opustili církev a šli k sektám?

„Jedna věc jsou evangelikální hnutí. Potom zmíním, jak se liší od sekty. Nyní tedy o evangelikálním hnutí, sektářském i nesektářském. Nabízí hlavně blízkost, spřízněnost.. Stačí se jednou účastnit na bohoslužbě a příští neděli tě už čekají u dveří, znají tě jménem a zdraví tě. Jsi osobou. My katolíci často tím, že jsme masoví a zejména kvůli vážnému defektu, který máme v Latinské Americe a kterým je klerikalismus, vytváříme odstup. Klerikalismus v Latinské Amercie byl jedním z největších překážek rozvoje laikátu. V Latinské Americe vyrostl laikát jedině v lidové zbožnosti. Je to tak. Tam je totiž laik svobodný a kreativní, má svoje procesí, svoje kulty, ale z organizačního hlediska, laik dostatečně nevyrostl v důsledku trochu kvůli tomuto klerikalismu, který vytváří odstup. Abychom se tedy vrátili k otázce. Jednou z věcí, kterou produkují evangelikální hnutí je blízkost. „Ahoj, jak se vede?“ Dále existuje rozdíl mezi poctivými a dobrými evangelikálními hnutími a sektami. Existují určité religiózní, ale nekřesťanské nabídky, o nichž evangelikálové nechtějí slyšet. A existují i sekty, z nichž některé vycházejí z teologie prosperity. „Když se dáš k nám, budeš úspěšný“ nebo něco na ten způsob. Pamatuji se na jednu sektu v Buenos Aires. Nešel jsem tam, ale požádal pár přátel, aby tam šli, abych zjistil, jak tam probíhá kající pobožnost. Byla tam volná a zapálená promluva o hříchu a o tom, že Bůh odpouští. Všechno poměrně dobré a pak řekli: „Nyní každý ať přemýšlí o svých hříších, o tom, co učinil, a každý si projde přikázání, požádá o odpuštění a dá takovou a takovou almužnu.“ Trochu to zjednodušuji. Evangelikálové samozřejmě něco takového odmítají. Tedy ti seriózní. Potom je tu fenomén využívání náboženských věcí k podnikání. Jako případ, kdy někdo absolvuje nějaký kurs a potom otevře nějaký sbor. Avšak rozlišoval bych. Nedával bych všechno do jednoho pytle. Existují totiž skupiny, které se označují za evangelikální a nejsou to ani křesťané, a jak evangelikálové, tak my katolíci je uznáváme. Jednou jsem o tom dlouho mluvil se svým velkým přítelem, se kterým jsem učil teologii. Hodně jsem o tom mluvil také s mým velkým přítelem luteránem, vyučujícím luterskou teologii, se švédským pastorem Andersem Rootem, který zemřel před třemi roky ve Švédsku, kam se vrátil. Spolu s ním jsem sdílel katedru spirituální teologie. Pozval jsem jej, když přednášel na jedné katolické fakultě spirituální teologie. Hodně jsme spolu mluvili. Byli jsme velcí přátelé. Pracoval na své tezi, habilitační, ne doktorské. Dělal ji o jednom zdánlivě evangelikálním hnutí, které v jádru nebylo křesťanské, a dokazoval, proč nebylo křesťanské. Vím, že s evangelikály a nejenom s církvemi, které mají historii, se shodujeme na tom, že existují sekty, které nejsou ani křesťanské, a jiné jsou cachivache (brak), abychom užili našeho výrazu. V souvislosti s tím bych rád dal jedno upřesnění ohledně nejasného slova „letniční“. Jsou letničáři, kterí se blíží těmto skupinám, jež v jádru nejsou křesťanské, a jsou takoví letniční, kteří s námi spolupracují a pořádáme společná setkání s katolickým hnutím obnovy v Duchu svatém. Je proto třeba posuzovat případ od případu a umět rozlišovat. Nemůžeme všechny klást na stejnou úroveň. Vrátím se tedy k otázce: proč přitahují? Protože nabízejí tuto blízkost, dále zvěstují Slovo. Naše homilie například... vyprávěl mi jeden římský kněz, který byl za svými rodiči žijícími v jedné obci nedaleko Říma, že mu tatínek jednoho dne řekl: „Ani nevíš, jak jsem rád, když můžeme být s přáteli v nějakém kostele, kde je mše bez kázání.“ Existují zkrátka homilie, které jsou pohromou. Ano. Nevím, jestli je většina takových, ale neoslovují srdce. Jsou to teologické přednášky, buď abstraktní anebo dlouhé. Proto jsem v Evangelii gaudium věnoval tolik prostoru homilii. Evangelikální pastoři obecně nabízejí blízkost a oslovují srdce. Dobře si připravují homilie. Myslím, že v tom bodě se musíme obrátit my. Samozřejmě, že protestantské pojetí homilie je silnější než to katolické. Zpočátku byla pro Luthera homilie skoro svátost. Pro nás byla učeným pojednáním či katechezí, anebo byla redukována na katechezi. Díky Bohu jsme my katolíci objevili teologii kázání, kde homilie má určitou roli, je jakousi svátostinou. Je něčím, co podává Boha, něčím velmi seriózním. Na jedné straně je odstup, klerikalismus, nudné homilie, na druhé straně se nabízí blízkost, povzbuzení v práci, soudržnost v práci, žhavé Boží Slovo. A lidé odcházejí. Nedochází k tomu v církvích či církevních společenstvích, u serióznějších evangelikálů, nýbrž u těch poněkud slabších, nekřesťanských. Někteří zůstanou na půli cesty. Odejdou a potom nejsou ani tam, ani tam, to je problém velmi latinskoamerický. V Argentině jsem hodně spolupracoval s pastory. Setkával jsem se se skupinou přátel-pastorů, společně jsme se modlili a zorganizovali jsme tři několikadenní duchovní obnovy společné pro pastory a kněze. Přišel a kázal katolický kněz nebo pastor. Jednou kázal, nyní zesnulý, australský biskup Grestch, a dvakrát otec Cantalamessa za katolickou stranu. A z jejich strany rovněž velmi cenění pastoři. Byli jsme tam všichni, pastoři, muži i ženy, kněží a modlili jsme se společně, dělali jsme duchovní obnovu. Uskutečnili jsme to třikrát. Velmi to pomohlo nám, kteří jsme se více či méně drželi serióznější linie. A třikrát jsme také uspořádali setkání katolíků a evangelikálů v lunaparku, který ma kapacitu sedmi tisíc osob. Byla to celodenní setkání konaná po tři roky. Pozvali jsme několik pastorů a kněží ze zahraničí. Také Cantalamessa se jednou účastnil. Pomohlo to nám, kteří se držíme té serióznější linie. Jak je tedy patrné, slovo sekta se poněkud naředilo. Zdržel jsem se u toho déle kvůli spravedlnosti, abych se nedopustil nějakého příkoří. Existují bratři evangelikálové, kteří pracují dobře.“

Vzpomínky na volbu

Tento rozhovor spadá do druhého výročí Vašeho zvolení. Jak probíhal ten den?

„Vše bylo velmi prosté. Přijel jsem s malým kufrem, protože jsem počítal s tím, že papež by nezačínal pontifikát ve Svatém týdnu. Proto jsem mohl klidně odjet a vrátit se do Buenos Aires na Květnou neděli. Nechal jsem homilii připravenou na psacím stole a odjel s nejnezbytnějšími věcmi na těch pár dnů, které, jak jsem předpokládal, budou stačit na velmi krátké konkláve. Měl jsem otevřenou zpáteční letenku. Byl jsem zajištěn. Kromě toho jsem nebyl na žádném seznamu papabili, díky Bohu, a vůbec mi to nepřišlo na mysl. V tom chci být upřímný, abych předešel výmyslům a bajkám. Na sázkách v Londýně jsem byl myslím na na čtyřicátémdruhém nebo čtyřicátémšestém místě. Můj známý ze sympatie vsadil na mne a vyšlo mu to velmi dobře!“

Musím Vám však připomenout, že jedna mexická mniška měla velké tušení. V sobotu před zvolením jste byl na obědě u svého přítele kardinála Lozano Barragána a matka Estela Vám řekla: »Eminence, když vás udělají papežem, pozvete nás na oběd nahoru, že?«

„Matka Estela mi to tak řekla. A tak se začalo konkláve. Novináři říkali, že jsem byl nanejvýš kingmaker, to znamená volitel, významný volitel, který by měl na někoho ukázat. Byl jsem klidný. První hlasování bylo v úterý večer, druhé ve středu dopoledne, třetí před obědem. Fenomén hlasování je vždycky zajímavý, nejenom při konkláve. Jsou silní kandidáti. Ale také mnoho lidí, kteří nevědí, koho volit. Vyberu si namátkou šest, sedm lidí. Hlasuji a potom uvidím, co se stane a rozhodnu se. Je to takové provizorium. To se děje při hlasování ve velkých skupinách. Dostal jsem tedy pár hlasů, ale jen tak namátkou.“

Je pravda, že v předešlém konkláve, jste obdržel asi čtyřicet hlasů? Lze to říci?

„Ne.“

Říkalo se to.

„Ano, říkali to.“

Ano, řekl to jeden kardinál.

„Dobře, ponechme to onomu kardinálovi, ačkoli bych to mohl říci, protože nyní k tomu mám pravomoc, ale dejme tomu, že to řekl ten kardinál. Ono dopoledne se však skutečně nestalo nic. Pak se začalo dít cosi podivného. Při obědě se ptali na mé zdraví a podobně. A když jsme se odpoledne vrátili (do Sixtinské kaple), už bylo hotovo. Po dvou hlasováních bylo vše hotovo. Pro mne to bylo také překvapení. Při prvním z odpoledních hlasování, kdy jsem pomalu začínal chápat, že to pro mne může být nezvratná situace, vedle mne seděl kardinál Hummes, přítel, velký člověk, který je ve svém věku delegátem biskupské konference pro Amazonii a je pastoračně velice činný. Neustále se ke mně nakláněl a říkal mi: Nedělej si starosti, je to dílo Ducha svatého. Rozveselovalo mne to. Když při druhém hlasování bylo dosaženo dvou třetin hlasů, spustil se potlesk, jako v závěru každého konkláve. Potom je skrutinium. Kardinál Hummes mne políbil a řekl mi, abych nezapomínal na chudé. Tato věta mi kroužila hlavou, až mne dovedla k volbě jména. Během hlasování jsem se modlil růženec, protože mám ve zvyku modlit se tři růžence denně, a pociťoval jsem nesmírný pokoj, až k nevědomí. Tento pokoj pro mne byl znamením toho, že si to Bůh tak přál. Dodnes jsem o tento pokoj nepřišel. Je to cosi uvnitř, jakýsi dárek.
Ani nevím, co jsem dělal potom. Řekli mi, abych povstal. Nevím, zda mi dali pronést přísahu, nevzpomínám si. Byl jsem v pokoji. Šel jsem si převléci sutanu a když jsem vyšel, zamířil jsem nejprve za kardinálem Diazem, který byl na vozíčku, a potom jsem pozdravil ostatní kardinály. Poté jsem pořádal římského vikáře a kardinála Hummese, aby mne doprovodili do lodžie (Vatikánské baziliky), což protokol nepředpokládal.“

Tady myslím začaly problémy s protokolem...

„Nic jsem o tom nevěděl. Jednal jsem po svém.“

To byl první z mnoha.

„Zatímco kard. Tauran ohlašoval jméno nového papeže, šli jsme se modlit do Paulínské kaple. Když jsem vyšel ven, nevěděl jsem, co říci. Toho, co následovalo, jste už všichni byli svědky. Hluboce jsem cítil, že služebník potřebuje Boží požehnání, ale také požehnání svého lidu. Neodvážil jsem se prosit lid o to, aby mi požehnal. Jednoduše jsem řekl: Modlete se, aby mi vaším prostřednictvím Bůh požehnal. Všechno ze mne vyšlo spontánně, i modlitba za Benedikta XVI. Mluvil jsem, aniž bych si co připravil, přišlo to samo.“

Jak prožívá papežství.

Jste rád papežem?

„Nejsem jím nerad.“

Někdo by si představoval, že se Vám nelíbí být papežem.

„Ne. Jednou se to stalo a potom se jde.“

Co se vám na papežství zamlouvá či nezamlouvá. Nebo jste snad se vším spokojen?

„Líbilo by se mi, kdybych si jednoho dne mohl vyjít do pizzerie a dát si tam pizzu, aniž by mne někdo poznal.“

To by bylo krásné!

„Říkám to jako příklad. V Buenos Aires jsem se hodně toulal, pohyboval jsem se mezi farnostmi. Stojí mne trochu námahy, abych se toho vzdal, ale je možné si zvyknout a najít nějaký způsob, jak chodit světem – třeba po telefonu, nebo jinak…“

Fakt, že se Vám ve Vatikánu přiliš nelíbilo není tajemstvím. Nerad jste sem jezdil. Nyní, když jste tady dva roky, líbí se Vám tu trochu více anebo trochu méně?

„Ne. Nejde jen o Vatikán. To je třeba objasnit. Myslím, že mým velkým pokáním jsou cesty. Nerad cestuji. Jsem velmi připoután ke svému domovu. Je to neuróza. Jednou jsem četl velmi pěknou knihu, která se jmenovala Alégrese de ser neurotici (Spokojeni se svým neurotismem). Někdo musí objevit svoje neurózy, dávat jim denně mate, zacházet s nimi dobře, aby mu neškodili, že? (smích) Jednou z mých neuróz nebo mým způsobem bytí je to, že lpím na domovu. Žádné cestování se mi nelíbí. Přijížděl jsem do Říma a nelíbilo se mi prostředí, prostředí klepů. Proto jsem přijel a hned zase odjel. Benedikt XVI. začal pontifikát ranní mší a odpoledne jsem již byl v letadle. Nyní nejsem nespokojen. Jsou zde velmi dobří lidé. To že žiju tady, mi velice pomáhá.“

Líbí se Vám tady v Domě sv. Marty?

„Ano, jednoduše proto, že jsou tady lidé. Tam nahoře bych nevydržel. Ne proto, že by tam byl luxus, jak někdo řekl. Tam není luxusní bydlení. Je velké. Nesnesl bych však samotu. To že přicházím sem do refektáře, kde je spousta lidí, sloužím tady mši, kam čtyřikrát týdně přicházejí lidé zvenku, z farností, mi dodává trochu duchovního blahobytu. Líbí se mi tu moc.“

Necítíte se sám?

„Ne, ne. To opravdu ne.“

Krátký pontifikát? Příklad Benedikta XVI.

Máme dojem, že na jedné straně jako byste měl ve svém konání naspěch a na druhé straně jako byste svůj pontifikát sám považoval za krátký...

„Mám pocit, že můj pontifikát bude krátký, čtyři nebo pět let, nevím, možná také dva nebo tři. Dva roky už uběhly. Je to jakýsi vágní pocit. Je to možná jako psychologie hazardního hráče, který sám sebe přesvědčí, že prohraje, aby si nečinil iluze, a když vyhraje, je rád. Nevím. Mám však pocit, že mne sem Bůh umístil na krátký čas. Nic víc. Ale je to jen pocit. Nechávám tedy stále možnosti otevřené…“

Také jste řekl, že byste následoval příklad papeže Benedikta…

„Mnozí kardinálové se před konkláve během generálních kongregací zamýšleli nad touto velmi zajímavou a bohatou teologickou otázkou. Já si myslím, že papež Benedikt otevřel dveře. Před šedesáti lety neexistovali emeritní biskupové. Dnes jich máme 1400. Došlo se tehdy k přesvědčení, že muž po 75 letech je více či méně neschopný nést tíhu místní církve. Myslím, že Benedikt velice odvážně otevřel dveře emeritním papežům. Netřeba jej považovat za výjimku, ale za instituci. Možná bude jediný po mnohé roky, možná bude jediný. Ale institucionálně jsou dveře otevřené. Dnes už emeritní papež není něco divného. Otevřela se možnost, něco co může nastat.“

Lze si představit, že papež bude stejně jako biskupové v osmdesáti letech abdikovat.

„Ano. Je to možné, ale mně se nelíbí stanovovat nějakou pevnou věkovou hranici. Myslím, že papežství je jakousi poslední instancí. Je to výjimečná milost. Někteří teologové považují papežství za svátost. Němci jsou v těchto věcech velmi kreativní. Já si to nemyslím, ale chce se tím říci, že je to něco speciálního. Mluvit proto o osmdesáti letech vytváří dojem omezování pontifikátu, stanovovat něco předem by nebylo dobré. Nejsem toho názoru, že by se měl stanovit věk, ale přijímám Benediktovu ideu. Viděl jsem jej nedávno na konzistoři. Byl šťastný a spokojený. Všemi respektovaný. Chodím za ním, někdy zatelefonuji. Jak jsem řekl, je to něco, jako mít doma moudrého starce. Lze požádat o radu. Je loajální až k smrti. Nevím, zda si pamatujete, když se jsme zdravili s Benediktem 28. února v Klementinském sále, tak řekl: „Mezi vámi, v kolegiu kardinálů, je také budoucí papež, kterému již dnes slibuji svoji bezpodmínečnou úctu a poslušnost.“ A to dělá. Je to Boží muž.“

Jedna velmi osobní otázka. Potkávat druhého papeže oblečeného v bílém je pro vás úplně normální?

„Ne, ne. Bylo to 23. března (2013) v Castel Gandolfo, kdy jsem cítil jako by byl mým tatínkem, který mne vede, učí a usazuje. Byl hostitelem v tom nejlidštějším smyslu slova.“

Římská kurie, papežský dvůr, reforma, rezistence.

Pokud jde o římskou kurii máme dojem, že byste mnohem raději než struktury měnil mentalitu, srdce…

„To je to pravé slovo.“

Jak toho lze docílit?

„Každá změna začíná od srdce. Tedy od obrácení srdce. Například duchovní cvičení, která jsme skončili letos již podruhé. Odjedeme pryč z kurie, prefekti a sekretáři, přibližně osmdesát lidí, a zůstáváme v ústraní, abychom se modlili a naslouchali kazateli. Není to obrácení srdce? Někdo mne kvůli tomu oponuje, ale také je to konverze způsobu života. Myslím, že kurie je posledním dvorem, který v Evropě zůstal. Ostatní dvory se demokratizovaly i ty nejklasičtější. Na papežském dvoře je pozůstatek jakési poněkud atavistické tradice. Neříkám to pejorativně. Je to určitá kultura. To je třeba změnit. Opustit to, co je vlastní dvoru, a být pracovní skupinou ve službách církve, ve službách biskupů. To v sobě samozřejmě zahrnuje osobní konverzi. Byly tu problémy. Vy to víte lépe než já. Publikace uniklých dokumentů a soud s papežským komorníkem nejsou maličkosti. Mluví se o závažných morálních problémech. Jeden člověk je ve vězení z ekonomických důvodů a na druhé straně nějaký ten mravnostní delikt. To známe, je to veřejné. Je zapotřebí určitého ozdravení této situace. Je zapotřebí konverze, počínaje samozřejmě papežem, který je první, kdo by se měl obrátit, neustále se měnit, jak to požaduje Bůh. Snažím se o to, ale ne vždycky se mi to daří.“

Akcent na symboly, který jste položil: bydlení, odívání, automobil. Tento akcent je jakousi každodenní připomínkou všem, že tady je možné žít jinak.

„Ano. Když jsem například po zvolení scházel dolů, byl tam jeden výtah a pár kardinálů. Bylo mi řečeno: „Tímto výtahem musíte jet Vy sám.“ „Ale ne, já jedu s nimi,“ odpověděl jsem. A když jsem vyšel ven a čekalo tam na mne auto, řekl jsem: „Ne, já jedu s nimi.“ Je to bezděčné, nic tím nesleduji. Snažím se být takový, jak je mi to milé. Někdy přeháním, což se může někoho dotknout. Musím si dávat pozor, ale jsou to symboly, způsob bytí. Je tu Mercedes. Já ale nemohu jet v Mercedesu nebo v BMW. Mám ten Focus nebo jak se to jmenuje. Ten používám. Je to víceméně užitkový vůz na úrovni zaměstnance banky, ne? Věřím, že v jednoduchosti je pravda.“

Předvánoční promluva k římské kurii: je kurie tak nemocná?

„To je třeba vysvětlit. Mluvil jsem o patnácti chorobách. Potom na konzistoři jeden kardinál dodal šestnáctou, která je mi velmi sympatická. Líbila se mi.“

Jaká?

„Nedostatek odvahy k otevřené kritice. Nesouhlasí-li někdo s papežem, má mu to jít říci. To je krásné, ne? Tato odvaha chybí. Rámcem mojí promluvy – bylo to na konci roku – bylo zpytování svědomí. Pokušení či choroby, což jsem používal jako synonyma, jsou podle mne dvě. Měl jsem na mysli tu, na kterou nikdo nepoukázal a která je pro mne zásadní: zapomenutí na první lásku, totiž když se někdo stane dobrým zaměstnancem a zapomene na poslání ztotožnit se s Ježíšem Kristem, který je první láskou. Probral jsem ta pokušení, která jsem měl jako arcibiskup, protože se vyskytují v církevním prostředí anebo jsem je viděl u druhých. A nazval jsem je pokušeními či chorobami. Na konci ke mně přistoupil s úsměvem jeden kardinál - trochu, ne o moc mladší než já - a řekl mi: „Řekněte mi Svatosti, co mám dělat? Jít ke zpovědi nebo do lékárny?“ Bylo to zpytování svědomí a chtěl jsem to sdělit tímto způsobem. Možná se to nelíbilo. Styl se příliš nehodil k promluvě na závěr roku, ale na druhou stranu zpytování svědomí ke konci roku také patří. A jasně jsem dvakrát zmínil, že je třeba se zpovídat. Já totiž chci, aby tady všichni chodili ke zpovědi. A to děláme. Myslím, že v tom jsou věrní. Zpověď však má být realistická, konkrétní. Odprošujeme Ježíše kvůli tomu, co děláme špatně nebo proto, že urážíme druhého nebo jsme nespravedliví. Bylo to tedy zpytování svědomí a slova pokušení a choroba jsem použil jako synonyma. Neznamená to však, že se kurie všemi těmito komplikacemi či nemocemi rozpadává na kousky.“

Vyskytuje se v kurii odpor?

„Věci musejí vyjít napovrch. Vždycky existují odlišná hlediska a jsou legitimní. Chci, aby vyšla najevo a byla vyslovena. O tom je ta šestnáctá choroba, tedy říkat věci do očí, mít odvahu nemlčet. A nikdy, skutečně nikdy, nikdy – to říkám před Bohem - od doby, kdy jsem biskupem, nikoho jsem netrestal za to, že mi řekl věci do očí. Takové spolupracovníky chci.“

A máte je?

„Jsou tady. Potkal jsem je tu.“

Je jich málo, mnoho?

„Dostatek. Řekl bych, že dost. Jsou tu. Jsou i jiní, kteří tu odvahu nemají, mají strach. Je však třeba dát jim čas. Já sázím na to, co je v lidech dobré. Všichni mají mnohem víc toho dobrého než zlého.“

Papež levičák?

Soustavně mluvíte proti bůžkovi peněz a někteří říkají, že papež František je levičák. Vy jste objasnil, že se držíte evangelia: jsou dobří pouze ti chudí, zatímco bohatí jsou zlí?

Pocházím z rodiny, která prošla krizí roku 1932, ze střední třídy, a zmohla se. Necítím žádnou zášť. Já jsem rok 1932 neprožil, ale bylo by třeba mnoho vysvětlit. Předně si musíme zvyknout nepoužívat interpretace, které vyšly z módy. Dnes jsou pojmy levice a pravice zjednodušující a postrádají smysl. Před půl stoletím měly smysl, ale dnes ne. Co dneska znamená marxista? Marxismus má celé bohatství výrazů... Problém interpretace veřejné osobnosti je pro mne velmi důležitý. Vždycky je třeba interpretovat historický fakt, malý či velký, pomocí dobové hermeneutiky, jinak upadneme do zjednodušení či omylu. Poznal jsem bohaté lidi a tady jsem podpořil kauzu beatifikace jednoho bohatého argentinského podnikatele Enrique Shawa. Ten byl bohatý, ale svatý. Člověk tedy může mít peníze. Bůh mu je dává, aby je spravoval dobře. A tento člověk je spravoval dobře, nikoli paternalisticky, ale tak, že umožňoval, aby ti, co potřebovali jeho pomoc, mohli také růst. Já vždycky atakuji zabezpečenost v bohatství, to znamená vkládání jistoty do majetku. V evangeliu je Ježíš v tomto bodě radikální. Mám na mysli podobenství o boháči, který měl sýpky a přemýšlel o tom, jak vybuduje další, a druhý den zemřel. To je naprosto jasné. Tam tedy naději nevkládat. Nespravedlivé je bohatství, když se například neplatí spravedlivá mzda. To je smrtelný hřích. To je využívání něčí chudoby. Anebo když je služebná zaměstnána na černo, vždyť je to služka. Proč? Ne proto, že pán nebo paní domu jsou bohatí, ale kvůli tomuto postoji. Peníze jsou vždycky zrádné. Ďábel vždycky vstupuje do peněženky. Svatý Ignác říkal, že jsou tři stupně, tři schůdky. Prvním je bohatství: ďábel ti vkládá do peněženky peníze. Druhým je marnivá světská čest a třetím domýšlivost a pýcha. A odtud všechny ostatní hříchy. Když dojdeš do stadia pýchy, jsi schopen čehokoli. To vidíme na tyranech a diktátorech, kteří zneužívají druhé, vykořisťují. Dnes je obchod s lidmi organizován těmi, kdo mají spoustu peněz. A takové atakuji. Peníze zotročují, buď znemožňují růst anebo množí jen samy sebe, jak ukazuje dnešní evangelium (Lk 16,19-31). Takové jsou peníze toho, kdo ignoruje chudobu. Jedna věc mne v Buenos Aires pohoršovala. Nová čtvrť v Puerto Madero: je krásná, dobytek u řeky, obrovské domy, šestatřicet předražených restaurací... a potom chudinská čtvrť. Je to mrhání penězi a to ze sociálního hlediska. A moje námitka ze sociálního hlediska míří na tuto realitu. Více mne však rozhořčuje nespravedlivá mzda, tedy když se někdo obohacuje na úkor důstojnosti, kterou upírá druhému člověku. Mzda dává práci důstojnost a ty užíváš práci a činíš ji nedůstojnou, protože neplatíš spravedlivě anebo nehradíš pojištění, s klidným svědomím. Řekl bych, že neplatit spravedlivou mzdu, neplatit pojištění, neplatit přesčasy, je hříchem. Je to hřích. Ať to dělá nějaký boháč, někdo ze střední třídy anebo někdo chudý, je to hřích. Toto je třeba říkat. Ďábel, jak jsem řekl, vstupuje do našeho života, vměšuje se do našeho života a vkládá nám do peněženky peníze. Neříkám to jenom já - opakuji - ale církevní Otcové, kteří definovali peníze jako ďáblovy výkaly. Proč? Protože v nich viděli něco neřestného, co špiní a přivádí na špatnou cestu. Je to první krok, jak říkal sv. Ignác, přes namyšlenost, samolibost a pýchu. Dobře, to je sociologická vize. Ale znamená to, že kdo takto myslí, je komunista? Nikoli. Přejdu ke druhému bodu. Chudí jsou středem evangelia. Když se Ježíš prezentuje, přisvojuje si slova Izaiáše: přináším chudým radostnou zvěst. Chudí mají bohatství, které chybí těm mocně zajištěným lidem. Já se počítám mezi „bohaté“, protože mi nic nechybí. A musím se mít na pozoru, abych to nevyužíval a tak se nedopouštěl hříchu. Existuje však bohatství, které nemáme. Chudý a poctivý člověk má moudrost, důstojnost práce, péči o děti, péči o potomky, creía jak říkáme v Argentině, je něco velice moc krásného, jako důstojnost. A Pavel VI. v Evangelii nuntiandi, nepamatuji se, zda odstavec 46 či 48 říká, že chudí jsou schopní chápat křesťanské ctnosti. Jsou připravenější. Jsou mnohem více připraveni. A chudoba má v evangeliu ústřední postavení. Vlajka chudoby je evangelní. Ukradli ji marxisté, protože jsme ji nepoužívali. Drželi jsme ji v muzeu. Přišli, ukradli ji a použili. Ale zmiňme krizi z konce 19. století v Itálii. Na severu Itálie bylo množství svatých, kteří pracovali s chudými, počínaje donem Boskem. Hledali totiž způsoby sociálního povznesení, což je třetí bod. Nejde jenom o peníze. Jde o povznesení člověka. Proto je důležitá výchova a pracovní příležitosti. Že to někomu může připadat přehnané, vyplývá možná z mých hříchů, z toho, že používám silná slova a nejsem dostatečně dobrý pastýř, abych oslovil srdce lidí. Jsou to přece Boží děti. Měl bych jednoduše vybízet k obrácení, ale s otcovským srdcem a ne zraňovat. To je pravda.“

Neúměrná očekávání od synody. Rodina, gender.

Ohledně synody vznikla mnohá očekávání mezi manžely, kteří mají soužení, jsou rozvedení a znovu sezdaní, mezi homosexuály. Myslíte, že jsou přehnaná?

„Myslím, že jsou to neúměrná očekávání. Synodu o rodině jsem nesvolal já. Chtěl to Pán. A je to Jeho věc. Když mi monsignor Eterovič, který byl sekretářem, přinesl tři témata, pro která se nejvíce hlasovalo, řekl mi, že tím, které obdrželo nejvíce hlasů, byl přínos Ježíše Krista dnešnímu člověku. Dobře uděláme to. To byl název synody. Mluvili jsme dále o organizaci a já jsem řekl: „Dobře, udělejme jednu věc. Uvažujme o přínosu Ježíše Krista dnešnímu člověku a rodině.“ A tak jsme to nechali, tedy rodina tak trochu v druhém plánu. Když jsem byl na prvním posynodálním setkání generální rady, začalo se mluvit o tomto názvu, tedy o přínosu Ježíše Krista rodině. A dnešní člověk zůstal trošičku stranou. A nakonec někdo podotkl: „tato synoda o rodině...“ - Taková byla tedy dynamika vedoucí ke vzniku názvu. Já jsem mlčel. Nakonec jsem si uvědomil, že to tak chtěl Pán. A to silně, protože rodina je v krizi. Snad ani ne tak tradiční krize jako je manželská nevěra či jak se říká v Mexiku „casa chica“ a „casa grande“. Nikoli. Je to hluboká krize. Je vidět, že mladí nechtějí uzavírat manželství a žijí spolu. Nečiní tak z protestu, ale protože dnes je to tak. Potom za delší dobu někteří nakonec svatbu v kostele mají. Znamená to, že rodinná krize je uvnitř rodiny. Z tohoto hlediska si myslím, že Pán chce, abychom tomu čelili: přípravou na manželství, doprovázením těch, kteří spolu žijí jen tak, doprovázením těch, kteří uzavřou manželství a svoji rodinu vedou dobře, doprovázením těch, kteří s rodinou neměli úspěch a uzavřeli nový svazek, přípravou na svátost manželství. Ne všichni jsou připraveni. A kolik je sociálně faktických manželství, která jsou neplatná! Z nedostatku víry.“

Již Benedikt XVI. zdůraznil, že nedostatek víry a uvědomování si svého jednání, je vážný problém.

„Rodina je v krizi. Jak integrovat do života církve rodiny, které vznikly „na druhý pokus“? To znamená druhé svazky, které jsou někdy ukázkové, zatímco ty první jsou nezdařené. Jak je integrovat? Ať chodí do kostela. Potom se zjednodušuje a říká: „Ach, budou dávat přijímání rozvedeným!“ Tím se nic nevyřeší. Církev chce, aby ses integroval do jejího života. Někteří však říkají: „Ne, já chci přijímání a dost.“ Jako stužku či vyznamenání? Nikoli. Musíš se integrovat. Existuje sedm věcí, které podle aktuálního kanonického práva nemohou konat lidé žijící ve druhém svazku. Nepamatuji si je všechny, ale jedna z nich je kmotrovství. Proč? Jaké svědectví mohou dávat kmotřenci? Říkat: „Podívej drahý, já jsem v životě chybil. Nyní jsem v této situaci. Jsem katolík. Principy jsou takovéto. Toto dělám a provázím tě.“ To je opravdové svědectví. Když však přijde mafián, delikvent, někdo, kdo zabíjí lidi, ale měl svatbu v kostele, může být kmotrem. To jsou kontradikce. Je zapotřebí integrace. Pokud věří, třebaže žijí v situaci označované jako neregulérní, uznávají to, přijímají a vědí, jak církev smýšlí o tomto stavu, není to překážka. Když mluvíme o integraci, máme na mysli toto všechno. A potom doprovázet vnitřní procesy. Ptal jste se mne na svobodu. Synoda bez svobody není synoda. Je to konference. Avšak synoda je chráněný prostor, ve kterém může působit Duch svatý. A proto musejí mít lidé svobodu. Proto odmítám, aby bylo publikováno to, co každý řekne pod jménem a příjmením. Nikoli, ať se neví, kdo to řekl. Nemám problémy s tím, aby se vědělo, co bylo řečeno, ale s tím, aby se říkalo, kdo to řekl. Takto se pak může cítit svobodným a říkat, co chce. Kromě toho máme velmi vážný problém ideologické kolonizace rodiny. Mluvil jsem o tom na Filipínách, protože je to velmi vážný problém. Mnozí Afričané se na to hodně stěžují. A také v Latinské Americe. I mně se to jednou přihodilo. Byl jsem svědkem jednoho případu tohoto typu s jednou ministryní školství ohledně výuky teorie genderu, což je věc, která atomizuje rodinu. Tato ideologická kolonizace rodinu ničí. Proto věřím, že ze synody vzejdou velmi jasné věci a velmi rychle a že budou pomocí v této rodinné krizi, jež je totální.“

Případ Legionářů Kristových. Maciel.

Dalším důležitým tématem těchto let bylo zneužívání nezletilých. V Mexiku měl velkou odezvu případ Marciala Maciela.

„Neměl jsem nikdy kontakty s Legionáři Kristovými, protože v Buenos Aires nebyli. První farnost dostali od mého předchůdce, farnost sv. Marie z Betánie, kterou opustili řeholníci kongregace Svatých Srdcí (Picpus). Byli tři. Tři řeholníci v Buenos Aires, které jsem neznal. Slyšel jsem o nich mluvit. Když bylo jednou setkání biskupů – ne kurz pro nové biskupy, který se tehdy ještě nekonal – ale setkání laických hnutí, hostili mne, protože setkání se konalo v jejich budově. Na univerzitě. To je druhý kontakt, který jsem měl. Neznal jsem je tedy. Když jsem se dozvěděl o velkém skandálu, velmi mne to trápilo a pohoršovalo. Jak mohl ten člověk dojít tak daleko? Zjevně šlo o člověka velmi nemocného, protože kromě všech zneužívání, myslím, že tam byly dvě či tři ženy, děti s jednou či druhou – nevím – a také mnoho peněz. Zkaženost v tomto směru začíná od peněz. Myslím však, že byl chorobný, moc chorobný. Když si to tady uvědomili, začali jednat velmi rázně. Tehdejší kardinál Ratzinger celou záležitost řešil dál. A papež sv. Jan Pavel II. jej pověřil, aby v tom pokračoval, autorizoval ho. A když byl zvolen papežem, jednal, protože proces mezitím uzrál. Chtěl bych jasně říci, že tehdejší kardinál Ratzinger a sv. Jan Pavel II. si vše uvědomovali a vedli. Jeden vyšetřováním a druhý pověřením. Druhá otázka: bylo tu nějaké krytí? Lze se domnívat, že ano, třebaže podle práva existuje presumpce neviny. Bylo by divné, že neexistoval žádný padrinito, napůl oklamaný, který měl podezření a nevěděl. Já jsem to ale nevyšetřoval. Ke zneužívání. Je zřejmé, že po prvních zásazích nulové tolerance se pokračuje tímto směrem. Komise pro ochranu nezletilých není ustanovena pro případy zneužívání, ale na ochranu nezletilých, tedy pro prevenci. Problém zneužívání nezletilých je vážný. Většina případů spadá do kontextu rodiny a jejího okolí. Nechci mluvit o číslech, abych nechybil. Jediný kněz, který zneužije nezletilého, však stačí k tomu, aby se celá struktura církve dala do pohybu a problém řešila. Proč? Protože kněz je povinen umožňovat dítěti růst ve svatosti, v setkávání s Ježíšem. A takovýto kněz setkání s Ježíšem ničí. Je třeba naslouchat zneužitým. Já jsem jim naslouchal tady. Strávil jsem se šesti z nich celé dopoledne: dva Němci, dva Irové, a dva Angličané. Trpí vnitřní destrukcí. Ti, kdo je zneužili, jsou kanibalové, a jako by tyto děti požírali, ničili. Jediný případ takového kněze tedy stačí, aby v nás vyvolal zahanbení a abychom konali, co je třeba. V tom je třeba pokračovat, jít dál a neustupovat ani o krok zpět. Zničit stvořenou bytost je úděsné a v tomto moc děkuji papeži Benediktovi, který měl odvahu říci to veřejně a Janu Pavlu II., který měl odvahu otevřít případ Legionářů.“

Jak by se Vám líbilo, aby se vzpomínalo na dva roky Vašeho pontifikátu, kvůli vlivu na církev nebo kvůli velice spontánnímu a nekonvenčnímu jazyku?

„Budu pokračovat stejně. Mluvit budu, jak mluvím, jako farář, protože se mi líbí tak mluvit. Vždycky jsem tak mluvil. Nevím, zda je to na závadu, ale myslím, že mi lidé rozumějí. Děkuji vám za vaši dobrotu a vaším prostřednictvím děkuji mexickému lidu, který mám velice rád.“

Chtěla bych, abyste požehnal Mexiku.

„To udělám.“

Byl jste v Mexiku?

„Byl jsem v Mexiku dvakrát. V roce 1970 jsem byl ve staré svatyni, když jsem navštívil formační dům po té, co jsem byl jmenován novicmistrem. Podruhé, když Jan Pavel promulgoval exhortaci Ecclesia in America. A to jsem viděl novou svatyni. V Argentině jsme však shlédli mnoho mexických filmů, pamatuji si na Cantinflas.. Moc se mi líbí hudba. Proto jsem velice rád, že mohu všem požehnat a prosím o modlitbu za sebe. Dříve než udělím požehnání, však prosme Matku, která nám dává sílu žehnat, a recitujme jeden Zdrávas. Naše Paní Guadalupská, matko Mexika a matko Ameriky, oroduj za nás.“

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
4.7.16 Papež František pro La Nacion: Odmítám konflikt
27.6.16 Promyslet jinou formu EU, být kreativní
17.5.16 O křesťanství pro Evropu
17.5.16 Papež František pro deník La Croix: Evropa nemůže otevírat brány iracionálně
18.4.16 O migraci a exhortaci o rodině



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Petrův nástupce: Nechme se s Ježíšem dojmout

Desítky obětí zemětřesení ve střední Itálii

Mons. Auza v OSN: I používání konvenčních zbraní se stává zločinem proti lidskosti

Papež František: Církev dnes potřebuje růst ve schopnosti duchovního rozlišování

Papež: Moderní otroctví je zločin proti lidskosti

V Římě se koná celosvětová konference sekulárních institutů

Informace a dezinformace o Sýrii

Mohamed VI.: Teroristé jsou zbloudilci odsouzení do pekla

Śíitský ajatolláh napsal papeži Františkovi

I letos proběhne Ratzinger Schülerkreis

Papežské poselství účastníkům Italského liturgického týdne

Papežské poselství účastníkům synody valdenských

 Nově na webu
Svatý otec: Dveře jsou těsné, ale vždycky dokořán otevřené

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O papežově chatrné politické vizi

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Luther a židé

Rozhovory: S islámem se podvratně manipuluje

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv srpen 16
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Starší zprávy >

Náš tip

Paměť Boha není harddisk, nýbrž něžné srdce

Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla

Kněžská duchovní obnova 2016