Někteří politici mluví o válce jako by to byla počítačová hra a někdy se přitom tváří jako by hráli v akčním filmu hollywoodské produkce. Transatlantická civilizace však v moderních dějinách pojala válku jako stavební materiál. Je experimentálním potvrzením závěrů anglického přírodovědného samouka jménem Darwin, jehož vágním scientistickým mýtem se však řídí spíše tržní ekonomika než biologie. V obecném lidském povědomí je však tento mýtus, směšující přirozený výběr s násilím, neustále mediálně kultivován napříč celým politickým spektrem.
Politické scéně však autorství nepatří. Je pouze masážním salónem občanských nálad. Správa věcí veřejných již dávno stojí na technokratické iluzi lidské vlády všech nade všemi. Radikální zesvětštění pozemských skutečností, a to zvláště politického počínání, nutně vedlo ke vzniku anonymních idolů státu a vlasti, které si navzdory deklarovanému nezájmu o transcendentní dimenzi lidského bytí nepřestaly činit nárok na absolutní poslušnost svých občanů, včetně prolití jejich krve.
Copak se Evropané před sto lety vzájemně nezabíjeli právě proto, že byli nuceni povinně - jak se říká - bránit svoji vlast? Krveprolití první světové války se proto tehdy odvážil nazvat pravým jménem pouze papež. Masakr, který Benedikt XV. nazval zbytečným, byl z ryze pozemského hlediska skutečně absurdní. Neznamená to však, že nebyl zamýšlen, ale že nebyl veden dobrým úmyslem. Před sto lety přinášeli Evropané oběti na oltář vlasti v důsledku idolatrie národa, panovníka či republiky. Rozmanitost idolů nahrazujících Stvořitele svobodu nezaručuje a když tak pouze směrem ke vzájemnému nepřátelství a vraždění.
Dějiny však pokračují dál. Psychologická frustrace z tohoto zbytečného zabíjení byla záhy politicky zúročena v produkci nového kolektivního sebevědomí založeného buď na akceptaci anebo negaci národní příslušnosti jakožto dalšího stmelujícího principu lidské společnosti. Objevily se explicitní státotvorné ideologie, které národnostní cítění buď přijímají anebo umenšují: nacismus a komunismus.
Ideologizace, korupce a institucionalizace spolu úzce souvisejí. Ideje, které jsou z hlediska logiky popletené, potřebují bohaté finanční dotace, aby bylo možné je vtělit do veřejných institucí, které potom masově korumpují a zároveň ideologizují občany celé společnosti. Také šíření bludů prošlo technickým pokrokem. Ideologie jsou totiž spojením myšlenkových koncepcí a koordinovaných finančních investicí. Finančnictví a lež mohou žít v dokonalé symbióze, ačkoli média se již několik století snaží tvrdit opak. Technologický pokrok se totiž netýká pouze materiálního světa, ale také aplikace lidských myšlenek, dobrých či zlých. Velké kolektivistické ideologie 20. století – nacismus a komunismus - čerpaly nejen svoje myšlenkové principy v téže novověké, zejména idealistické filosofii, ale také finanční prostředky pobíraly ze společného zdroje.
A stejně jako první světová válka vedla k zavedení dalších důvodů ke vzájemnému zabíjení, byl i po té druhé světovější válce, přidán další motiv, tentokrát přímo náboženský. V přímém televizním přenosu svět uvěřil v islámský terorismus, aniž by bral dostatečně v potaz fyzikální zákonitosti.
Fabulace spřádající světové války jsou duchovním dílem nepřítele lidské přirozenosti, který je právě proto původcem lži, jimiž tomuto světu dočasně vládne. Jeho návnady jsou různého druhu, ale jedno mají společné. Vzbuzují v člověku zároveň nadšení i odpor, takže jsou schopny lidi jednak utvrdit a stmelit, a jednak naštvat a znesvářit.
Už víc jak dvě století v Evropě působí sdělovací prostředky, které zahrnují týmiž informacemi, ale zejména emocemi masy lidí. Tyto informace a zvláště emoce lidi stmelují a zároveň rozdělují. Neřídí se totiž pravdou – poznanou, věřenou či hledanou - nýbrž zájmy, přáními a pudy, které vyjadřují a/nebo probouzejí. Sdělovacím prostředkům se přestalo říkat masové či hromadné a dostaly název společenské. Zní to výchovně, ale výstižnější je termín média, který lépe odráží jejich ezoterní aspekt. Písemnými, mluvenými a audiovizuálními sděleními přinášejí a pěstují intelektuální klišé, emotivní výlevy a rituály, které musí zachovávat každý, kdo usiluje o komunikaci a společenství s ostatními lidmi. Zbytek je už jen otázkou času.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
