Stále obtížněji se vyjadřují myšlenky, které by se nevnucovaly a měly nějaký srozumitelný obsah. Veřejný prostor je prosycený extrémy, mezi nimiž je stále méně patrná zlatá střední cesta. Nominalistická svévole ovládla prostor verbální komunikace. Řečeno jinak: věci jsou zřídka nazývány svými jmény a slova zřídka odkazují k rozpoznatelné realitě. Konotace a evokace slov mají převahu nad jejich významem. Rozhodující je moc hromadně oslovovat či přesněji bombardovat sděleními, verbálními i audiovizuálními. Lidská vnímavost je rozjitřena a návaly protichůdných citů znemožňují dorozumění. Za takové situace se obtížně sdílí hledání pravdy, před níž jsou si všichni lidé rovni a která má každému, co říci.
Demokracie je vládou politické elity, kterou sice občané volí, ale která uzákoňuje zájmy nevolených držitelů takové moci, jejíž povaha je pouze finanční. Lobbing, který je nejen trpěn, ale v rozvinutých zemích dokonce chráněn zákonem, není ničím jiným než legalizovanou korupcí. Běžný občan tak sice ve volbách může začlenit konkrétní osobu do oné politické elity, avšak na obsah jejích rozhodnutí má po zbytek volebního období prakticky nulový vliv. Je to způsobeno nedostačujícími komunikačními mechanismy, které jsou nutným odrazem přirozených mezí člověka. Kritika tohoto režimu je dnes podobně podezřelá jako byla před třiceti lety kritika socialistického zřízení. Strach z návratu totality ve verzi ještě dokonalejší než byly ty předešlé je na místě.
Přemrštěná, zvrhlá víra v moc lidského zákonodárství je patrná zvláště na farizejském nároku rozhodovat o životě druhého člověka v době mezi jeho početím a narozením a také na domnělém nároku na manželství mezi osobami téhož pohlaví. Zdá se, že už je pouhou otázkou času, kdy některý parlament ustanoví, že například rodit děti může také muž. Tato úsměvná víra v moc lidského zákonodárství je však kořenem duchovního zesvětštění, před nímž často varuje papež a které ve zmíněných případech není ničím jiným než institucionalizací vzpoury proti stvořenosti a Stvořiteli. Jan Pavel II. používal k označení tohoto jevu termín „struktury hříchu“.
Přebujelost institucí a víry v ně je charakteristikou současnosti. Účinkem je odosobňování lidského jednání a vytváření nekomunikujících individuí podrobených anonymním příkazům. Zbývá už jen jediná instituce, která není anonymní, a tou je mystické Kristovo tělo, které ve Vyznání víry nazýváme církví. Jenom jediné Slovo se stalo tělem a určitým způsobem se spojilo s každým člověkem.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
