O kapitalismu a sociálním učení církve neřekl papež František nic, co by se lišilo od magisteria jeho předchůdců. Již Lev XIII. v
Rerum novarum (č.2) poukazoval na nespravedlnosti kapitalistické společnosti, kde „malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů“. Ještě důrazněji to prohlásil Pius XI. v encyklice
Divini Redemptoris, kde říká, že liberalismus otevřel cestu komunismu, poněvadž „způsobil, že dělníci nedbali o náboženství a o mravní zásady“ (č.16); také v encyklice
Quadragesimo anno odsoudil koncentraci peněz v rukách několika jedinců a „mezinárodní finanční imperialismus“ působící „hospodářskou diktaturu“ založenou na „snaze po zisku“ a „nezkrocené chtivosti moci“ (srov. č. 88,109). Podobně se vyslovili Pius XII., Jan XXIII. a Pavel VI.
Takzvaní neokonzervativci a liberálové, kteří ignorují katolické sociální učení, se pokoušejí oklamat roztěkané katolíky tím, že stavějí do protikladu Františka a Jana Pavla II., jehož nepatřičně prezentují jako paladýna kapitalismu. V magisteriu Jana Pavla II. však nacházíme velmi hlubokou reflexi o důstojnosti práce (srov. Laborem exercens, č.6,9,21), obžalobu takzvaných struktur hříchu, na kterých stojí ekonomický řád moci a peněz (srov. Sollicitudo rei socialis, 36) a pronikavé varování před nebezpečím radikálního kapitalismu (srov. Centesimus annus, 42).
V poslední encyklice Centesimus annus Jan Pavel II. pranýřoval marginalizaci pracujících, kteří jsou v některých případech „nelidsky vykořisťováni“ v důsledku „lidských nedostatků kapitalismu“ (č.33). Jan Pavel II. dále mluvil o tom, „jak neudržitelné je tvrzení, že po porážce takzvaného "reálného socialismu" zbývá jako jediný hospodářský model kapitalismus“ (č.35) a používá dokonce marxistický pojem odcizení, byť v jiném významu, aby poukázal na situaci, která vzniká, organizuje-li se ekonomie „tak, aby přinášela co nejvyšší zisk, ale nikdo se nestará o to, aby se dělník svou prací … realizoval jako člověk“ (č.41).
Nakonec Jan Pavel II. tvrdí, že kapitalismus, „v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody“, tedy takový kapitalismus, ve kterém žijeme, nelze považovat za „svobodné hospodářství“ (č.42) a upozorňuje, že církev se musí „v první řadě nasazovat pro chudé“ (srov. č.57).
A právě o to usiluje na sociálním a ekonomickém poli papež František. A tak těm několika čtenářům (či posluchačům), kteří ještě vydrželi, radíme, aby se nedali obelstít protikladem neexistujícího „marxistického“ Františka a stejně neexistujícího „paladýna kapitalismu“ - Jana Pavla II.
Z deníku L´Osservatore Romano, 21. května 2015
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
