Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V posledních katechezích jsme mluvili o rodině, která prožívá křehkost lidství, chudobu, nemoc a smrt. Dnes budeme přemýšlet o zraněních, která vznikají v rámci rodinného soužití. To znamená, když si lidé ubližují v rodině samotné. To je to nejošklivější!
Dobře víme, že v žádné rodinné historii nechybějí chvíle, ve kterých je důvěrnost těch nejdražších citů poškozena jednáním jejích členů. Slovy, skutky a opomenutími(!), jež místo aby lásku vyjadřovaly, zpronevěřují ji nebo - ještě hůře – urážejí. Jsou-li tato dosud napravitelná zranění přehlížena, zhoršují se a stanou se neomaleností, zlostí a pohrdáním. A v tomto bodě se mohou stát hlubokými roztržkami, které manžela a manželku rozdělí, a přimějí je hledat porozumění, podporu a útěchu jinde. Často však tato „podpora“ nemá na mysli dobro rodiny!
Vyprázdnění manželské lásky vnáší do vztahů zášť. A často se tato dezintegrace sesune na děti. Ano, děti. Chtěl bych se u tohoto bodu trochu pozastavit. Navzdory naší zdánlivě rozvinuté sensibilitě a všem našim rafinovaným psychologickým analýzám se ptám, zda nejsme necitliví vůči zraněním dětské duše. Čím větší je snaha kompenzovat dárky a sladkostmi, tím více se ztrácí cit pro bolestnější a hlubší rány duše. Mluvíme mnoho o poruchách chování, psychickém zdraví, dětském pohodlí, úzkosti rodičů a dětí. Víme však ještě, co je to rána na duši? Vnímáme tu obrovskou tíhu, která drtí dětskou duši v rodinách, kde se k sobě chovají špatně a ubližují si až do té míry, že zlomí svazek manželské lásky? Když dospělí ztratí hlavu, když každý myslí pouze na sebe, když si tatínek a maminka ubližují, duše dětí velice trpí, zakoušejí zoufalství. A jsou to rány, které je poznamenají na celý život.
V rodině je všechno propojeno. Je-li tvoje duše v určitém bodě raněna, nakazí se všichni. A když muž a žena, kteří se rozhodli být „jedno tělo“ a tvořit rodinu, utkvěle přemýšlejí o svých nárocích na svobodu a spokojenost, postihuje tato deformace srdce a život dětí. Často se děti schovávají, aby v samotě plakaly. Toto musíme dobře pochopit. Manžel a manželka jsou jedno tělo. Avšak jejich děti jsou tělem z jejich těla. Pomyslíme-li na tvrdost, s níž Ježíš napomíná dospělé, aby nepohoršovali maličké, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu, můžeme lépe chápat i jeho slova o závažné odpovědnosti střežit manželský svazek, který je počátkem lidské rodiny (srov. Mt 19,6-9). Když se muž a žena stanou jedním tělem, odrážejí se všechny rány a zanedbání tatínka a maminky na živém těle dětí.
Z druhé strany je pravda, že existují případy, v nichž je rozdělení nevyhnutelné. Někdy to může být dokonce morálně nutné, když jde o to uchránit slabšího z manželů anebo malé děti před ranami ještě těžšími způsobenými zvůlí a násilím, ponižováním a vykořisťováním, odcizením a lhostejností.
Díky Bohu nechybějí ti, kdo podpořeni vírou a láskou k dětem dosvědčují svoji věrnost svazku, ve který uvěřili, jakkoliv se může zdát, že jej nelze žít. Ne všichni rozvedení však toto povolání cítí. Ne všichni v samotě rozpoznají Pánovu výzvu určenou jim. Okolo sebe najdeme různé rodiny v situacích takzvaně neregulérních – mně se toto slovo nelíbí – a klademe si mnohé otázky. Jak jim pomoci? Jak je provázet? Jak je doprovázet, aby se děti nestaly rukojmím tatínka či maminky?
Prosme Pána o velkou víru, abychom hleděli na tuto skutečnost Božím pohledem a s obrovskou láskou, abychom s Jeho milosrdným srdcem byli těmto lidem nablízku.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
