Nový portál Vatikánského rozhlasu

La Paz/ Santa Cruz. 1. Středeční přílet do hlavního města La Paz a uvítací ceremoniál.
2. Setkání s představiteli občanského života a diplomatickým sborem v katedrále v La Paz.
3. Čtvrteční dopolední eucharistie na Náměstí Krista Vykupitele ve městě Santa Cruz za účasti dvou milionů lidí.

ad 1. Ve středu po poledni se papež František rozloučil s Ekvádorem a krátce po třiadvacáté hodině středoevropského času zahájil na bolívijském letišti El Alto druhou etapu své devítidenní apoštolské cesty po Latinské Americe. El Alto jako satelit hlavního města La Paz leží v nadmořské výšce čtyř tisíc metrů, a proto byl zdejší pobyt Petrova nástupce omezen na pouhé čtyři hodiny. Uvítacího ceremoniálu na letišti se účastnil prezident Mnohonárodního státu Bolívie, Evo Morales, který Františka nazval „papežem chudých“. Svatý otec ve své odpovědi ihned vymezil pastorační povahu své návštěvy, poukázal na přírodní krásy a kulturní i etnickou rozmanitost Bolívie a její křesťanské dědictví.

“Je radostné vědět, že kastilština dovezená do těchto krajů dnes žije společně se 36 původními idiomy a mísí se s nimi – stejně jako v národních květech kantuta a patujú červená barva se žlutou – tak, aby vydala krásu a jednotu v rozdílnosti. V této zemi a národě silně zakořenilo evangelium, které bylo během dlouhých let světlem lidského soužití, přispívalo k rozvoji národa a podněcovalo jeho kulturu.“

Svatý otec ocenil hospodářské, sociální a politické kroky současné Bolívie a vyzval zemi, aby pokračovala v cestě sociální soudržnosti a dbala na celistvé pojetí pokroku, které nevylučuje nejposlednější.

“Integrální pokrok národa obnáší lidský hodnotový růst a shodu o společných ideálech natolik, aby sjednocovaly snahy jejich nositelů, nikoho nevylučovaly a neodmítaly. Pokud je růst pouze materiální, hrozí nebezpečí návratu k vytváření nových rozdílů. Je tu riziko, že se blahobyt některých vybuduje za strádání jiných. Kromě institucionální transparentnosti tudíž sociální soudržnost vyžaduje úsilí o výchovu občanů.“

Takovéto výchovné úsilí má vycházet z přednostní a evangelní volby chudých lidí. „Nelze věřit v Boha Otce, aniž bychom v každém člověku viděli bratra“, zdůraznil papež. Výjimečnou pozornost je přitom nutné věnovat rodině.

“V době, která tíhne k zapomnění či matení základních hodnot, zasluhuje rodina zvláštní pozornost ze strany představitelů odpovědných za obecné dobro. Rodina je základní buňka, která působí na tvorbu pevných společných pout, na kterých se zakládá lidské soužití. Plozením a výchovou dětí zajišťuje budoucnost a obnovu společnosti.“

Zvláštní vzpomínku papež věnoval bolívijským emigrantům a svou první promluvu na letišti v El Alto zakončil poukazem na bolivijský pacifismus. „Příští dny v této vlasti míru, která podporuje mírovou kulturu a právo na mír, budou patřit setkání, dialogu a oslavě víry“, řekl František.

Třináctikilometrovou cestu do centra hlavního města lemovaly statisíce věřících, mezi nimi množství dětí v pestrých oděvech domorodých národů. Papežská kolona se krátce zastavila na místě, kde za Mezovy diktatury, v březnu 1980, eskadry smrti zavraždily španělského jezuitu O. Luise Espinala. Papež František místo vraždy požehnal a požádal o minutu tiché modlitby:

“Ve vzpomínce na bratra, který se stal obětí zájmů, které si nepřály boj za svobodu Bolívie. Otec Espinal hlásal evangelium a toto evangelium bylo nepohodlné, proto ho odstranili.(…) Evangelium nám však přináší svobodu, osvobozuje nás.“

ad 2. Dalším bodem středečního programu byla zdvořilostní návštěva v prezidentském paláci, odkud Petrův nástupce přešel do přilehlé katedrály Panny Marie Královny míru, aby promluvil k představitelům státu, kultury, dobrovolnických organizací a diplomatickému sboru. Budova impozantní katedrály, která byla postavena v polovině 19. století, pojme asi tisíc osob.
Papež František se ve své promluvě zamýšlel nad pojmem obecného dobra nebo obecného blaha, jak jej definoval Druhý vatikánský koncil v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě, to znamená nad „souhrnem podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“ (Gaudium et Spes, 26). I v této promluvě sáhl Petrův nástupce k poslednímu textu sociální nauky církve, tedy k encyklice Laudato si´, aby poukázal na propojenost přírodního a sociálního prostředí, ale zároveň politiky a ekonomiky:

„Poněvadž je všechno propojeno, potřebujeme jeden druhého. Pokud je politika ovládána finančními či ekonomickými spekulacemi a řídí se pouze technokratickým a utilitaristickým paradigmatem maximální produkce, nebude možno chápat a tím méně řešit velké problémy, které doléhají na lidstvo.“

„Musíme se mít na pozoru – pokračoval dále papež František - protože si velmi snadno zvykáme na prostředí nerovnosti, která nás obklopuje a jejíž projevy jsme přestali vnímat. Aniž to postřehneme, zaměňujeme tak „obecné dobro“ za „blahobyt“. Krok za krokem se vytrácí ideál obecného dobra a mění se na blahobyt, zejména, těšíme-li se z něho my, a ne ti druzí. Blahobyt týkající se pouze materiální hojnosti tíhne k egoismu a k obraně stranických zájmů, nemyslí se na druhé a podléhá se konzumismu. Takto pojatý blahobyt pak namísto toho, aby pomáhal, stává se nositelem možných konfliktů a sociálního rozkladu; stává se dominantní perspektivou, plodí zlo korupce, která deprimuje a velice škodí. Obecné dobro je však nadřazeno součtu jednotlivých zájmů; přechází od toho, co je „lepší pro mne“, k tomu, co je „lepší pro všechny“, a obsahuje všechno, co působí soudržnost lidu: společné cíle, sdílené hodnoty, ideály umožňující pozvedat zrak nad individuální horizonty.“

„Bolívie prochází historickým obdobím. Politika, svět kultury a náboženství jsou součástí krásné výzvy k jednotě. V této zemi, jejíž dějiny byly zatemněny vykořisťováním, chamtivostí, četnými egoismy a sektářskými obzory, dnes nastalo období integrace. Touto cestou je třeba jít. Bolívie dnes může vytvářet, je schopna svým bohatstvím vytvářet nové kulturní syntézy. Jak krásné jsou země, které překonají chorobnou nedůvěru a integrují odlišnosti, a činí z této integrace nový faktor rozvoje. Bolívie je svojí integrací a svým hledáním jednoty povolána být přitažlivou mnohotvárnou harmonií, harmonií, která vede na cestu k velké vlasti.“

Řekl v závěru svojí promluvy Petrův nástupce s odkazem na pojem, který vyjadřuje ideu jednotného latinskoamerického kontinentu. Hned po tomto setkání se papež vydal z hlavního města La Paz do města Santa Cruz, kam jej po hodinu a čtvrt trvajícím letu dopravil opět letoun Bolívijských aerolinek.

ad 3. Ve čtvrtek v 10 h dopoledne (u nás 16h) na Náměstí Krista Vykupitele v Santa Cruz sloužil papež František spolu s bolívijským episkopátem mši svatou, která byla zároveň zahájením národního eucharistického kongresu. Na rozlehlém prostranství se jí účastnily asi dva miliony věřících. Papež František kázal o rozmnožení chleba z Markova evangelia (Mk 8,1-10) a mimo jiné řekl:

„Můžeme se nám stát to, co se stalo kdysi učedníkům, když uviděli množství lidí, kteří tam přišli. Žádali Ježíše, aby je propustil a poslal domů, protože nebylo možné dát všem těmto lidem najíst. Vzhledem k tolikerému hladu ve světě lze říci: „Promiňte, nedá se to“; tomu nelze čelit; a tak se začíná beznaděj vkrádat do našeho srdce.
V srdci, které nedoufá, snadno získá prostor logika, která hodlá panovat v celém dnešním světě. Logika, která se snaží převést všechno na plně obchodovatelný předmět směny či spotřeby. Logika, která chce ponechat prostor některým a vyřadit všechny, kdo „neprodukují“, jsou pokládáni za nezpůsobilé a nehodné, protože se to zdánlivě „nedá“. Ježíš nám znovu říká: „Není třeba je vylučovat. Není třeba, aby odcházeli. Dejte jim najíst vy.“

Ježíš však neakceptuje logiku, která vždycky „zatíná tipec“ tomu nejslabšímu, tomu kdo je v nouzi – pokračoval papež. – Ježíš přijímá „sázku“, dává příklad a ukazuje učedníkům i nám cestu k účasti na zázraku. Ježíš dokáže přetvořit logiku skartace na logiku komunikace a komunity. Papež shrnul tyto ukazatele cesty do tří slov: Ježíš vezme, požehná a rozdává a zaměřil pozornost postupně na každé z nich.
V závěru své homilie se pak věnoval eucharistii:

„Eucharistie je „Chléb daný k životu světa“, jak říká motto 5. eucharistického kongresu, který dnes zahajujeme a který se bude konat v Tarija. Svátost sv. přijímání nám umožňuje vycházet z individualismu, abychom společně prožívali následování a jistotu, že to, co máme a co jsme, je-li přijato, požehnáno a rozdáno, stává se mocí Boží, mocí Jeho lásky chlebem života pro druhé.
Církev slaví eucharistii, slaví památku Páně, Pánovu oběť, protože církev je společenstvím konajícím památku. Proto - věrna příkazu svého Pána – pokaždé opakuje: „To konejte na mou památku“ (Lk 22,19). Od pokolení do pokolení v nejrůznějších koutech naší země aktualizuje a realizuje mystérium Chleba života. Zpřítomňuje jej a nabízí. Ježíš chce, abychom měli účast na Jeho životě a aby se naším prostřednictvím tento život šířil v naší společnosti. Nejsme izolovaní a separovaní lidé, nýbrž Lid, který tuto památku aktualizuje a neustále nabízí.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy homilie je ZDE

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii

(RaVat)