Pokud lidé nepochopí, že proti nim stojí jeden jediný životní nepřítel – zlý duch, kterému Bůh skrze Ježíše Krista připravil porážku, jež bude plně zjevena teprve na konci dějin - budou stále hledat nepřítele mezi sebou a vždycky jej najdou, ať už to bude ten či onen národ nebo státník či bankéř. Opravdu nebývale početná upozornění na tohoto ducha nepřátelského lidské přirozenosti adresovaná věřícím v magisteriu papeže Františka nemají jiný smysl než odhalovat člověku šalby tohoto nepřítele a přimět člověka, aby prosil Boha o pomoc, která před nimi ochraňuje.
Kromě mnoha jiných bludů, které dnes obíhají světem, je totiž asi nejnebezpečnějším názor, že člověk je před Bohem jediný a poslední viník. Právě to je čistě ďáblova písnička. Množství zpráv o spoustě i těch nejobludnějších a zrůdných hříších, jimiž je dnes zaplavován veřejný prostor, totiž působí dojmem, že jediným zodpovědným je právě a jenom člověk. Často je přitom používána i zdánlivě zbožná poučka, že člověk ze sebe nemá svalovat vinu. Logicky to vyvolává hlubokou malomyslnost a přivádí lidskou duši k zoufání a nedůvěře v Boží milosrdenství, které by bez existence a působení ďábla vskutku bylo nevěrohodné. Postrádalo by totiž logiku Kristova kříže, kterým byl člověk vysvobozen z ďáblova otroctví. Odpuštění, kterého se tak dostává člověku, však Boha něco stojí. Z hlediska Božího milosrdenství je ďábel jako inspirátor hříchu vždycky také polehčující okolností každé lidské viny. V posledku jde tedy o to, aby člověk před Bohem uznal nejen vlastní hřích, ale také svoji hloupost a přilnul k Ježíši jako Boží dítě. Jde o to, aby člověk uznal, že se od pokušitele inspiroval pýchou a nechal se oklamat jeho sugestivní smyšlenkou, že není Božím dítětem, ale něčím víc (jako by snad bylo možné být něčím víc). Pod touto lží je člověku prodáváno podezírání stvořitelské Boží lásky, které stojí na počátku prvotního lidského hříchu a bude provázet člověka až do soudného dne.
Věřící nesmějí zapomenout na to, že demaskování ďábla, je součástí radostné zvěsti evangelia. Ubývání tohoto akcentu v kázáních, katechezích a duchovním vedení je znamením odpadu od křesťanské víry a projevem postupného podléhání šalbám otce lži. Duchovní vytříbenost a takřka něžné formulace činí tuto lež podmanivou a svůdnou.
Projevuje se v duchovním zesvětštění neboli mondénní spiritualitě, která odporuje spáse lidské duše. Křesťan, který nedovede pohlížet na světové dění a na svoji příslušnost ke světovým dějinám jinak než politicky, byl totiž sveden vládcem tohoto světa. Člověka však Kristus vyprostil z vlády otce lži svým křížem a vzkříšením. Proto účast na správě věcí veřejných nesmí křesťan ve svém srdci nikdy odtrhávat od svojí víry jako to bohužel učinili ti křesťanští politici, kteří hlasovali pro legalizaci interrupce nebo pro zákon o manželství osob téhož pohlaví.
Dnešní člověk je stále více zmítán nejenom dějinnými důsledky svých vin, ale také stále intenzivnějším a inovativním působením nepřítele lidské přirozenosti, který ví, že se jeho čas neúprosně krátí. Otec lži totiž ví, že věčnost pro něho nebude příjemná, protože ji dobrovolně volí. Snaží se proto ve zbývajícím čase s rostoucí úporností přesvědčovat člověka, že tím, kdo uvrhuje do věčné záhuby, je Bůh, aby tak člověka donutil k odpadnutí od víry. Bůh však nezavrhuje nikoho. Peklo nestvořil Bůh, nýbrž ďábel a každý, kdo si ho chce podle jeho nápověd v sobě budovat.
Neexistuje jiná Boží vůle než chtění dobra a ďábel neumí nic jiného než odporovat této Všemohoucí vůli svými výmysly. Bůh tedy neumí nechtít, protože nechce nic jiného než dobro. Jediným, kdo opravdu chce, je proto Bůh. Ďábel pouze a jenom nechce, ke své vlastní věčné škodě; neumí chtít, protože nechce dobro.
Je důležité ujasnit si dobře tyto věci, poněvadž právě rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží je dnes vystavován iluzornímu přepólování, které by však - a zvláště pro věřící duši - bylo smrtící. Bůh totiž lidskou svobodu nikdy nenaruší, ale vyžaduje od ní maximum.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
