Celý svět se dojímá nad mrtvým dítětem z potopeného člunu v Turecku. A zapomíná se přitom, že v Sýrii byly ve válce zabity desetitisíce dětí. Je zapotřebí řešit problém s uprchlíky, ale také a především je třeba řešit příčiny jejich tragédie: války na Blízkém východě, financování islámského státu, války podněcované regionálními i globálními mocnostmi.
Také my oplakáváme smrt onoho tříletého maličkého, který se při útěku z Turecka do Řecka utopil i se svým bratrem. Moře vyplavilo jejich těla na pláži v Bodrumu, kde se obvykle lidé sluní a koupou.
Také my s bolestí a zahanbením sledujeme čekání tisíců syrských a jiných uprchlíků na nádraží v Budapešti. Jsou to scény, které připomínají scény z války, té druhé světové, jejíž skončení jsme triumfálně oslavili bez pocitů viny viníků či poražených.<ú>
Také my misionáři z PIME (Papežský institut zahraničních misií) jsme dali k dispozici místa k ubytování – dům v Sotto il Monte nedaleko rodného domu Jana XXIII. – pro desítky uprchlíků, kteří překonali Středozemní moře s pláčem nad smrtí tisíců těch, kdo se při této riskantní plavbě utopili.
Pláč nad těmi, kdo zemřeli, pohostinnost, tlak na Evropskou unii, aby vylepšila svoje pravidla, nás utěší možná sentimentálně, ale neuklidní naše svědomí, ani naši inteligenci.
Malý Ajlan patrně pocházel z Kobani, kurdského města nedaleko hranic s Tureckem. Dlouhé měsíce bylo Kobani obleženo milicemi islámského státu, které si chtěly zřídit koridor mezi jimi kontrolovanou zónou a tureckým územím, odkud dostávají nové rekruty a kde směňují ropu za kontraband. Uprchlíci, mezi nimiž byla i rodina malého Ajlana, chtěli Kobani opustit, ale byli tureckými vojáky zatlačeni zpět. Totéž Turecko zablokovalo také irácké pešmergy, kteří chtěli pomoci Kurdům bránícím toto město.
Ptám se tedy: proč plakat nad Ajlanem a neplakat nad Kobani a nad tajnou dohodou mezi Ankarou a islámským státem?
A jak je možné plakat nad tisíci uprchlíky stěsnanými na nádraží v Budapešti a neuvědomovat si, že většinu z nich tvoří Syřané a že jejich příchod do Evropy je zapříčiněn válkami islámského státu, mezinárodních fundamentalistických ozbrojenců, ale také požadavkem západních vlád, které chtějí vidět především pád Bašára Asada?
A k čemu plakat nad mrtvými ve Středozemním moři a pokřikovat na podomní rejdaře, pokud nevidíme, že právě těmto rejdařům pomohl Západ, když zasáhnul do tenké rovnováhy, kterou udržoval Kadáfí?
Přijímejme uprchlíky, změňme pravidla Dublinské konvence, ale jděme důsledně až k příčinám jejich dramatu. Příčinami je Blízký východ řítící se do zkázy, ke které přispěl Západ v Afghánistánu, Iráku, Sýrii aj.; skupiny extremistů, kteří jsou sponzorováni zbraněmi a penězi ze zemí jako Turecko, Katar, Saúdská Arábie, Emiráty atd. a velké mocnosti, které místo aby se dohodly na tom, jak zjednat mír, podněcují války: někdo používá Sýrii, někdo Irán, někdo Saúdskou Arábii.
Nastal čas říci dost financování islámského státu vládami Blízkého východu; ať je vyjednán mír v Sýrii a Jemenu, ať Rada bezpečnosti OSN dělá práci, pro kterou byla založena, a buduje mezi národy mír a nikoli nadvládu toho či onoho.
Nějaké noviny komentovaly symbolickou fotku maličkého Ajlana zvoláním: Dost už! Takové rozhodnutí je vítáno. Ale co říci na desítky tisíc dětí, které v těchto čtyř a půl letech války zemřelo v Sýrii? A co na mrtvé v Iráku?
Pokud se nebude čelit příčinám těchto mrtvých, pak se svíjení v bolesti nad uprchlíky v Evropě bude jevit jako snaha skrývat odpovědnost. Mezitím však celému Blízkému východu hrozí exploze, která vyprodukuje nikoli 200 tisíc, ale pravděpodobně 100 milionů uprchlíků. A vybuchne-li Blízký východ, pak se ani Evropa, ani svět samy nezachrání.
Z internetového portálu AsiaNews
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky