Drtivá většina lidí se v médiích nic konkrétního o sobě nedozví. Pouze úzká skupina lidí se o sobě „dozvídá věci“, jak se říká. Většina z nich se pak soudní cestou domáhá omluvy. Bývají to umělci, herci či zpěváci. Nejvíce však jsou v médiích vláčeni bezpochyby politikové, kteří se překvapivě odškodnění nedomáhají. Možná z důvodů nedostatku sponzorů na soudní výlohy anebo proto, že jim na tom nezáleží, kdo ví? Výjimečnou kategorii tvoří takzvané celebrity, kterým naopak přináší uspokojení, že o nich média referují a to nezřídka dokonce nezávisle na tom, zda dobře či špatně. Na každý pád však platí, že drtivá většina lidí se o sobě a o realitě, která se jich bezprostředně týká, nedozvídá z médií vůbec nic. O čem mne tedy média informují? O těch druhých, o realitě druhých lidí. Média stavějí do pomyslného vztahu k druhým lidem v rámci konkrétního jazyka, státu, světadílu apod. V tom nejširším smyslu se to nazývá globalizace.

Největším problémem duchovního života dnešního křesťana je rozlišovat v působení sdělovacích prostředků dobrá a špatná hnutí. Mezi křesťany převládají dva postoje: První je pesimistický a kloní se k tomu, že média jsou nevěrohodná, protože podávají převážně špatnosti anebo lžou. Druhý je optimistický a kloní se k tomu, že jsou věrohodná, protože podávají spíše dobré věci a uvědomují o tom, co se děje. Žádný z těchto postojů nebere v úvahu, že sdělovací prostředky jsou místem konfliktu dobrých a špatných duchovních hnutí. Konfliktu, který má rozlišovat každý osobně a v sobě, a to na duchovní, nikoli politické rovině.

Bohužel, dnešní křesťan jen stěží dovede nahlížet toto zprostředkovávané dění jinak než z politické perspektivy. Dějiny i přítomnost mediálním podáním ztrácejí svůj transcendentní rozměr a jsou spoutávány abstraktními argumenty politické či nanejvýš politologické povahy. Duchovní zesvětštění, které zamyká člověka do něho samého, ohrožuje věřícího právě na tomto poli.

Média totiž ve svém celku působí dojmem, že zprostředkovávají kontinuitu dění veškerého světa. Proto slovní obrat „jít s dobou“ či „se světem“ znamená opakovat to, co média nejvíce opakují. Tak je postupně okupováno lidské vědomí tím, co je aktuální mediálně. A třebaže je člověku nejjistěji přístupná jeho privátní, rodinná realita, stále více se do jeho konkrétního života vkrádá ona virtuální realita, která má zřejmou tendenci odcizovat.

Médiím je totiž bezděčně přiznáván atribut božské povahy, tedy právě ona všeobjímající aktuálnost. Nejde však spíše o akt zdání? Akt bytí samého je vlastní pouze Bohu, to znamená, že Bůh existuje nezávisle na tom, zda o Něm lidé referují, vyznávají víru v Něho či nikoliv.

Medializace je pokus vymámit na člověku víru. Přerůstá-li míra tohoto požadavku určitou mez a člověk není s to rozlišit v mediální nabídce pravdu od lži, pak je po něm žádáno něco, na co má výhradní právo pouze Bůh. Ježíš radí svým (Mt 10,28), aby se nebáli těch, kdo mohou zabít tělo, ale toho, který může zabít tělo i duši, čímž míní otce lži.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"