Bejrút.
„Měl jsem soucit se svými únosci. Tato milost mi byla udělena, abych mohl být útěchou pro velký počet lidí“, vypráví otec Jacques Mourad o svém téměř pětiměsíčním věznění v rukou tzv. Islámského státu. Kněz syrsko-katolické církve poskytl své svědectví zpravodajské agentuře
Asia News (20.11.) během svého krátkého pobytu v Libanonu.
Za zmínku stojí, že o. Mourad (foto) navštívil v nedávné době také Řím. V sobotu 14. listopadu vystoupil na formačním setkání misionářského střediska římské diecéze společně s kard. Leonardem Sandrem, prefektem Kongregace pro východní církve.
Převora kláštera Mar Elian a faráře obce Qaryatayn, vzdálené asi 60 kilometrů od syrského města Homs, bojovníci tzv. Islámského státu unesli 21. května. Na svobodu jej propustili 10. října. Za čtyři měsíce a 20 dní věznění o. Mourad zažil výhrůžky, opakované fingované popravy, bičování. Spolu se seminaristou, kterého mu vyhradili jako doprovod, byl zavřený na toaletě osvětlené pouze vysokým střešním okénkem, bez elektrického proudu, hodinek, jakéhokoli spojení s vnějším světem Dvakrát denně dostávali rýži a vodu. A přesto vytrvali v bdělosti a nikdy nezradili svou víru. Právě naopak…
O. Mourad mluví o zázraku a milosti, když na toto období svého života vzpomíná. „První týden byl nejtěžší“, připouští. „Několik dní mne zadržovali v autě, pak mne o svatodušní neděli odvezli do města Raqqa. Počáteční dny vězení jsem prožíval ve strachu, hněvu a studu“. Velký obrat nastal osmého dne, kdy do cely vstoupil muž oblečený v černém a se zakrytou tváří. Podobal se jednomu z filmových katů tzv. Islámského státu a syrského kněze zachvátila hrůza. Namísto popravy však zaslechl pozdrav pokoje Assalamu Alaikum, po kterém se rozvinula dlouhá diskuse, jako by příchozí skutečně chtěl lépe poznat dva vězně před sebou. „Ber to jako duchovní obnovu“, odpověděl, když se o. Mourad dotazoval na důvody svého únosu. „Od oné chvíle vše dostalo smysl“, poznamenává syrsko-katolický kněz. „Nevím, jak to vysvětlit, ale skutečně jsem vnímal, že jeho prostřednictvím ke mně mluví Pán. Zakusil jsem velikou útěchu“.
„Opětovně jsem pak nalezl pokoj díky modlitbě“, pokračuje o. Mourad. „Byl květen, mariánský měsíc. Začali jsme se proto modlit růženec, který jsem se v minulosti moc nemodlil. Můj vztah k Panně Marii se tak cele obnovil. Podporovala mne také modlitba sv. Terezie z Avily - Nada te turbe, Ničím se neznepokojuj a netrap. Jedné noci jsem ji zhudebnil a pak jsem si ji zpíval. Modlitba Charlese de Foucauld mi pomáhala, abych se svěřil do Pánových rukou, s vědomím, že mi nebude dána žádná volba. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že na konci bude buď konverze k islámu, anebo poprava.“
Jak syrský kněz vypráví dále, věznitelé denně vstupovali do jeho cely a ptali se jej na víru. „Prožíval jsem každý den jako poslední, ale víru jsem nikdy nezapřel. Bůh mi dal schopnost mlčet a být zdvořilý. Věděl jsem, že určité odpovědi mohou být brány jako provokace, že jakékoli slovo může vést k odsouzení. Stalo se to kupříkladu, když se mne ptali na užívání vína v klášteře. Tazatel mne prudce přerušil – považoval má slova za nesnesitelná, byl jsem pro něj nevěřící. Díky modlitbě a žalmům jsem však vstoupil do světa pokoje, který už mne pak neopustil. Vzpomněl jsem si také na Kristova slova: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Byl jsem šťastný, že mohu tato slova prožívat v konkrétnosti. Možnost prožívat evangelium není vůbec nic samozřejmého, zejména v případě těchto náročných veršů, které do té doby byly pouhou teorií. V tu chvíli jsem pocítil soucit se svými únosci.“
Třiadvacátého dne ve vězení zažil o. Mourad asi půlhodinové bičování. Důtky sestávaly z kusu zahradní hadice a provazců. „Vnímal jsem fyzickou bolest, ale v hloubi jsem prožíval pokoj“, říká katolický kněz. „Velkou útěchou bylo vědomí, že mohu sdílet Kristovo utrpení, ačkoli jsem z toho byl také zmatený, protože jsem se necítil hoden takové milosti. Odpouštěl jsem svému trýzniteli a občas jsem se snažil usmát na jáhna Boutrose, svého spoluvězně, který se jen stěží ovládal. Stále více mne překvapovalo, jak se Pán projevuje v mé slabosti, protože jsem se opravdu cítil velice slabý – fyzicky i duchovně“, vzpomíná o. Mourad, který také dnes mluví o svých mučitelích s útrpností: „Je to postoj, který vychází z kontemplace Božího pohledu na tyto lidi. Bůh, navzdory veškerému jejich násilí, na ně pohlíží – jako na každého člověka – netrestajícím zrakem čirého milosrdenství“.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
