RadioVaticana.va

   20. 10. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3485
Poslechem z webových stránek.2259
Četbou textů na webových stránkách.4023
Poslechem i četbou.2338


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Duchovní zesvětštění poznáme a zničíme jen před křížem

Papež: Obavám se, že jsem špatně interpretován; podstupuji pastorační riziko

Papež: Bůh je opakem egoismu




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Publicistika

 Komentáře "Církev a svět" 

20.12.2015 

Máme s ateisty stejného Boha?

Milan Glaser

Zajisté. Věříme-li v Boha, pak pouze v jediného, Toho, který stvořil všechny lidi, nevyjímaje ani ateisty; který chce, aby se „všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,3-4); který se narodil jako člověk, aby tuto pravdu dosvědčil (srov. Jan 18,37), který se vrátí a bude Soudcem všech lidí. Platí však také, že kdybychom ateistovi položili otázku, zda s námi sdílí našeho Boha, pak by nám s největší pravděpodobností odpověděl, že nikoli. Přesvědčovat jej o opaku a tvrdit mu, že je anonymním čili neuvědomělým křesťanem, by bylo hloupé a poněkud vlezlé. Na druhé straně to, co mají ateisté rádi nadevše, my křesťané určitě nemáme mít na místě Boha. To je velmi prostý fakt, který neprotiřečí vzájemnému respektu a platí i pro vztah křesťanů a hinduistů nebo křesťanů a muslimů.

V minulém čísle Katolického týdeníku (2015/50 z 8. prosince 2015) vyšel článek nazvaný Máme s muslimy stejného Boha?, kde mons. Tomáš Halík píše, že „muslimové nám křesťanům dělají přesně to, co jsme my křesťané po tisíciletí dělali Židům“, což vzápětí dále vysvětluje: „také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali Starý zákon) rozumíme jinak – a samozřejmě narozdíl od nich správně, že jen my víme, koho přesně měli na mysli proroci a žalmisté.“ Nikdo nechce mons. Halíkovi upírat jeho přesvědčení. Naopak, příměr, který formuloval, je užitečný k ujasnění si toho, čím je a čím není křesťanství. Své přirovnání poměru křesťanů k Židům či ke Starému zákonu, jak tuto část Písma nazval apoštol Pavel (2 Kor 3,14), s poměrem muslimů ke křesťanům, potom autor dokládá následujícím příkladem: „V Bibli můžeme jakožto Boží příkazy také najít strašné věty“ - říká a bez uvedení pramene uvádí slova o „blahoslavení těch, kdo malým dětem nepřátel roztříští lebky o skálu“. Doplňme, že tato slova jsou vzata ze Žalmu (137, 9), tedy ze Starého zákona.

Tento příměr i při nejlepší vůli působí dojmem teologického přešlapu jednak ve vztahu k judaismu, který citovaný verš už dávno nevykládá doslovně, a jako hrubý faul ve vztahu ke křesťanství. Křesťan totiž ví, že rozhodujícím pramenem určujícím obsah jeho víry je Nový zákon a přesněji Ježíš Kristus, který svými slovy i skutky vykládá texty Písma; nejpůsobivěji zdrceným Emauzským učedníkům. Evangelia ani listy apoštolů k násilí nejenom nikde nepodněcují ani jej neoslavují, ale několikrát násilí výslovně zapovídají, a to nikoli pouze slovy, ale také činy, z nichž největším je ukřižování a smrt, které zakladatel křesťanství podstoupil, aniž by se bránil před nespravedlností, což by samozřejmě mohl, kdyby nechtěl smířit všechny lidi s Bohem. Opomenutí této skutečnosti při porovnávání islámu a křesťanství vyvolává nemalé rozladění a připomíná spíše nějakou obskurní intelektuální hru, protože zamlčuje, ba deformuje samu podstatu křesťanství. Jednoduše řečeno: křesťan si nemůže plést Starý zákon s Novým a sugerovat, že „muslimové dělají křesťanům přesně to, co křesťané Židům“, neboť to je totéž jako tvrdit, že Mohamed opravuje a doplňuje křesťanské zjevení přesně jako Ježíš Kristus židovský Zákon.

Výroky podněcující k násilí, jež jsou součástí Koránu napsaného sedm set let po Kristu, např. příkaz tlouci neposlušné manželky (Korán 4:34) nebo potírat ty, kdo věří, že Mesiáš je synem Boha (Korán 9:30), zkrátka nelze klást na stejnou rovinu s podobnými starozákonními výroky napsanými skoro dva tisíce let před sepsáním Koránu, byť je pravdou, že Korán obsahuje rovněž krásné věty.

Nový zákon nikde k násilí proti bližnímu nepodněcuje a je příznačné, že tuto skutečnost nahlížejí někteří evropští ateisté. Upírat jim tento pravdivý postřeh je málo dialogické, ba arogantní, a vyvolává pochopitelnou nevoli. Spíše je třeba na tuto intuici navázat a rozvinout ji. Podobně jako to činí Druhý vatikánský koncil v deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate, která sice není učebnicí religionistiky a neříká o nekřesťanských náboženstvích úplně všechno, ale podává určitý praktický návod na podporu „jednoty a lásky mezi lidmi a také mezi národy“ (Nostra aetate, 1).

O to se pokusil v jedenáctém století muslimský panovník Mauretánie Al-Násir, který poslal k papeži Řehoři VII. kněze Servanda s prosbou, aby jej papež pro křesťany jeho země vysvětil na biskupa. A papež Řehoř VII., velký bojovník za investituru, tedy za právo církve rozhodovat o jmenování biskupů, muslimskému panovníkovi vyhověl a roku 1076 odpověděl krásným listem, ve kterém mimo jiné píše: „Lásku si My a Vy dlužíme více, nežli ji dlužíme jiným národům, poněvadž uznáváme a vyznáváme, byť – pravda - různým způsobem, Jediného Boha, kterého my denně chválíme a ctíme jako stvořitele a učitele tohoto světa podle slov apoštola: On je náš pokoj, On učinil ze dvojího lidu jeden jediný (Ef 2,14).“

Mír nenastolí zpolitizovaná, mondénní verze křesťanství, nýbrž křesťanství žité a hlásané v plnosti, jak to ukazuje příklad Jeho zakladatele, tedy konkrétní láska v pravdě. Jakkoli je totiž mír mezi křesťany a muslimy žádoucí, nelze jej budovat na nových pochybeních a omylech, i když se zdají revoluční.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
13.10.17 Libanonský cedr - 100 let Orientálu
8.10.17 O problémech s papežem
17.9.17 O geopolitice a spiknutí mezinárodního terorismu
3.9.17 Elity z nás udělaly kolonie
20.8.17 Věřit v dějiny spásy



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Neosočujme druhé, ale učme se moudrosti sebeobvinění

Papež: Když převládne zisk, z demokracie se stává plutokracie

Vatikán podporuje obnovu Ninivské planiny

Analyzovat encykliku Humanae vitae metodou Amoris letitia

Patriarcha Sako: chránit člověka je přednější než ropné studny

Biskupové V4: odvážně za Evropu a za pomoc blízkovýchodním uprchlíkům k návratu do vlasti

Pastýři církve potřebují modlitbu, aby neodstraňovali klíč k poznání

Papež ke studentům: nenásledujete slepě neviditelnou ruku trhu

Římský biskup k metodistům: Znamení Ducha v jiných vyznáních v nás působí radost

Papež: Říkáme si křesťané, ale nevěříme v Boha ani v člověka

Svatý otec: Veškerý náš život probíhá mezi úbočím víry a propastí strachu

Papež: Násilí a nespravedlnost ve jménu náboženství těžce uráží Boha

 Nově na webu
Svatý otec: Blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O problémech s papežem

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Libanonský cedr - 100 let Orientálu

Rozhovory: Caravaggio zevnitř

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv říjen 17
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031     

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě