Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Dnešní ranní eucharistii slavil papež František v soukromí. Hlavním bodem jeho dopolední pracovní agendy pak bylo setkání s diplomatickým sborem, akreditovaným u Svatého stolce, v Královském sále Apoštolského paláce. Tato tradiční novoroční audience poskytuje příležitost k obsáhlé analýze současné situace.

„Chtěl bych se spolu s vámi zamyslet nad světem, který navzdory Božímu požehnání a lásce sužuje mnoho zla a bolesti“, vymezil Petrův nástupce ihned v úvodu svůj pohled, který, jak poznamenal, ovšem neztrácí ze zřetele také pozitivní znamení. Výchozím bodem papežovy promluvy bylo důrazné odsouzení násilí v Božím jménu.

„Vánoce, které jsme nedávno oslavili a v kterých jsme rozjímali o narození bezbranného dítěte, (…) nám připomínají, že každá ryze prožívaná náboženská zkušenost je tvůrkyní míru. Tajemství Vtělení nám ukazuje pravou tvář Boha, pro kterého moc neznamená sílu a ničení, nýbrž lásku. Spravedlnost pro něj není pomstou, nýbrž milosrdenstvím.“

Papež tak vyslovil další základní pojem – milosrdenství – který, jak podotkl, se stal pojítkem apoštolských cest minulého roku a vyvrcholil zahájením Svatého roku milosrdenství ve Vatikánské bazilice. Ještě dříve se však otevřela Svatá brána ve středoafrickém Bangui:

„Tam, kde bylo Boží jméno zneužito k páchání nespravedlnosti, jsem společně s muslimskou komunitou Středoafrické republiky chtěl zdůraznit, že kdo věří v Boha, musí být také mužem či ženou pokoje. (…) Pouze ideologická a zvrácená forma náboženství se může chtít ospravedlňovat jménem Všemohoucího a svévolně vraždit bezbranné lidi tak, jak se to v uplynulých měsících stalo při krvavých teroristických atentátech v Africe, Evropě a na Blízkém východě.“

Dalším těžištěm papežových snah, zdůraznil dále, je podpora rodiny – „první a nejdůležitější školy milosrdenství“, která dnes bohužel musí čelit četným útokům.

„Rodina je z určitých stran ohrožována rostoucími pokusy o redefinici samotné instituce manželství prostřednictvím relativismu, efemérní kultury a chybějící otevřenosti k životu.“

Papež František neskrýval své znepokojení ze šířícího se ducha individualismu, který je úrodnou půdou pro nárůst lhostejnosti, cynismu a zbabělosti. S lidmi se nakládá jako se zbožím, panuje všeobecný nezájem o bližního i celé lidstvo. Papež tak přešel k problematice migrace, které věnoval nejobsáhlejší část své promluvy. Masový jev, který v loňském roce zasáhl zejména Evropu, a nevyhnutelný strach, který jej doprovází. Petrův nástupce jej nahlédl z biblické perspektivy:

„Celá Bible vypráví příběh o putujícím lidstvu, protože bytí v pohybu je člověku vlastní. Tento příběh se skládá z mnoha migrací. Některé z nich uzrály díky vědomí na právo svobodné volby, jiné byly diktovány vnějšími okolnostmi. Od vykázání z pozemského ráje po Abrahamovu pouť do zaslíbené země, od vyprávění knihy Exodus po babylónské vyhnanství vykresluje Písmo svaté námahu a bolesti, touhy a naděje podobné těm, které dnes prožívají tisíce lidí na pochodu.“

Se stejným úsilím jako kdysi Mojžíš hledají dnešní migranti „zemi oplývající mlékem a medem“, kde by mohli žít ve svobodě a míru. Nutí je k tomu hrůza válek, pronásledování z náboženských důvodů, sociální i politická nestabilita a také hlad, který ještě dnes zabíjí miliony dětí ročně. Je bolestné, že mnohých z nich se netýká smluvně založený systém mezinárodní ochrany.

„Jak v tom všem nevidět důsledek oné „odpisové kultury“, která ohrožuje člověka a obětuje muže i ženy modlám zisku a konzumu? Je vážné, pokud uvykáme těmto stavům chudoby a nouze i dramatům mnoha lidí, která se pro nás stávají normalitou. Lidé už nejsou vnímáni jako základní hodnota, vyžadující úctu a obranu. Zejména pak, pokud jsou chudí a zdravotně postižení, pokud se ještě k ničemu nehodí – jako nenarozené děti – anebo pokud už se k ničemu nehodí – jako staří lidé.“

Je tedy zapotřebí společného úsilí, které by rozhodně zvrátilo zmíněnou skartační kulturu, urážející lidský život. Nesmí být obětovány další životy kvůli chybějícím zdrojům či nedostatku politické vůle, vyzýval papež v souvislosti s plánovanou první vrcholnou světovou schůzkou OSN, která se v květnu bude věnovat humanitární krizi.

„Bohužel, dnes stejně jako tehdy, slyšíme Judův hlas, který našeptává, abychom prodali vlastního bratra (Gn 37,26-27). Je to arogance mocných, kteří manipulují se slabými a mění je na předměty svých sobeckých cílů či strategických a politických kalkulů. (…) V této souvislosti opět opakuji výzvu, aby se zastavilo obchodování s lidmi, které z člověka – zejména slabého a bezbranného – činí pouhé zboží.“

Většinu příčin migrace už bylo možné dávno řešit, pokračoval papež, a tak zabránit četným pohromám či přinejmenším zmírnit jejich nejkrutější následky. Také dnes ještě lze zabránit tragédii, dříve, než bude příliš pozdě, naléhal František.

„To by však znamenalo zpochybnit ustálené zvyky a praxi – počínaje problematikou, spojenou se zbrojním obchodováním, přes těžbu nerostných surovin a získávání energií, po investice, finanční politiku a rozvojovou pomoc až po vážnou metlu, jakou je korupce.“

Papež, který nedávno – a zcela ojediněle – přijal cenu Karla Velikého za podporu evropských hodnot, pak oslovil zejména diplomaty z evropských zemí, ačkoli neopomenul zmínit vyhrocený migrační pohyb na hranicích Spojených států mexických a amerických.

„Evropa byla v loňském roce zainteresována obrovským přílivem uprchlíků, z nichž mnozí během cesty nalezli smrt. Tato dosud nevídaná situace neměla obdoby ani v závěru druhé světové války. Mnozí migranti pocházející z Asie a Afriky spatřují v Evropě oporu pro její princip rovnosti vzhledem k právům a pro hodnoty vepsané do přirozenosti každého člověka, jakými je nezadatelná důstojnost a rovnost každého člověka, láska k bližnímu bez rozdílu původu a příslušnosti, svoboda svědomí a solidarita s bližními.“

Masivní vyloďování na březích starého kontinentu – pokračoval papež - jak se zdá, otřásá systémem příjímání, který byl pracně vybudován na troskách druhé světové války a dosud je majákem lidskosti, ve kterém lze hledat oporu. Vzhledem k impozantnímu přílivu a k nevyhnutelným problémům, jež jsou s ním spojeny, vyvstalo nemálo otázek, které se týkají reálných možností přijímání a adaptace lidí, modifikace kulturních a sociálních struktur přijímajících zemí, jakož i nového definování geopolitické vyváženosti některých regionů. Podobně důležité jsou obavy o bezpečnost, které jsou značně vyhroceny šířící se hrozbou mezinárodního terorismu.

„Nynější migrační vlna, jak se zdá, podkopává základy onoho „humanistického smýšlení“, které Evropa miluje a brání. Nelze si nicméně dovolit ztrátu hodnot a principů lidskosti, respektu k důstojnosti každého člověka, subsidiarity a vzájemné solidarity, jakkoli se mohou v určitých historických momentech stát obtížně snesitelným břemenem. Rád bych nicméně zdůraznil svoje přesvědčení, že Evropa, podporovaná svým obrovským kulturním a náboženským odkazem, bude mít nástroje na obranu ústředního postavení člověka a nalezne spravedlivou rovnováhu dvojí morální povinnosti, totiž bránit práva svých občanů a zaručovat pomoc a přijímání migrantů.“

Papežovu chválu si poté vyslechli zástupci zemí, které důstojně přijaly uprchlíky a neuzavřely své hranice – v prvé řadě Libanon a Jordánsko, ale také Turecko, Řecko a Itálie. Je důležité, aby tyto státy nezůstaly osamoceny v řešení probíhající migrační krize, připomenul římský biskup, a varoval před individualistickými postoji jednotlivých zemí, které nevyhnutelně dopadají na celé mezinárodní společenství. Migrace s sebou nese rovněž závažné kulturní problémy, dodal.

„Při řešení migrační otázky totiž nelze přehlížet kulturní souvislosti, počínaje těmi, které se pojí s náboženskou příslušností. Extremismus a fundamentalismus má úrodnou půdu nejenom v účelovém využívání náboženství k mocenským cílům, ale také v absenci ideálů a ztrátě identity – včetně té náboženské, jež dramaticky doléhá na takzvaný Západ. Tato prázdnota rodí strach, který nutí vidět ve druhém hrozbu a nepřítele, uzavírat se do sebe a opevňovat se v předpojatých pozicích. Migrační fenomén tedy klade seriózní kulturní otázku, jejíž odpovědi se nelze vyhnout. Přijetí proto může být vhodnou příležitostí k novému porozumění a otevření horizontů jak pro toho, kdo je přijímán a má povinnost respektovat hodnoty, tradice a zákony komunity, která ho přijímá, tak pro samu komunitu, která je povolána zhodnotit to, čím může každý imigrant prospět celé komunitě. V této souvislosti Svatý stolec obnovuje svůj závazek na ekumenickém a mezináboženském poli, pokud jde o navazování upřímného a poctivého dialogu, který vyhodnotí zvláštnosti a identitu každého a usnadní harmonické soužití všech sociálních složek.“

Uplynulý rok nicméně na mezinárodním poli přinesl také leccos dobrého, řekl papež s poukazem na dohodu o íránském jaderném programu a pařížskou klimatickou konferenci. V ohledu na posledně jmenovaný summit papež upozornil, že nyní bude zásadní přetlumočit dobrá předsevzetí v účinné závazky a nastolit „kulturu péče o stvořený svět“. Svatý otec vyjádřil potěšení nad nedávnými volbami ve Středoafrické republice, mírovými jednáními v Kolumbii a kyperským pokusem o znovusjednocení. Již první dny tohoto roku však naznačují, že nebude chybět napětí, mimo jiné spojené s vleklým konfliktem v Sýrii.

„Je stále zjevnější, že pouze společný a sdílený politický zásah bude moci zastavit šíření extremismu a fundamentalismu, s jejich důsledky teroristického ražení, které si vyžádaly nesčetné oběti v Sýrii, Libyi i jiných zemích, kupříkladu Iráku a Jemenu.“

Papež rovněž připomenul procesy smíření v Burundi, Konžské demokratické republice i Jižním Súdánu. Kéž tento rok přinese definitivní ukončení konfliktu ve východních oblastech Ukrajiny, přál si papež na závěr.

“Avšak největší výzva, která nás očekává, je přemáhat lhostejnost, a tak společně zjednávat pokoj – tedy dobro, o které máme stále usilovat.

A to zejména v zemi, ve které Bůh našel zalíbení a vyvolil ji, aby všem ukázal tvář svého milosrdenství, zakončil papež František svou novoroční promluvu k diplomatickému sboru.

Dodejme, že Svatý stolec v současné době udržuje diplomatické vztahy se 180 státy, Evropskou unií, Suverénním řádem maltézských rytířů a stálou misí Státu Palestina. Jak papež s potěšením poznamenal, stále více diplomatů sídlí v Římě, což projevuje rostoucí zájem mezinárodního společenství o diplomatickou činnost Svatého stolce. Jeho důkazem jsou rovněž uzavírané mezinárodní smlouvy, které se vloni týkaly čtyř zemí – Itálie a USA (v daňové oblasti), Státu Palestina a Demokratické republiky Východní Timor.

(RaVat)