29. 9. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1749
Poslechem z webových stránek.1098
Četbou textů na webových stránkách.2025
Poslechem i četbou.1083


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Beatifikace „Anděla z Dachau“

Na útoky démona lze odpovídat jedině Božími skutky: odpuštěním, láskou a úctou

Marnivost je duševní osteoporóza




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Rozhovory, tiskovky 

3.2.2016 

Dneškem dějiny nekončí

Papež František v rozhovoru pro Asia Times

Česká sekce RV

Papež ihned vycítil mé rozrušení – anebo jsem alespoň měl ten pocit – a snažil se mne uklidnit. Opravdu jsem byl nervózní, protože jsem dlouhé hodiny piloval každičký detail otázek, které jsem mu chtěl položit a které si on sám na dlouhý čas vyžádal k přemýšlení a přezkoumání. Udělal dobře. Požádal jsem ho totiž o rozhovor o rozsáhlých kulturních a filosofických otázkách, které se týkají všech Číňanů, z nichž 99 procent nejsou katolíci. Nechtěl jsem se dotknout náboženských či politických témat, o kterých už jiní papežové hovořili při jiných příležitostech. Doufal jsem, že bude moci mužům a ženám Číny předat svou obrovskou empatii, když bude vůbec poprvé mluvit o záležitostech, které Číňany hluboce a dennodenně znepokojují – rozpad tradiční rodiny; obtíž pochopit západní svět a být jím chápán; pocity viny, vyplývající z minulých zkušeností, jakými byla kulturní revoluce a podobně. A papež to udělal, čímž všem Číňanům – a také všem lidem, které zneklidňuje rychlý růst Číny – dodal důvod k naději, pokoji a smíření. Papež se domnívá, že se Číňané ubírají dobrým směrem a že se toho nemají bát, stejně jako zbytek světa. Myslí si rovněž, že Číňané zdědili nesmírné bohatství moudrosti, které může obohatit je i všechny ostatní – tato moudrost napomůže všem lidem při hledání další společné cesty v míru. V jistém smyslu se symbolem tohoto rozhovoru může stát papež, který žehná Číně.

Těmito slovy uvozuje Francesco Sisci (foto), italský politolog, sinolog a novinář, rozhovor, který v angličtině zveřejnil největší internetový deník Dálného východu Asia Times. Autor rozhovoru žije od roku 1988 v Pekingu, kde se oženil a začal jako vůbec první cizinec působit v místních akademických institucích. Přinášíme překlad, který 3.února 2016 otiskl L´Osservatore Romano.

Co je pro vás Čína? Jak jste si ji představoval jako chlapec, když vezmeme v úvahu, že pro Argentinu není Čína Dálný východ, nýbrž Dálný západ? A jaký význam pro vás má Matteo Ricci?

Čína pro mne byla odjakživa odkazem k něčemu velikému. Je to obrovská země. Avšak spíše než země je to veliká kultura s nevyčerpatelnou moudrostí. Když jsem jako dítě četl něco o Číně, už tato skutečnost sama o sobě ve mně vzbuzovala obdiv. Posléze jsem se hlouběji zabýval životem Mattea Ricciho a zjistil jsem, že onen muž vnímal totéž co já a stejným způsobem – tedy obdiv. Pozoroval jsem také, jak dokázal vstoupit do kontaktu s rozsáhlou kulturou této země a její prastarou moudrostí. Věděl, jak se s Čínou potkat. Když jsem byl mladý a mluvilo se o Číně, vybavila se mi Velká čínská zeď. Nic jiného v mé vlasti nebylo známo. Avšak při stále hlubším ponoru do těchto otázek jsem – jak z hlediska času, tak způsobu – prožil podstatně odlišné setkání, než jaké zakusil Ricci. Narazil jsem při něm nicméně na cosi nečekaného. Ricciho zkušenost nás učí nezbytnosti dialogu s Čínou, ve které se nahromadila moudrost a kultura. Je to země mnohonásobně požehnaná. A katolická církev, mezi jejíž povinnosti patří respekt ke všem civilizacím, je dle mého soudu vůči této civilizaci povinována respektem s velkým R. Církev má nezměrnou schopnost přijímat kulturu. Nedávno jsem měl příležitost prohlédnout si obrazy jiného významného jezuity, Giuseppa Castiglioneho, který měl také jezuitský virus. (směje se). Castiglione uměl vyjádřit krásu, zážitek otevřenosti v dialogu – přijímat od druhých a dát něco ze svého na „civilizované“ vlnové délce v rámci civilizací. Pojmem „civilizovaný“ nemíním pouze „vzdělanost“ společnosti, nýbrž setkávání civilizací. Kromě toho – nevím, zda je to pravda, ale říká se to – prý Marco Polo přivezl špagety do Itálie právě z Číny, a proto je vynalezli Číňané. To jen tak mimochodem…Čína tedy ve mně vyvolává velikou úctu, či ještě více – když jsem poprvé přelétával nad Čínou a v letadle mi řekli, že za deset minut vstoupíme do čínského vzdušného prostoru a zašleme papežský telegram, přiznávám, že jsem zakusil velké pohnutí, což se mi běžně nestává. Dojala mne skutečnost, že přelétám nad oním obrovským bohatstvím kultury a moudrosti.

Čína poprvé ve své tisícileté historii opouští své vlastní prostředí a otevírá se světu, čímž utváří bezprecedentní výzvy sama pro sebe i celý svět. Mluvil jste o třetí světové válce, která skrytě postupuje. Zpochybňuje tak mírové úsilí?

Strach nikdy není dobrý rádce. Když se otec či matka strachují o dospívající dítě, nevědí, co je pro něj dobré. Jinými slovy – nesmíme se bát problémů jakéhokoli druhu, protože všichni, muži i ženy, v sobě mají schopnost, jak nalézt cestu ke společné existenci, úctě a vzájemnému uznání. A je zřejmé, že tak vyvinutá kultura, veliká moudrost a navíc četné technické znalosti nemohou zůstat omezeny na jednu zemi – tíhnou k růstu, šíření a komunikaci. Člověk směřuje ke sdílení a civilizace rovněž. Když toto sdílení probíhá v agresívním a sebeobranném tónu, očividně vede k válkám. Avšak nepoddával bych se strachu. Udržení mírové rovnováhy je skutečně velkou výzvou. Tady máme babičku Evropu, jak jsem řekl ve Štrasburku. Zdá se, že Matka Evropa už neexistuje, a proto doufám, že se jí podaří opětovně ujmout této role. Od starobylé Číny dostává Evropa stále bohatší přínos. Je tudíž nezbytné přijmout danou výzvu a vystavit se nebezpečí, že tuto výměnu budeme vyvažovat směrem k míru. Západní svět, východní svět i Čína mají schopnost i sílu udržet mírovou rovnováhu. Musíme k ní nalézt cestu, která vždy prochází dialogem. Jiná cesta tu není (rozevře paže na znamení objetí). K setkání dospějeme prostřednictvím dialogu. Dialog však neznamená kompromisní závěry – půl dortu si beru já, druhou půlku ty. Něco takového se dělo na Jaltě a výsledky jsou dobře známé. Nikoli – dialog znamená: Dobře, dospěli jsme až sem, mohu s tebou souhlasit či nesouhlasit, avšak pokračujme spolu. Takto se něco vytvoří a dort, když všichni půjdou společně, zůstane celý. Onen dort totiž patří všem – je to lidstvo a jeho kultura. Dělení dortu – tak, jak se to stalo při Jaltské konferenci – s sebou nese rozdrobení lidstva a kultury na malé části. Kulturu a lidstvo však nelze rozkrájet na kousíčky. Když mluvím o tomto velikém dortu, vnímám jej jako něco kladného. Všichni mohou ovlivnit obecné dobro všech. ( Papež se usmívá a ptá se, zda je příklad dortu pro Číňany jasný. Přikyvuji na souhlas.)

V posledních desetiletích prožila Čína tragédie, které nemají obdoby. Od roku 1980 se Číňané vzdali toho, po čem odjakživa nejvíce touží – vlastních dětí. Pro Číňany to jsou velmi hluboké rány, které v jejich svědomí zanechaly obrovskou prázdnotu, hlubokou potřebu po smíření sama se sebou a odpuštění vlastních vin. Jaké poselství můžete dát čínskému národu v Roce milosrdenství?

Ke stárnutí obyvatelstva a lidstva dochází na mnoha místech. Zde v Itálii je demografický přírůstek téměř pod nulou a obdobné je to ve Španělsku. Ve Francii se situace mění díky tamní politice, která pomáhá rodinám. Je zřejmé, že obyvatelstvo stárne. Lidé stárnou a nemají děti. Kupříkladu v Africe bylo radostné vidět děti na ulicích. Tady v Římě, když jde člověk po ulicích, vidí velmi málo dětí. Možná za tím stojí obavy, které jste nazačil, tedy mylné přesvědčení, že pokud budeme mít děti, nejen zůstaneme pozadu, nýbrž skončíme v bídě. Jsou společnosti, které se vydaly opačným směrem. Kupříkladu při cestě do Albánie mne velmi překvapila skutečnost, že průměrný věk tamních obyvatel je zhruba čtyřicet let. Existují mladé společnosti – myslím, že v Bosně a Hercegovině je to podobné. Jsou to země, které trpěly, a nyní sází na mládež. Pak je tu problém zaměstnanosti, který Čína nemá, protože je schopna poskytnou práci jak na venkově, tak ve městech. Je pravdou, že pro Čínu musí být velmi bolestné, že nemá děti. Demografická pyramida se převrátila a jediné dítě musí nést břemeno starostí o matku, otce i prarodiče. Něco takového je vysilující, namáhavé a zavádějící. Není to přirozené. Mám však za to, že Čína v tomto ohledu otevřela cestu nových možností.

Jak se postavit k těmto problémům čínské rodiny, která prochází hlubokou změnou a už se neshoduje s tradičním modelem?

Vrátíme se k tomu, jaké poselství mohu dát čínskému národu v Roce milosrdenství? Národní dějiny se vždy odehrávají v pohybu. Někdy národ kráčí rychleji, jindy pomaleji, někdy se zastaví, jindy se dopustí chyby a vrátí se zpět, anebo se vydá špatnou cestou a musí se vrátit po svých vlastních stopách, aby pokračoval správným směrem. To mi však nedělá starosti, protože je důležité, aby se ubíral kupředu, a tím vytvářel dějiny. Myslím si, že čínský národ postupuje kupředu, a v tom spočívá jeho velikost. Stejně jako všechny ostatní národy prochází světlem i stínem. Při pohledu na minulost – ve které možná skutečnost, že se nerodily děti, vede ke komplexům – je zdravé vzít na sebe zodpovědnost za vlastní cestu. Uznat, že jsme šli určitou trasou, na které něco vůbec nefungovalo, a nyní se otevírají nové možnosti. Vstupují tu do hry jiné otázky – sobectví blahobytných vrstev, které dávají přednost tomu, že nemají děti, a podobně. Musí na sebe vzít zodpovědnost za vlastní cestu. Šel bych však ještě dál – nebuďte zatrpklí, ale smiřte se se svou cestou, byť jste se dopustili chyb. Nemohu říci, že mé dějiny byly negativní, že je nenávidím. (Papež na mne pronikavě pohlédne.) Nikoli, každý národ se musí smířit se svou historií, která byla jeho poutí, s úspěchy a chybami. Toto smíření s vlastními dějinami přináší velkou zralost a podporuje růst. Použil bych zde slovo vyslovené v otázce: milosrdenství. Je zdravé, když je člověk sám vůči sobě milosrdný, nepěstuje sadismus a masochismus, protože to by bylo pomýlené. A řekl bych, že totéž platí pro národ: je pro něj ozdravné, když je sám vůči sobě milosrdný. A tato ušlechtilost duše…nevím, zda použít slovo „odpuštění“, opravdu nevím. Je však důležité přijmout vlastní pouť, usmát se a pokračovat. Jestliže se unavíme a zastavíme, můžeme zahořknout a rozkládat se. Pokud tedy na sebe vezmeme zodpovědnost za svou cestu a přijmeme ji takovou, jaká byla, umožníme historickému a kulturnímu bohatství, aby vystoupilo na povrch, a to i v obtížných chvílích. Jak napomoci tomuto vynoření? Zde se vracíme k první otázce – dialogem se současným světem. Dialog však neznamená kapitulaci, protože někdy se za vztahy s různými zeměmi skrývá nebezpečí skryté agendy neboli kulturní kolonizace. Je nezbytné rozpoznat velikost čínského národa, který si stále uchovával vlastní kulturu. A jeho kultura – nemluvím zde o ideologiích, které se mohly objevit v minulosti – nebyla vnucená.

Ekonomický růst Číny se odehrává v mimořádném rytmu, což s sebou nese také škody na obyvatelstvu a životním prostředí, které se Peking snaží řešit. Efektivita práce zároveň vyžaduje na čínských rodinách novou daň – v jejím zájmu se často rodiče musí oddělit od dětí. Co jim k tomu můžete říci?

Připadám si spíše jako tchýně, která radí, co by se mělo dělat (směje se). Doporučil bych zdravý realismus – realitu musíme přijmout, ať už pochází odkudkoli. Toto je naší realitou – stejně jako v kopané, kde brankář musí chytit míč, ať už přiletí z jakékoli strany. Realitu je třeba přijmout takovou, jaká je. Být realisty. Za prvé se tedy musím smířit s realitou. Nelíbí se mi, chci jí odporovat, trpím kvůli ní, ale musím se s ní shodnout, protože s ní nic nezmůžu. Druhým krokem je pracovat na zlepšení této reality a změně směru. Jistě si všímáte, že dávám prostý a poněkud všeobecný návod. Avšak chovat se jako pštros, který strká hlavu do písku, aby neviděl realitu a nemusel ji přijmout, není řešením. Proto diskutujme, nadále hledejme, pokračujme v cestě, stále v chůzi a pohybu. Říční voda je čirá, protože trvale plyne, stojaté vody zahnívají. Je nezbytné přijmout realitu takovou, jaká je, aniž bychom ji zamaskovali či z ní vyvozovali klamné závěry, a stále hledat způsoby, jak ji zlepšit. To je velmi důležité. Když se něco stane podniku, který pracoval dvacet let a nyní prochází obchodní krizí, objevíme málo tvůrčích cest, jak jeho realitu zlepšit. Když se však něco děje ve starobylé zemi se staletými dějinami, moudrostí a kreativitou, vytváří se napětí mezi přítomným problémem a minulostí s jejím starobylým bohatstvím. Pokud toto napětí hledí do budoucnosti, přináší plody. Myslím, že veliké bohatství dnešní Číny spočívá v pohledu na budoucnost z postoje přítomnosti, která se opírá o paměť kulturní minulosti. Žít v napětí – nikoli v úzkosti. Toto napětí se vytváří mezi bohatou minulostí a výzvami současnosti, které musí být neseny dále do budoucnosti. To znamená, že dneškem dějiny nekončí.

Chtěl byste u příležitosti nového čínského Roku opice poslat pozdrav čínskému národu, státním představitelům a prezidentovi Si Ťin-pchingovi?

V předvečer nového roku bych rád prezidentu Si Ťin-pchingovi a celému čínskému národu poslal své nejsrdečnější blahopřání. A přeji si vyslovit naději, že Čínané nikdy neztratí své historické vědomí velikého národa, který má významné dějiny moudrosti a může světu hodně dát. Svět hledí na vaši velikou moudrost. Kéž v tomto novém roce a za tohoto vědomí můžete pokračovat ve své cestě kupředu, abyste všem ostatním pomohli a spolupracovali s nimi na péči o náš společný domov a jeho společné národy. Děkuji!

Přeložila Jana Gruberová.

Další články z podrubriky Rozhovory, tiskovky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
4.7.16 Papež František pro La Nacion: Odmítám konflikt
27.6.16 Promyslet jinou formu EU, být kreativní
17.5.16 O křesťanství pro Evropu
17.5.16 Papež František pro deník La Croix: Evropa nemůže otevírat brány iracionálně
18.4.16 O migraci a exhortaci o rodině



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Petrův nástupce: Odsouzenec k smrti je naším vzorem

Papežská kondolence k úmrtí bývalého izraelského prezidenta

Jezuité budou volit svého nového generálního představeného

Papež kázal o tom, co je duchovní neútěcha a jak si při ní počínat

Papež přijal vedení Světového židovského kongresu

Arcibiskup Minassian: papež přijíždí objasňovat, co je pravda, svoboda a pokoj

V Itálii přibývá žádostí o exorcismus, ale chybí exorcisté

Příčinou úbytku řeholníků je špatná interpretace koncilu

Arcibiskup Lahham: Hattarova vražda je politická, nikoli náboženská

Papež přijal prezidenta Demokratické republiky Kongo

Kardinál Parolin při podpisu mírové dohody v Kolumbii

Civilisté umírají v obou částech Aleppa

 Nově na webu
Svatý otec: Odpuštění na kříži

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O lidském spiknutí proti pravdě

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Poslední amen

Rozhovory: Obdaroval mne otcovsko-bratrským vztahem

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv září 16
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Starší zprávy >

Náš tip

Svět je unaven lživými nadšenci

Paměť Boha není harddisk, nýbrž něžné srdce

Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla