Způsob, jakým papež František řídí Kristovu církev, tedy zejména akcenty a slovník jeho magisteria, přijatá rozhodnutí, kontakty, jež navazuje, komentáře mezinárodního dění a v neposlední řadě jeho projev, který je osobitý, ale neulpívá na sobě – to všechno leckoho vyvádí z míry. Má smysl ptát se proč. Není pochyb, že papež František – řečeno mediální terminologií - je od svého prvního vystoupení určitou „kauzou“. Tento žurnalistický termín má ovšem k metafyzickému pojmu „příčina“ velmi daleko. Příčinou vesměs pozitivní medializace nynějšího pontifikátu totiž není papež František, nýbrž především ekonomické a politické zájmy, kterými se řídí mediální produkce. Budování si věhlasu či popularity vlastního jména není křesťanské, a určitě by nebylo výrazem křesťanské víry podezřívat z takovýchto úmyslů Kristova náměstka.
Zrod moderních prostředků hromadného oslovování lidí se ovšem historicky úzce pojí se snahou prosazovat pozemské, stranické a zištné zájmy mocných tohoto světa spíše než šířit pravdu, o té evangelní nemluvě už vůbec. Během posledních tří či čtyř století mocenské zájmy ve světě neochabovaly, nýbrž rostly. Jejich spojení se sdělovacími prostředky se však stalo mnohem méně transparentní nejen díky neprůhledným finančním tokům, ale také v důsledku komplicity těch, kdo zájmy mocných přičinlivě šíří a dostává se jim tak odměnou účast na požitcích tohoto světa.
Kumulace a fůze sekulárních mocenských zájmů se projevuje také jednotící tendencí obsahu mediálních sdělení, která předstírají ucelený svět. Myšlenková uniformita tzv. pensée unique se však neukládá zvnějšku nějakým explicitním požadavkem, nýbrž korumpuje zevnitř. Motivovaná účast na tomto hromadném přesvědčování či spíše sebepřesvědčování lidského rodu o vlastní vševědoucnosti se týká jen nepatrné skupiny lidí. Drtivou většinu tvoří pouze konzumenti.
Svět podávaný sdělovacími prostředky má dnes takovou váhu, že v některých oblastech lidského jednání a cítění převažuje nad světem smyslové zkušenosti. Příkladem toho jsou tzv. sociální sítě, které by stejně oprávněně mohly nést název asociální. Právě ve vztahu k papeži, jehož mediální obraz je znám více než on sám, se tento paradox projevuje nejvíce.
V tomto kontextu je třeba uplatňovat také víru v Petrova nástupce. Mnozí katolíci dnes ve vztahu k papeži mají dojem, že jeho slova či gesta jsou nepatřičná a vyvádějí je z míry, ačkoli je sami v konkrétních situacích také používají, např. v ekumenickém či mezináboženském kontaktu. Pohoršuje je fakt, že se papež vzdává svého majestátu, a mají dojem, že se to týká i jeho poslání utvrzovat druhé ve víře.
Není však cosi prorockého právě v tomto jeho jednání? I ve způsobu, jakým vyjadřuje pravdy víry? Nynější papež zkrátka dává na srozuměnou, že nejenom záležitosti tohoto světa, ale ani církve nedrží pevně v rukou on. Právě tím totiž manifestuje, že církev je Kristova. Právě tuto pravdu víry především zviditelňuje, uplatňuje a hlásá. Copak není pouze člověkem? Není snad pouze věřícím?
Zásadní otázkou totiž je, zda se jakýkoli člověk může vyvyšovat nad druhé proto, že se mu dostalo milosti víry? Bohužel – „technicky“ vzato - může. A právě před touto velice nebezpečnou léčkou otce lži papež František varuje věřící. A zřejmě nejen varuje, ale také podává pomocnou ruku každému, kdo se boří v bahně gnostického nominalismu, kterým se řídí dnešní média.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
