Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   19. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Publicistika

 Reportáže, reflexe, sloupky 

1.11.2016 

Co jsou jezuité?

Papež František

Původ, spiritualita a charakteristiky

1. Ptáme-li se na jezuity a jejich původ, pak tím prvním, na koho se obrátit, je jejich zakladatel, svatý Ignác z Loyoly. Poznáním příběhu tohoto muže můžeme nejlépe pochopit inspiraci Tovaryšstva Ježíšova. Podíváme-li se na svatého Ignáce: muže a jeho charakter, jeho vyvolení Bohem a jeho věrnost obdrženému povolání, porozumíme, jak se jeho niternost měnila v apoštolský kvas, dějinný kvas. Svatý Ignác není izolovaný duchovní, ani podnikavý organizátor. Je to Bohem povolaný muž, věrný povolání, které umožňuje dialog Božího slova s kulturou dané doby. Tento dialog se stal institucí, kterou je Tovaryšstvo Ježíšovo. Charakteristiky této instituce jsou proto přítomny již v onom prvním dialogu, ve kterém se sbíhá Boží povolání, věrnost povolaného a kultura jeho doby. Tyto charakteristiky jsou směrodatné i pro jiné epochy a odlišné kultury, které přijdou. Duchovní tajemství sv. Ignáce se institucionalizuje ve službě církvi.

2. Svatý Ignác je mužem, který v kontaktu s božstvím přepsal život svůj i svých druhů podle pravidel, o nichž věřil, že jsou od Boha. Pětatřicet roků, které následovaly po jeho konverzi, se vyznačují vnitřní koherencí. Je to koherence jeho projektu. Jeho projekt není plánem funkcí, sortimentem možností. Jeho projekt spočívá ve vyjádření a konkretizaci toho, co zakusil ve svém nitru.
Proto je zásadní, že se v Konstitucích a listech, které napsal, vyskytuje neustálý odkaz na „doby, místa a lidi“. To jednak znamená, že jeho vnitřní vize je čirá, má vymezené rysy a dosáhla hutnosti schopné výrazu, a jednak to, že tato vnitřní vize není vnucována dějinným okolnostem ve snaze znovu uspořádat dějiny na základě vlastních souřadnic. Kdyby tomu tak bylo, vykrystalizovala by do reduktivního „situacionismu“ a všechno by převáděla do forem dané situace. Vnitřní vize svatého Ignáce se dějinám nevnucuje; vede dialog s dějinami lidí, dějinami milosti a hříchu a snaží se vymanit Boží vůli z životních dvojznačností. Realizovat Boží vůli znamená pro Ignáce hledat větší slávu Boha, který se stal člověkem a vstupuje do lidských dějin.

3. Dějiny svatého Ignáce a jezuitů jsou dějiny tragické v etymologickém smyslu slova. Všichni vědí, že jezuita je ve slovníku synonymem pokrytce. Problémů bylo spousta a vážných. Došlo k nezdarům a to značným; docházelo k pronásledováním i ztroskotáním. A nechyběly legendy, které kolem svatého Ignáce a Tovaryšstva Ježíšova vytvořily jakousi auru hrající všemi možnými odstíny. Seznamování se s dějinami Tovaryšstva by nás přivedlo k reflexím, které přesahují kontext těchto stránek. Proto jsem se raději soustředil na dialog svatého Ignáce a prvního Tovaryšstva s kulturou a s problémy té doby. Původ těchto problémů a příkladný dialog s nimi je vzorem pro následující epochy.

4. Pavel VI. se roku 1974 v jednom z nejkrásnějších proslovů, které kdy papež pronesl k Tovaryšstvu, obrátil k jezuitům slovy: „Myslím na ono složité 16. století, ve kterém byly položeny základy moderní civilizace a kultury, a církev, ohrožovaná schizmatem (rozkolem), započala novou éru náboženské a sociální obnovy, založené na modlitbě a lásce k Bohu a bratřím, tedy na hledání té nejryzejší svatosti. Byla to doba fascinovaná novým pojetím člověka a světa, které často - ačkoli to nebyl případ toho nejryzejšího humanismu - vykazovalo Boha za horizont života a dějin. Byl to svět, který v důsledku nedávných zeměpisných objevů dostával nové dimenze a proto se v mnoha aspektech - otřesy, reflexemi, analýzami, rekonstrukcemi, touhami a vzlety – nemálo podobal tomu našemu.“ V této tak bohaté epoše čelila církev fenoménu reformace. Svatý Ignác bývá často nazýván baštou protireformace. Je v tom kus pravdy, ale není to tvrzení tak mírumilovné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Z druhé strany pak tento kulturní a náboženský fenomén (reformace) podněcoval u svatého Ignáce služebnou věrnost a přiměl ho k zápasu za katolickou jednotu.

5. Jak už jsem řekl, ignaciánské pojetí se dějinám nevnucovalo, ale spíše s nimi vedlo dialog. Následovníci svatého Ignáce byli vedeni tak, aby zaujímali koherentní postoj ve vztahu k jeho niterné kreativitě. Proto lze jezuitský přístup k problému reformace považovat za komplexní. Můžeme se asi odvážit tvrzení, že jim dělal starosti spíše Kalvín než Luther. Budeme-li sledovat tuto linii, můžeme chápat, o čem (quid) byl náboženský a kulturní dialog prvních jezuitů v kontextu jejich služby církvi v oné vskutku kontroverzní době reformace. Říkáme tedy, že jezuitům dělal větší starosti Kalvín než Luther. A Kalvín jim dělal starosti spíše jako schizmatik než jako heretik. Dovedli jasně určit pravého nepřítele té doby. A proto, mluvíme-li o nich jako o zastáncích protireformace, můžeme říci, že jejich boj byl zaměřen proti schizmatickému kalvinismu. Prozíravě pochopili, že právě tam se skrývalo pravé ohrožení církve.
Kalvín byl velkým myslitelem reformace; byl tím, kdo zorganizoval a převedl reformaci na rovinu kultury, společnosti a církve; zformoval organizaci, se kterou Luther nepočítal. Tohoto impulzivního Němce, který měl asi v úmyslu založit nanejvýš nějakou národní církev, reinterpretoval a reorganizoval zasmušilý Francouz, latinský génius a zběhlý právník. A tím byl Kalvín. Luther byl považován za heretika a Kalvín navíc za schizmatika. Co tím míním? Hereze – řečeno spolu s Chestertonem – je dobrá idea, která zešílela. Když se toto šílenství neuzdraví v církvi, transformuje se na schizma – rozkol. To je rozdělení, separace a konsolidace, která se rozvíjí, až získá svoji vlastní autonomii. Svatý Ignác a jeho následovníci budou potírat schizmatickou herezi.

6. V čem spočívá kalvínské schizma, jež vyzvalo Ignáce a první jezuity na souboj? Toto schizma se týká třech oblastí: člověka, společnosti a církve. Pokusím se vysvětlit, jak toto schizma - rozkol nastává v těchto třech oblastech, a na co v každé z nich odpovídá první Tovaryšstvo.
V člověku kalvinismus působí schizma mezi rozumem a citem. Separuje rozum od srdce. Tehdejší člověk vlivem luteránství prožíval na citové rovině mučivou úzkost ve vztahu k vlastní spáse. Podle Kalvína nebylo třeba se touto úzkostí znepokojovat. Pečovat se mělo pouze o záležitosti rozumu a vůle. Tady má původ kalvínská ponurost, rigidní disciplina, jež velice nedůvěřuje všemu vitálnímu a věří v naprostou zkaženost lidské přirozenosti, která může být uspořádána jedině lidskou činností. Kalvín uskutečňuje schizma uvnitř člověka: mezi rozumem a srdcem. Ba více, Kalvín vyvolá schizma v samotném rozumu, totiž rozkol mezi pozitivním a spekulativním poznáním. Tak vzniká scientismus, který tříští metafyzickou jednotu a způsobuje rozkol v intelektivním procesu člověka. Každý předmět vědy pojímá absolutně. A nejjistější vědou je geometrie. Geometrické zákony se tak stanou bezpečným vodítkem myšlení. Toto schizma, ke kterému došlo v samotném lidském rozumu, postihuje veškerou spekulativní tradici církve i veškerou humanistickou tradici.

Tomuto rozkolu v lidském nitru čelí svatý Ignác a jeho následovníci dvěma základními postoji. Za prvé příklonem k humanistické tradici s cílem rekapitulovat myšlenkovou tradici církve. „Je třeba chválit pozitivní i scholastickou nauku. Neboť jako je vlastnější pozitivním učitelům, jako sv. Jeronýmovi, sv. Augustinovi a sv. Řehořovi atd., rozněcovat touhu milovat ve všem Boha, našeho Pána, a jemu sloužit, tak je vlastnější scholastickým učitelům, jako sv. Tomášovi, sv. Bonaventurovi a Mistru sentencí atd., definovat nutné věci k věčnému životu nebo je vysvětlit pro naši dobu lépe a lépe bojovat proti všem omylům a všem falešným závěrům a je objasňovat. Neboť scholastičtí učitelé, poněvadž patří do novější doby, využívají s užitkem nejen pravé porozumění Písmu svatému a pozitivní církevní učitele, nýbrž - poněvadž jsou sami osvíceni a poučeni silou Boží – dosahují pomoci v koncilech, kánonech a ustanoveních naší svaté Matky církve“ („Pravidla pro pravé smýšlení v církvi“ č. 11, Duchovní cvičení, 363). Toto pravidlo je divem fúze citové a spekulativní stránky člověka. Výsledek této fúze je zasazen do tradice živého těla církve. Za zmínku stojí, že svatý Ignác tady nekoncipuje tradici jako uzavřenou a již dokončenou realitu, která je uzamčena na sedm západů a o které už nikdo nemůže nic říci. Pojem tradice není pro svatého Ignáce statický, nejde o minulou a uzavřenou skutečnost. V jeho popisu scholastiky je zjevný důraz na dialog teologie s dějinami a kulturou té doby. Jinými slovy, jeho pojem tradice je otevřený teologickému bádání.
A toto je první krok, kterým svatý Ignác a první Tovaryšstvo Ježíšovo čelí protestantskému rozkolu mezi rozumem a srdcem, a v rámci samotného rozumu rovněž rozkolu mezi pozitivním a spekulativním poznáním. Druhý krok, kterým jezuité čelí kalvínskému rozkolu v člověku, je reformulace metafyziky. Proto spolu s prvními jezuity vzniká silné neoscholastické hnutí, jehož nejvýznamnějším představitelem bude František Suárez.

7. Kalvínské schizma postihuje také společnost, do které vnáší rozdělení. Jako nositele spásy preferuje Kalvín měšťanskou třídu. Mluvíme-li o měšťanstvu, musíme se vcítit do tehdejší mentality, v níž bylo měšťanstvo protikladem šlechtického stavu. Šlechtictví však neoznačovalo pouze ty, kdo měli šlechtický titul; zahrnovalo také šlechetnost práce. Zrodilo řemeslné cechy. Šlechtou byli nejenom šlechtici, ale také řemeslníci, pracovní bratrstva. Kalvín však privileguje měšťanstvo, což implikuje a zahrnuje revoluční despekt vůči lidu. Už neexistuje lid, ani národ a namísto toho se formuje mezinárodní měšťanstvo. Mohli bychom zde za pomoci anachronismu aplikovat známý Marxův výrok: „Buržoové celého světa spojte se“, pohrdněte čímkoli, co je v národě šlechetné. Tímto schizmatickým postojem se Kalvín stal pravým otcem liberalismu, který politicky zasáhl národy v jejich jádru, v jejich způsobu bytí a vyjadřování, v jejich kultuře, v jejich občanské, politické, umělecké a náboženské existenci.

Na sociální rovině je to asi patrnější v koncepci Thomase Hobbese (podle něhož se lidské soužití má řídit klamem a mocí, zatímco stát - „moderní Leviatan“ - existuje proto, aby držel v šachu egoismy a zamezoval anarchii, čímž legitimizuje logiku nadvlády, poněvadž přirozený zákon neuznává). A potom je tu mnohem sofistikovanější, ale neméně krutá koncepce Johna Lockeho. Hobbes za pomoci absolutistického a racionalistického zdůvodnění přichází s nárokem „moci“, která nemá srdce. Locke to vše nazývá „společenskou smlouvou“ a snaží se redefinovat společnost vyloučením lidu. Locke zaujal následující pozici: přijímá jakési přirozené právo za pomoci sloganu „rozum učí, že ...“ (je to pozitivistický rozum již dříve redukovaný ze srdce na mysl, a tato mysl je ze své metafyzické dimenze redukována na pozitivní), aby potom – téměř magicky – došel k závěrům, které opravňují sociální rozkol. Člověk, poněvadž překonává svoji zkaženou přirozenost prostřednictvím své činnosti, může plody svojí práce vlastnit za předpokladu, že tyto plody nepodléhají zkáze. Rodí se tak peněžnictví a monetární povaha liberalismu. Kromě toho „rozum učí“, že člověk má právo kupovat práci, čímž vznikají dva typy pracujících: ti, kteří mají majetek nepodléhající zkáze, a ti, kteří jej nemají. Funkcí státu je zachovávat mezi těmito dvěma kategoriemi pracujících řád a zamezovat vzpouře těch druhých proti těm prvním. Toto kalvínsko-schizmaticko-liberální myšlení vlastně pro tu druhou skupinu pracujících připouští možnost vzpoury, která se dnes nazývá proletářskou revolucí. Marxismus je tak nakonec povinovaným potomkem liberalismu.

Zmíněnému rozkolu ve společnosti čelí Tovaryšstvo hned od začátku misijní činností mezi národy. Otevírají se hranice Východu (Indie a Japonska) a svatý František Xaverský umírá před branami Číny. Mluví se o „národu“ Guaraní, „národu“ Moxů atd. Metody inkulturace, vyzkoušené prvními jezuity (Ricci, De Nobili, Valignano a ti, kdo přišli do Ameriky a založili tam tzv. redukce – autonomní obce evangelizovaných domorodců), jsou znamením otevřenosti vůči oněm národům, které uznávaly jako celek, i ethosu udělujícího plnou důstojnost. Ba více, právě na poli práce, a ani ne tak lukrativností jako spíše činnorodou expresivitou lidského nitra, jež vytváří kulturu, a prostřednictvím jeho uměleckých děl první Tovaryšstvo provokuje kalvínskou buržoazii, která se staví schizmaticky vůči jednotě lidu.

Toto je zřejmě nejviditelnější aspekt Tovaryšstva Ježíšova od jeho počátků. Neomezovalo se na katechizování. Katecheze se konaly, ale důležitý byl také způsob, jakým byly podávány: respektováním důstojnosti a obdarováváním oněch národů tím nejlepším z nich samotných. To je to, co se odborně nazývá inkulturace. Jinými slovy, jezuita, který přišel sem (do Ameriky), aniž přestal být jezuitou, převzal z lidové kultury všechno, co bylo možné. A v oné kultuře vyjadřoval evangelium. Katechismus byl psán v jazyce guarani! Otec Ricci v Číně se věnuje astronomii, aby se dostal na císařský dvůr. A touto morální autoritou byla čínská kultura zapojena do hlásání evangelia. Takový přístup je náročný. Znamená zřeknout se své vlastní kultury.

Je užitečné si zde připomenout prvního jezuitu, který přišel do této země (Argentiny), do Santiago del Estero 26. listopadu 1585: otec Alonso de Barzana. Onen otec daroval svůj život Pánu tím, že evangelizoval s obrovským inkulturačním nasazením. S oblibou nazýval domorodce „moji páni indios“. Stal se všem vším. Hrál si s dětmi a trávil mlčky dlouhé hodiny vedle kazika, náčelníka obce. V roce 1583 byl pověřen III. koncilem v Limě, aby přeložil texty redigované otcem José de Acostou do kečuánštiny a ajmarštiny. Je milé číst jeho životopis; paměti, které byly napsány o něm; listy, z nichž jeden je velmi slavný a líčí jeho činy. Vše podává s naprostou samozřejmostí např. v listě adresovaném otci Luisi Lópezovi: „Jsem nyní už velmi starý a bez zubů a nemám chuť kázat pro Španěly.“ Onen muž zemřel v pověsti svatosti a v roce 1637 se začala připravovat jeho beatifikace. Chci tu podat jeden fragment z dopisu otce Pedra de Añasco SI provinciálovi v Peru, kde podává podle mého názoru nejlepší portrét otce Barzana: „Nepřestávám děkovat Bohu, našemu Pánu a Spasiteli, za velký dar, kterého se mi dostalo tím, že jsem byl poslán do těchto zemí spolu s otcem Barzanem, o němž mohu říci v plné pravdě, že - ač jsem neviděl svatého otce Františka Xaverského ve východní Indii – mohl jsem vidět jeho, otce Alonsa de Barzana, pětašedesátiletého, zcela bezzubého starce, jak se v obrovské chudobě a nejhlubší pokoře spolu s indiánským starcem stává starcem a spolu se stařenkou usedá kdekoli na zem, aby je získal pro Krista, a stejně tak i s kaziky, indiánskými staršiny i s mladíky a dětmi, v obrovské touze přivést je k Pánu, takže se zdálo, že mu hoří srdce.“

Tento muž musel činit násilí sám sobě, aby přijal všeobecnost svého povolání v postoji inkulturace a stal se tak naprosto disponibilním. Byl věrným celé nauce a zároveň věrně ctil lid, ke kterému byl poslán, i jeho kulturu. Byl to Boží muž. Jezuita – a to je výzva jezuitské disponibility, kterou Ignác klade proti každému partikularistickému schizmatu – musí být ochotný jít kamkoli. A kromě toho je povinen zamilovat si práci, která mu byla svěřena, takže když jej přeloží, pociťuje bolest. Pokud ji necítí, není jezuita. Musí se inkulturovat a zařadit. Toto je ignaciánská intuice, která čelí kalvínskému sociálnímu schizmatu.

Papež Pavel VI. ve výše citované promluvě poukazuje na tento typ apoštolátu otevřenosti k národům a říká: „Ignácova originálnost spočívá podle našeho názoru v tušení, že doba vyžaduje lidi zcela disponibilní, schopné odloučit se od všeho a vydat se za jakýmkoli posláním, které papež určí, protože to podle jeho úsudku vyžaduje dobro církve.“ Disponibilita, vepsaná do jádra ignaciánského charizmatu, se tedy přímo pojí k této otevřenosti, úctě a sympatii vůči národům. Disponibilita vystavuje jezuitu namnoze bolestnému napětí: má být ochoten jít kamkoli a současně se zařadit a inkulturovat v tom místě, kde se ocitne, jako by bylo jedinečné. Toto „napětí“ bolí, je to kříž, kterým začínající Tovaryšstvo chtělo posílit národy v jednotě církve.

8. Za třetí pak kalvínské schizma zraňuje církev. Církevní společenství je redukováno na sociální třídu, a proto Kalvín takříkajíc utíná hlavu postavě Otce, která připomíná existenci ostatních dětí. Nahrazuje všeobecnost věřícího Božího lidu měšťanským internacionalismem.
O dvě století později přijde na řadu osvícenský internacionalismus. Dělá si starosti rovněž s tím, jak odstranit postavy, které utvářejí cechy, propůjčují těmto pracovním a řemeslným bratrstvům jednotu a dávají konzistenci a sílu ostatním sociálním sektorům, totiž svaté patrony. Kalvín tedy odetne lid Boží od jednoty s Otcem. Odetne a odejme všem řemeslným cechům jejich svaté. A odstraněním mše připraví lid o prostřednictví reálně přítomného Krista.
Této stránce schizmatu čelí svatý Ignác a jeho následovníci především příklonem k papežství, k reálnému a jednotícímu symbolu papeže. Dále pomocí světců a všech svátostných prostředků. „Pravidla pro pravé smýšlení s církví“ zacházejí v tomto ohledu do podrobností: „Chválit zpověď u kněze a přijímání Nejsvětější svátosti... Chválit řeholní sliby... Chválit ostatky svatých a svatým prokazovat úctu a modlit se k nim... Chválit pobožnosti, pouti, odpustky, jubilea, křížové buly a rozžaté svíce v kostelích... výzdobu a budovy kostelů; stejně tak obrazy a uctívat je podle toho, co představují“ (Duchovní cvičení, 354, 357, 358, 360).
Myslím, že tímto bylo popsáno kalvínské schizma v jeho třech aspektech i odpověď, kterou na onu šílenou ideu, která se stala schizmatem, dalo první Tovaryšstvo

9. Kalvín se vlastně snažil spasit člověka, kterého luteránská perspektiva uvrhla do úzkosti. Luther měl úmysl vymanit člověka z renesančního pohanství, ale tento úmysl přerostl v „šílenou ideu“, tedy herezi. Kalvín tedy vychází z úzkostné luterské koncepce a se svou příznačnou legislativní chladností stanovuje: jelikož je člověk zkažený, potřebuje disciplínu. Tady vzniká to, co známe jako „protestantský rigorismus“, který podává jiná znamení spásy než katolíci – ta, o kterých byla řeč výše. A tímto znamením je hromadění práce. Jako by vznášel nárok na ztotožňování plodů práce se znameními spásy. Mohli bychom to zjednodušit a ve formě karikatury shrnout do axiomu: „Budeš spasen, dosáhneš-li bohatství, kterého se dosahuje prací.“ Tak se utvořila měšťanská třída (buržoazie).

Pokud se důsledně držíme luteránské pozice, zbývají v průběhu dějin pouze dvě možnosti, mezi nimiž lze volit: buď se člověk ve své úzkosti rozloží a není nic (důsledkem je ateistický existencialismus) anebo se na základě téže úzkosti a zkaženosti vrhne do prázdna a prohlásí se za nadčlověka (a to je Nietzscheho volba). Nietzsche vlastně obrodil Hobbese v tom smyslu, že pojal moc jako nejzazší ratio (důvod) člověka. Vládnout je možné pouze proti lásce, přičemž vychází z protikladu mezi rozumem a srdcem v člověku. Takováto moc jako nejzazší ratio implikuje smrt Boha. Jde o pohanství, které v případě nacismu a marxismu dostane organizovanou formu politických systémů. Luteránské hledisko, poněvadž se zakládá na rozluce mezi vírou a náboženstvím (chápe totiž víru jako jedinou spásu a obviňuje náboženství – náboženské úkony, zbožnost atd. – z toho, že zacházejí s Bohem účelově), plodí rozvod a schizma; zahrnuje všechny druhy individualismu, které svoji hegemonii stvrzují na sociální rovině.

Jakákoli hegemonie, ať náboženská, politická, sociální či duchovní má svůj původ zde, v tomto počátečním postoji. Proto svatý Ignác, který je proti hegemonii, neustále opakuje, že to či ono záleží „na místech, dobách a lidech“. Ustavičně respektuje rozmanitost kultur, národů i niternost jednotlivých lidí apod. Jansenismus proto obviňuje jezuity z „laxismu“. Nerozumí této ohleduplnosti.
Zmíněné pesimistické koncepci čelí svatý Ignác velkými tématy Exercicií (Duchovních cvičení). Ukazuje, že bojovnost v božských službách není na úkor citů a člověk, který je vykoupen, může tyto city ovládat. Kalvínská disciplina je naopak negativní, nedůvěřuje lidským citům, které pokládá za zkažené, a posiluje individualismus jediné sociální třídy. Ignaciánská disciplina dbá na uspořádání citů, aby ze sebe člověk i na citové rovině vydal to nejlepší. Ignaciánskou disciplínou je poslušnost, avšak jejím cílem je začlenění do těla, kde člověk získává svou plnost. V tomto smyslu se ignaciánská disciplína staví proti individualismu. Je to církevní disciplína.

10. Církevní služba, kterou svatý Ignác nabízí a ke které je Pánem povolán, má přesně definované charakteristiky: všechny se odvozují z pojmu poslušného apoštolského těla a nezištné služby. Z ignaciánského pohledu je proto tím největším nepřítelem to, co prosazuje individualismus, tedy bohatství a marnivost. Svatý Ignác dělá vše proto, aby jeho nástupci milovali chudobu „jako matku“, protože ví, že je ochrannou „baštou“ řeholního života. A kromě toho se snaží, aby jeho nástupci vyhledávali pokoření a objímali kříž. V rámci tohoto hledání chudoby, pokoření a následování našeho Pána na kříž, nám svatý Ignác podává jako nástroj jezuitského pokroku rozlišování.

Rozlišování Boží vůle v každodenním životě s sebou nese hledání cest. Svatý Ignác už tyto volby učinil a jsou to ty, které jsem právě vyjmenoval. Protože „můj Pán je ukřižován“. Ve své závěti opakuje větu ze svatého Ignáce Antiochijského: „moje láska je ukřižována“. „Poněvadž „můj Pán je ukřižován“, „všichni se mají snažit milovat chudobu jako matku“, „pokořovat se“ (mají vyhledávat pokoření). A proto mám nenávidět všechno, co mne od toho vzdaluje, jako je bohatství a světská čest. Toto je „hotový recept“, který nabízí. A dodává, ať se aplikuje na každodenní život za pomoci rozlišování.

Ke konání toho, co chce Bůh, je třeba hledat cesty v každodenním životě. Nikoli však nezřízeně či tápavě. Svatý Ignác vypracoval celou teologii tohoto duchovního nástroje, který je v jeho spiritualitě tak podstatný a kterým je rozlišování. Jádro se nachází v „Pravidlech pro rozlišování duchů“, ale také ve zbývajících textech Exercicií a v listech, kde nám nepřetržitě podává jeho ukazatele. Rozlišování není samoúčelné, je to nástroj zaměřený k cíli. Pokud bychom pojali rozlišování samoúčelně, vyplynul by z toho opak toho, co svatý Ignác nabízí: žili bychom „zakukleni“ sami v sobě, v jakémsi niterném toulání, které velmi přesně vyjadřuje Manuel Machado: „Ať mne vlny ženou, ať mne vlny nesou a nenutí mne nikdy volit cestu.“ Ignaciánské rozlišování je orientováno ad extra: hledí k činu, k apoštolskému závazku. Proto je nástrojem misijního poslání i nauky. Na druhé straně, třebaže se rozlišování koná uvnitř srdce, jeho prvotní látkou jsou vždycky echa (svatý Ignác říká „hnutí“), která v oné niternosti rozechvívá každodenní realita. Ignaciánské rozlišování proto neodvádí z cesty, ale naopak uvádí jezuitu do správných kolejí. Jako záruku správnosti rozlišování objasňuje svatý Ignác dvě věci: a) tři „duchy“, kteří hýbou lidským srdcem (ten vlastní, ten dobrý a ten zlý); b) rozlišování „důvodů pro a proti“ je samo o sobě nedostatečné, musí být potvrzeno vnitřními hnutími. Toto je moudrá směrnice rozvážného muže, který si uvědomoval riziko záměny reality s idejemi a nauky s ideologií.

Ignaciánské rozlišování je nástroj pro potírání tří kalvínských schizmat, která jsme popsali výše: rozkolu v člověku, neboť mu umožňuje přijímat jeho hnutí; rozkolu ve společnosti, neboť jej přivádí k rozhodnutím s ohledem na všeobecnost Božího lidu; a rozkolu v církvi, neboť rozlišování se děje v církevním těle a je potvrzováno Hlavou.
Než budu pokračovat, chtěl bych připomenout text, který bývá nazýván „duchovní závěť“ svatého Ignáce.[1] Není datován přesně, ale jistě spadá do roku 1556 a je tedy jedním z jeho posledních textů. Začíná takto: „Ježíš, má láska, byl ukřižován“. Přejímá slova Ignáce z Antiochie, jehož velkou láskou je ukřižovaný Ježíš. Chce se odít královským šatem ukřižovaného Krista, tedy ponížením. A hned po této větě, dává jezuitům následující rady:
»1. Nikdy nikomu neodporuj, ani s důvodem ani bez důvodu, ani vyšším ani sobě rovnému ani nižšímu, nýbrž vždycky ochotně zvol, co se jiným líbí, a nevymlouvej se, byť bys i právem mohl.
2. Prokazuj slepou poslušnost ve všem, v největším i v malém, vyšším, sobě rovným i nižším, maje na mysli, že to jsi slibem připověděl Kristu.
3. Nikdy nehleď na chyby jiných, buď však vždy pohotový k jejich omluvě a naopak rychlý k obvinění sebe; ba měj touhu, abys byl ode všech poznán jak zevně, tak vnitřně.
4. Nemluv ani neodpovídej ani nerozjímej ani se neprocházej, a zkrátka ani nic jiného nikdy nečiň, leč když napřed zvážíš, zda se to líbí Bohu a zda je to bližnímu dobrým příkladem a ke vzdělání.
5. Zachovej si svobodu ducha všude. A před kýmkoliv se neohlížej na nikoho; vždy však měj svobodu ducha i k protivám a nepozbývej jí pro jakoukoliv překážku; v tom nikdy neochabuj.
6. Nebuď sdílný se všemi bez rozdílu, ani důvěrný, nýbrž dotazuj se ducha, ke komu on tě nejvíce vede a pudí; nicméně však velice pečlivě zpytuj, jaká a která jsou to hnutí, jež tě právě k těm lidem kloní.
7. Zabývej se stále skutkem a myšlenkou, duchovními věcmi; a přej si býti považován za pošetilce a nemoudrého u lidí, abys byl za věrného a moudrého považován u svého Pána, Ježíše Krista, abys aspoň tak, ostatním pohrdnuv, jeho získal. Amen. O to se snaž ráno i večer; a když se budeš ubírat na lože, toto si přečti, a pomodli se jednou Smiluj se nade mnou Bože a Zdrávas Maria.«
Toto je obrovské mistrovství. Mistrovské pokoření.

11. Dějiny jezuitů jsou uskutečňováním pokroku této prvotní ignaciánské vize. Takto se chápou velké věci. Takto se rozumí také křížům a pronásledováním, které Ignác vyprošoval svým synům. V dějinách Tovaryšstva je soužení denním chlebem. Toto všechno nám dává bezpečí a pocit příšlušnosti k tělu, které je větší než my a dává nám soudržnost. Chci však zdůraznit, že jezuité byli a jsou hříšníci. Ne všechno je v dějinách Tovaryšstva světlem, ne všechno je milostí. Je tu hřích. V poslání Tovaryšstva nechyběla hříšná scestí. Věrnost minulosti v určitých momentech trpěla žalostnou sklerózou a rozmach apoštolského působení se ne vždycky vyhnul nerozumnému progresismu. Někdy se rozevlátá snaha o realismus nevyhnula oportunistické snaze o kompromis. Jestliže jádro jezuitské identity, jak jsme řekli - a říká to svatý Ignác - spočívá v přilnutí ke kříži (skrze chudobu a pokoření), kříži jakožto pravému triumfu, pak zásadním hříchem jezuity bude právě karikatura triumfu kříže, tedy triumfalismus jakožto duše veškerých jeho činů; „mýtus úspěchu“, hledání sebe sama, vlastních zájmů, vlastních mínění, upřednostňování lidí a moc. Je to onen triumfalismus, který je obsažen v každé formě hříchu (protože každý hřích je v posledku pomýleným krokem, nárokem předjímat eschatologický triumf). Takovýto triumfalismus zbavuje Tovaryšstvo jeho nejlepší kvality, právě té, kterou mu přiřkl svatý Ignác, totiž aby bylo „nejmenší – minima“, a zbavuje jezuitu té největší cti, které se mu může dostat a kterou si může přát, totiž být bezvýznamný prostý vojín.

12. Začali jsme naši reflexi tím, že jsme pozorovali, jak svatý Ignác a jeho následovníci již od počátků bojovali proti herezi, která se stala schizmatem, a během tohoto pojednání jsme viděli, jak tento boj postupně vynesl na světlo charakteristiky, jež jsou vlastní způsobu jednání Tovaryšstva. Nakonec jsme uvažovali o takříkajíc druhé straně mince jezuitské věrnosti: o hříchu, kdy je triumf kříže nahrazen triumfalismem egoismu.
A právě hřích přijímá Ignác, aby jím nanejvýš radikálně vyzval na souboj luterské učení o zkaženosti; nikoli nihilistickou úzkost, nikoli skok do nadlidství. V hříchu spatřuje Ignác podle naší spirituality realitu a pokaždé když podává toto téma - především v Exerciciích - končí „rozmluvou o milosrdenství“ před Kristem přibitým na kříži a umírajícím pro mne. Jde však ještě dál a po předloženém rozjímání o pekle - místě, kde hřích dosahuje svých konečných možností – Ignác odkazuje na pietas (zbožnost, laskavost). Tato ctnost byla v 15. století znázorňována postavou Matky s mnoha dětmi. Toto téma přebírá také Rafael, když znázorňuje eucharistii církve. V překotném 16. století je Pietou Matka, která chová svého ztrýzněného mrtvého syna na klíně v plné důvěře, že tato trýzeň přinese vzkříšení. Tato naděje je vrcholem ignaciánské teologie hříchu (i hříchu jezuitů), v luteránském pojmu úzkosti chybí, nikdy v něm nebude a není příslibem jeho horizontu. Pieta je způsobilé vyjádření revoluce citu, kterým chtěl Bůh spasit člověka. A této Pietě se svěřuji, abych zakončil tuto úvahu. Pietě, jež bere do náruče jezuitu ukřižovaného i pro jeho vlastní hříchy a vlastní nevěrnosti, a chová jej s nadějí Matky. Myslím, že bychom byli k dějinám našeho Tovaryšstva Ježíšova nespravedliví, kdybychom je nahlíželi jenom v jeho apoštolských triumfech a nikoli hříších; kdybychom je nespatřovali v Pietě, která přijímá tuto trýzeň egoismu vroucností Matky. Prosme nyní společně tuto Pietu, aby nám jezuitům pomohla ubírat se cestou našeho „nejmenšího“ Tovaryšstva Ježíšova. „Zdrávas Královno, Matko Milosrdenství...“


[1] Vyšlo ve Výbor z listů a instrukcí svatého Ignáce z Loyoly pod názvem Vybraná naučení, Vyšehrad, Praha 1941, str. 313-314.

Tuto konferenci pronesl 23. srpna 1985 P. Jorge Mario Bergoglio SI v jezuitském kostele v Mendoze u příležitosti 400. výročí příchodu jezuitů do Argentiny.
Poprvé byla publikována spolu s dalšími dvěma přednáškami ve svazku Reflexiones espirituales sobra la vida apostólica, Ediciones Diego de Torres, San Miguel, Buenos Aires 1987. Druhé vydání vyšlo v Ediciones Mensajero, 2013 – Grupo de Comunicación Loyola, S. L. Bilbao – España. První italské vydání vyšlo ve svazku: Jorge Mario Bergoglio – Francesco, Chi sono i gesuiti, EMI, Bologna 2014, str. 17-43.
Přeložil Milan Glaser.



Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
11.2.21 Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině
7.11.20 Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica zahájilo japonskou edici
31.7.20 Za covidové krize je třeba léčit také demokracii, soudí generální představený Tovaryšstva Ježíšova
20.5.20 Zemřel otec Adolfo Nicolás, bývalý jezuitský generál
9.5.20 Jezuitští představení požadují po Evropské unii „etickou a sociální solidaritu“



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti