Prohlásila již před časem jedna česká řeholnice pracující v Římě. Toto lidové rčení, pronesené jaksi mimochodem, s úsměvem a svobodou dítek Božích, kupodivu není výrazem despektu a nesympatií, ba dokonce ani nemůže být správně chápáno mimo kontext živé a žité víry. Bylo by zajisté možno různými způsoby spekulovat také o tom, zda by se toto lapidární shrnutí postoje osoby zasvěcené Bohu zamlouvalo samotnému papeži Františkovi.
V Božím lidu dnes panuje paradoxní situace, lze-li se ovšem vůbec odvážit takovéhoto generalizujícího hodnocení. Zdá se, jako by právě ti, kdo mají potřebu dovolávat se chimérické svobody, lpějí dnes na každém slůvku, ba i na nevysloveném akcentu, jež papež někde utrousí, a pasují je na neomylné dogma, kterým se ohánějí, aby umlčeli ty, které považují – nezřídka zcela zbytečně – za svoje nepřátele. To nemá nic co do činění s živým vztahem k Bohu, který se stal člověkem, a k Jeho mystickému Tělu. Takoví lidé se citované průpovídce řeholní kreativity zřejmě nebudou umět zasmát.
Stejně tak to stěží dovedou ti, kdo se snaží být papežštější opačným způsobem. Mají totiž také svoji utkvělou představu o tom, co by měl papež dělat a říkat, ale nesnaží se ji prosazovat, nýbrž bránit – rovněž zcela zbytečně – a stejně světskými a mondénními způsoby, které používá pod zdáním svobody dnešní mediální produkce.
Koncem tohoto týdne oslaví papež František své 80. narozeniny (17. 12.) a objevují se různá hodnocení jeho pontifikátu. Všechna - včetně tohoto – budou nedostatečná. Vztah k této církevní autoritě – a to bez ohledu na jejího momentálního nositele – je pro věřícího součást tajemství víry. Není to teoretický, abstraktní problém, který by si měl každý vyřešit. Je to spíše jakési „místo“, kde se vztah ke konkrétním lidem kříží se vztahem k živému Bohu a dochází tak k jejich verifikaci.
Lidské srdce, které je zlé a zvrácené, jak praví Písmo, potřebuje křest, aby prozřelo a pookřálo. Jen tak může procitnout k pravdě, ocitnout se v dějinách, jejichž Pánem je Bůh, a svěřovat se Ježíši Kristu.
Papež František svou horečnatou činností a obsáhlou verbální produkcí, kterou stíhá sledovat zřejmě jen hrstka lidí v jeho okolí, dává příležitost k tomuto aktu důvěry všem, a možná, že především těm věřícím, kteří si myslí, že se bez něho obejdou, protože mají – mylně – za to, že již dosáhli maxima. Prostořekost tohoto papeže pohoršuje toho, kdo netoleruje její úsměvnou i laskavou nadsázku; vyvádí z míry i jeho nejbližsí spolupracovníky, kteří se ji potom – marně – snaží retušovat. Paradoxně však právě tímto způsobem papež umožňuje každému věřícímu sestoupit na zem, oprostit se skrze vztah k němu od těch nejvíce zasutých nánosů světského a mondénního smýšlení ve svém nitru a otevřít se milosti Boží.
Papež František demoluje poslední pozůstatky světského majestátu papežství sám na sobě, aktivuje citovou stránku náboženské praxe, učí činorodé improvizaci uprostřed nastávajícího sociálního, kulturního, verbálního i myšlenkového chaosu, ale především sám zůstává věřícím člověkem. Neirituje však někoho právě to? Zcela určitě - a v první řadě - to irituje nepřítele lidské přirozenosti, otce lži, který je vládcem tohoto světa a jehož moc se bude v dějinách stupňovat až do plného veřejného zjevení jeho porážky a vykoupení lidského rodu Kristovým slavným příchodem.
Ďábel něco dluží tomu, kdo zhřešil, neboť - jak praví jiné teologicky hutné lidové úsloví - „čiň ďáblu dobře, peklem se ti odmění“. Zmíněný postřeh řeholní sestry míří tímto směrem a možná má něco z prostořekosti Učitelky církve sv. Terezie z Avily. Ta se jednou ocitla v politováníhodné situaci. Když se svými spolusestrami a veškerým majetkem cestovala z jistého města, odkud byla jejich komunita vyhnána místními radními, došlo právě na mostě, po kterém jely, k nehodě. Kočár se převrhnul, takže ony a jejich knihy skončily v řece. A právě v této bezútěšné chvíli se jí dostalo nadpřirozeného vidění Krista, kterému si hned postěžovala: »Pohleď, co se nám přihodilo?« - a dostalo se jí odpovědi - »Tak já zacházím se svými přáteli«, na což světice pohotově odvětila: »Proto jich máš také tak málo«.
Ad multos annos!
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
