RadioVaticana.va

   21. 8. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3159
Poslechem z webových stránek.2084
Četbou textů na webových stránkách.3770
Poslechem i četbou.2154


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Herman van Rompuy komentoval papežovo rozhodnutí stran eutanázie

Kardinál Sarah: Křesťanské rodiny předvojem vzpoury proti nové diktatuře egoismu

Papežský vizitátor dokončuje zprávu o Medjugorje




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Homilie 

2.2.2017 

Nebýt profesionály posvátna, nýbrž proroky naděje

Homilie papeže Františka na Světový den zasvěceného života, baz. sv. Petra

Česká sekce RV

Když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona, Simeon jej „z vnuknutí Ducha“ (Lk 2,27) vzal do náručí a začal velebit Boha chvalozpěvem dobrořečení: „Neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu“ (Lk 2,30-32). Simeon mohl nejenom vidět, ale dostalo se mu také privilegia vytouženou naději obejmout, což jej přimělo k radostnému plesání. Jeho srdce se raduje, protože Bůh přebývá uprostřed svého lidu; vnímá, že je tělem jeho těla.

Dnešní liturgie nám říká, že se Pán tímto obřadem (čtyřicet dní po svém narození) „podrobil předpisům Starého zákona, ale ve skutečnosti vycházel vstříc svému lidu, který jej očekával ve víře“ (Římský misál, 2. února, Úvodní exhortace přede mší). Setkání Boha s Jeho lidem vzbuzuje radost a obnovuje naději.

Simeonovo kantikum je zpěv věřícího člověka, který na sklonku svých dnů může prohlásit: je to pravda, naděje v Boha nikdy neklame (srov. Řím 5,5), On neklame. Simeon a Anna jsou ve svém stáří schopni vydávat nové plody, což dosvědčují zpěvem: život si zaslouží, aby byl prožíván s nadějí, protože Pán svoje sliby plní. A bude to pak sám Ježíš, který vyloží tento příslib v nazaretské synagoze: mladí, věznění, osamělí, chudí, staří i hříšníci jsou povoláni zanotovat tentýž zpěv naděje: Ježíš je s nimi, je s námi (srov. Lk 4,18-19).

Zpěv naděje jsme zdědili po svých otcích. Oni nás uvedli do této „dynamiky“. V jejich tvářích, v jejich životech, v jejich každodenní a ustavičné odevzdanosti jsme mohli spatřit, jak se tento chvalozpěv stává tělem. Jsme dědici snů svých otců, dědici naděje, která nezklamala naše matky zakladatelky, naše otce zakladatele, naše starší bratry. Jsme dědici našich starších, kteří měli odvahu snít; a jako oni chceme dnes také zpívat: Bůh neklame, naděje v Něho neklame. Bůh jde vstříc svému lidu. Chceme zpívat prodchnuti Joelovým proroctvím: „Vyleji svého ducha na všechny lidi, vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starší budou mít věštecké sny a vaši jinoši uzří vidění“ (Jl 3,1).

Je užitečné přijímat sny našich otců, abychom mohli prorokovat dnes a opětovně nacházet to, čím bylo kdysi zažehnuto naše srdce. Sen i proroctví společně. Paměť toho, jak snili naši staří, naši otcové a matky, i odvaha prorocky nést tento sen dál.

Tento postoj nám dává plodnost, ale především nás chrání před jedním pokušením, které může náš zasvěcený život učinit neplodným: pokušení přežít. Je to nešvar, který se může pozvolna zabydlet v nás, v našich komunitách. Postoj snahy o přežití z nás činí reakcionáře a ustrašence, pomalu a tiše nás uzavírá v našich domech a v našich schématech. Směřuje nás dozadu, ke slavným, leč minulým skutkům, které místo toho, aby v nás probouzely prorockou tvořivost zrozenou ze snů našich zakladatelů, vedou zkratkami útěků před výzvami, které dnes klepou na naše brány. Psychologie přežití odebírá našim charismatům sílu, protože nás naklání k tomu, abychom si je „ochočili“ a měli je na dosah ruky, ale zbavili je tak oné tvořivé síly, kterou zažíhají; způsobuje, že chceme chránit prostory, budovy či instituce víc než umožňovat nové procesy. Pokušení přežít způsobuje, že zapomínáme na milost; proměňuje nás v profesionály posvátna, ale nikoli v otce, matky či bratry naděje, kterou jsme povoláni prorokovat. Toto klima přežívání zatvrzuje srdce našich starších, zbavuje je schopnosti snít a tak sterilizuje proroctví, které jsou ti mladší povoláni hlásat a realizovat. Stručně řečeno, pokušení přežít proměňuje v nebezpečí, v hrozbu a v tragédii to, co nám Pán prezentuje jako příležitost pro misijní poslání. Tento postoj není vlastní pouze zasvěcenému životu, ale především my jsme zváni mít se před ním na pozoru, abychom do něho neupadli.

Vraťme se k evangeliu rozjímejme znovu onu scénu. Simeon a Anna zajisté nebyli pohnuti ke chvalozpěvu patřením na sebe či analyzováním a přehodnocováním své osobní situace. Nebylo to ani jejich setrváním v uzavřenosti ze strachu, že by se mohlo přihodit něco zlého. Chvalozpěv byl vzbuzen nadějí, onou nadějí, která jim ve stáří byla oporou. Nadějí, jejímž splněním bylo setkání s Ježíšem. Když Maria vloží Simeonovi do náruče Syna Zaslíbení, stařec začne sdělovat svoje sny. Když dá lidu Ježíše, lid se zaraduje. Ano, pouze to nám bude moci vrátit radost a naději, pouze to nás zachrání před životem v postoji přežívání. Pouze to učiní náš život plodným a uchová život našemu srdci. Dát Ježíše tam, kde mát být: Jeho lidu.

Všichni jsme si vědomi multikulturní proměny, kterou procházíme; nikdo o tom nepochybuje. Proto je důležité, aby byly zasvěcené osoby s Ježíšem včleněny do života a nitra těchto velkých proměn. Misijní poslání podle vlastního charismatu nám připomíná, že jsme byli pozváni být kvasem v této konkrétní mase. Mohou zajisté existovat lepší „mouky“, avšak Pán nás výzvami, před nimiž stojíme, vyzývá, abychom byli kvasem tady a teď. Nikoli v obranném postoji, nikoli ze strachu, nýbrž s rukama na pluhu a ve snaze dát vyrůst zrnu zasetému nezřídka uprostřed koukolu. Dát Ježíše Jeho lidu znamená mít kontemplativní srdce schopné rozlišovat, kterak se Bůh ubírá cestami našich měst, našich zemí, našich čtvrtí. Dát Ježíše Jeho lidu znamená vzít na sebe kříž svých bratří a pomáhat jej nést. Chtít se dotknout Ježíšových ran v ranách světa, který je raněný a úpěnlivě prosí o vzkříšení.

Postavit se s Ježíšem doprostřed Jeho lidu! Ne jako aktivisté víry, nýbrž jako muži a ženy, kterým se neustále dostává odpuštění, jako muži a ženy, kteří jsou pomazaní křtem, aby toto pomazání a Boží útěchu sdíleli s ostatními.

Postavit se s Ježíšem doprostřed lidu, „abychom objevili a sdíleli »mystiku« společného života, kdy se umíme smísit s ostatními, setkávat se s nimi, brát je do náruče, vzájemně se podepírat a být součástí toho poněkud chaotického davu, který se může proměnit na opravdovou zkušenost bratrství, na solidární karavanu, na svatou pouť. [...] Kéž bychom kráčeli touto cestou! Bylo by to moc dobré, moc ozdravné, osvobozující a nadějné! Je prospěšné vycházet ze sebe a připojit se k druhým“ (Evangelii gaudium, 87). Nejenom že to přináší prospěch, ale proměňuje to náš život i naši naději ve chvalozpěv. To však můžeme učinit jedině, pokud si osvojíme sny našich starších a proměníme je v proroctví.

Provázejme Ježíše na setkání s Jeho lidem, aby byl ve svém lidu; nikoli ve stížnostech či úzkostech toho, kdo zapomněl prorokovat, protože si neosvojil sny svých otců, nýbrž ve chvále a v klidu; nikoli v rozrušení, nýbrž v trpělivosti toho, kdo důvěřuje v Ducha, Pána snů i proroctví. Tak budeme sdílet to, co nám patří, tedy zpěv, který se rodí z naděje.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
2.2.16 Křesťané mají být strážci úžasu ze setkání s Kristem
2.2.15 Musíme být průvodci, kteří jsou vedeni
2.2.14 O setkání mezi observancí a proroctvím
2.2.13 Víra rozpoznává moudrost slabosti
2.2.12 Zasvěcené osoby prezentují charakteristické rysy Ježíše, Zasvěceného Otci



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež: Ať nám Duch pomáhá vytrvat ve víře

V Karáčí se konal státni pohřeb Ruth Pfau - „matky malomocných“

Ekvádorský kardinál papežským legátem na oslavách sv. Růženy z Limy

Katolický farář v Turku: Vidina islamizace Evropy je mezi muslimskými imigranty rozšířena

Předseda kanadského episkopátu napsal premiéru Trudeauovi

Bolivijští biskupové se vydají za papežem Františkem

V USA bude viditelné úplné zatmění slunce

Papež po atentátu v Barceloně: Nadále se zasazujme o mír a svornost

Papežský vizitátor dokončuje zprávu o Medjugorje

Kardinál Biffi o rozdílu mezi pohanským a křesťanským dialogem

Sousední biskupové vybízejí vzbouřenou diecézi Ahiara k poslušnosti papeži

Kardinál Sturla: Totalita na obzoru

 Nově na webu
Svatý otec: Přemáhat nevěru v Boha i lhostejnost vůči bratřím

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Věřit v dějiny spásy

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Rehabilitace křesťanské psychologie

Rozhovory: Všechno závisí na víře

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv srpen 17
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě