Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Evangelium této třetí postní neděle nám předkládá Ježíšův rozhovor se Samaritánkou (srov.
Jan 4,5-42). Jejich setkání se odehrálo, když Ježíš procházel Samařskem, oblastí mezi Judskem a Galilejí, obývanou lidmi, kterými Židé pohrdali, neboť je považovali za schizmatiky a heretiky. Avšak právě její obyvatelé budou jedni z prvních, kteří přijmou křesťanské hlásání apoštolů. Zatímco Ježíšovi učedníci odešli do města, aby sehnali něco k jídlu, on sám se posadil u jedné studny a požádal ženu, která tam přišla navážit vodu, aby mu dala napít. Z této prosby se pak rozvíjí rozhovor: „Jak to, že se Žid snižuje k tomu, aby o něco požádal Samařanku?“, ptá se žena. Ježíš jí odpovídá: Kdybys věděla, kdo jsem a jaký mám pro tebe dar, spíše bys mne žádala ty a já bych ti dal „živou vodu“, která utiší každou žízeň a stává se nevysychajícím pramenem v srdci toho, kdo ji pije (v. 10-14).
Chodit nabírat vodu ke studni je namáhavé a nepříjemné – bylo by krásné mít tryskající pramen! Ježíš ale mluví o jiné vodě. Když si žena všímá, že mluví s prorokem, svěřuje se mu se svým životem a klade mu náboženské otázky. Její žízeň po lásce a naplněném životě neutišilo pět mužů, které měla, naopak zakusila spíše podvody a zklamání. Tuto ženu proto oslovuje veliká úcta, kterou vůči ní Ježíš projevuje. Když jí vypráví o pravé víře, která je uctíváním Boha Otce „v duchu a pravdě“, vytuší, že onen muž byl mohl být Mesiáš, a Ježíš – což je vzácné – to potvrzuje: „Já jsem to, který s tebou mluvím“ (v.26). Ženě, která měla tak nespořádaný život, Ježíš říká, že je Mesiáš.
Drazí bratři, voda darující věčný život byla do našich srdcí vylita v den křtu – tehdy nás Bůh proměnil a naplnil svou milostí. Je ovšem možné, že jsme na tento veliký dar zapomněli, anebo jej snížili na pouhý matriční záznam. Snad hledáme studny, jejichž prameny netiší naši žízeň. Když totiž zapomínáme na pravou vodu, vydáváme se hledat studny s kalnými prameny. Toto evangelium je tedy určeno právě nám! Nikoli pouze Samaritánce, nýbrž nám všem! Ježíš k nám promlouvá stejně jako k samařské ženě. Jistě, známe ho, ale třeba jsme se s ním ještě osobně nesetkali a nerozpoznali v Něm svého Spasitele. Postní doba je dobrou příležitostí k tomu, abychom k Němu blíže přistoupili, setkali se s ním v modlitbě a dialogu od srdce k srdci, mluvili s Ním a naslouchali Mu, viděli jeho tvář také ve tváři trpícího bratra nebo sestry. Takto v sobě můžeme obnovit křestní milost, utišit žízeň u pramene Božího slova a jeho Svatého ducha a rovněžtak objevit radost z toho, že se stáváme tvůrci smíření a nástroji pokoje v každodenním životě.
Kéž nám Panna Maria pomáhá, abychom trvale čerpali z milosti, oné vody tryskající ze skály, kterou je Kristus Spasitel, abychom tak přesvědčivě vyznávali svou víru a radostně hlásali velké divy milosrdné Boží lásky, která je pramenem všeho dobra.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
