Mt 10,16-17.21-22
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Dnes se zamyslíme nad křesťanskou nadějí, která posiluje mučedníky. Když Ježíš v evangeliu vysílá učedníky, neuvádí je v klam vidinami snadno dosažitelných úspěchů. Naopak – jasně je upozorňuje, že hlásání Božího království se vždy střetává s odporem. Neváhá přitom užít krajního varování: “Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno” (Mt 10,22). Křesťané milují, ale nikoli pokaždé jsou milováni. Ježíš nás před tuto skutečnost staví od samého počátku – vyznání víry se větší či menší měrou odehrává v nepřátelském ovzduší.
Křesťané jsou tedy mužové a ženy, jdoucí “proti proudu”. Je to normální, neboť vzhledem k tomu, že svět je poznamenán hříchem, projevujícím se v různých formách sobectví a nespravedlivosti, Kristův učedník kráčí opačným směrem. Nikoli v polemickém duchu, nýbrž kvůli věrnosti logice Božího království, která je logikou naděje a uskutečňuje se v životním stylu, založeném na Ježíšových ustanoveních.
Tím prvním je chudoba. Když Ježíš posílá své učedníky, máme pocit, že spíše dbá na to, aby je “vysvlékl”, než “oblekl”! Také křesťan, který není pokorný a chudý, nedokáže se odpoutat od bohatství a moci a především sám od sebe, se Ježíši nepodobá. Křesťan prochází cestami tohoto světa s nezbytnou výbavou poutníka, avšak se srdcem plným lásky. Jedinou porážku může utrpět tehdy, když upadne do pokušení msty a násilí, když zlo odplácí zlem. Ježíš nám říká: “Já vás posílám jako ovce mezi vlky” (Mt 10,16) – tedy bez otevřeného chřtánu, vytažených drápů a zbraní. Křesťan má spíše být opatrný, někdy též prozíravý, což jsou ctnosti, které evangelní logika přijímá. Násilí ovšem nikdy. Pokud chceme zvítězit nad zlem, nelze sdílet jeho metody.
Jedinou křesťanovou silou je evangelium. V obtížných časech je nutné věřit, že Ježíš jde před námi a neustává v doprovázení svých učedníků. Pronásledování nestojí v rozporu s evangeliem, nýbrž je jeho součástí – jestliže pronásledovali našeho Mistra, jak bychom mohli doufat, že zůstaneme ušetřeni boje? Avšak křesťan nesmí vprostřed víru ztrácet naději a myslet si, že byl opuštěn. Ježíš ujišťuje své učedníky slovy: “U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě” (Mt 10,30) Jako by chtěl říci, že žádné z lidských utrpení, včetně těch nejdrobnějších a skrytých, není Božímu zraku neviditelné. Bůh vidí, zajisté ochraňuje a jednou daruje své výkupné. Mezi námi je totiž Někdo mnohem silnější než zlo, mafie, temné pletichy a ti, kteří vydělávají na zoufalství druhých a povýšeně je utlačují…Někdo, kdo odjakživa naslouchá hlasu Ábelovy krve, který volá ze země.
Křesťané se tudíž vždy mají postavit na “opačnou stranu” světa – tu, kterou si zvolil Bůh. Nejsou pronásledovatelé, nýbrž pronásledovaní, nejsou panovační, nýbrž mírní, nechvástají se, nýbrž se podřizují pravdě, nejsou to šejdíři, nýbrž poctivci. Tato věrnost Ježíšovu stylu – který je stylem naděje – až k smrti bude prvními křesťany nazvána krásným jménem martyrium, což znamená “svědectví”. Slovní zásoba jim nabízela mnohé další volby – bylo možné nazvat ji heroismem, sebezřeknutím, sebeobětí. Avšak křesťané první hodiny ji nazvali jménem, které vydává vůni učednictví. Mučedníci nežijí sami pro sebe, nebojují za prosazení vlastních názorů a přijímají smrt výlučně z věrnosti evangeliu. Mučednictví ani není nejvyšším ideálem křesťanského života, protože nad ním stojí milosrdná láska, tedy láska vůči Bohu a bližnímu. Apoštol Pavel to velmi dobře sděluje ve chvalozpěvu na lásku: “A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje” (1 Kor 13,3). Křesťany odpuzuje představa, že by se sebevražední atentátníci mohli nazývat “mučedníky” – v jejich smrti není nic, co by se mohlo blížit postojům Božích dětí.
Když někdy pročítáme příběhy včerejších a dnešních mučedníků – kteří jsou početnější než mučedníci v počátečních dobách – ohromuje nás, v jaké síle podstupovali zkoušky. Tato síla je znamením veliké naděje, kterou se sytili – naděje, čerpající jistotu z toho, že nic a nikdo je nemohl odloučit od Boží lásky v Ježíši Kristu (srov. Řím 8,38-39).
Kéž nám Pán stále dává sílu, abychom se stávali jeho svědky. Kéž nás obdarovává životem křesťanské naděje, zejména ve skrytém mučednictví prokazování dobra a láskyplného plnění každodenních povinností.
Přeložila Jana Gruberová
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
