Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán/Německo. „Rád plním přání kardinála Woelkiho, který mne požádal o vzpomínku na svého předchůdce“, napsal před několika dny (11.7.) Benedikt XVI. v listě, který dnes zazněl v kolínské katedrále při pohřbu kardinála Joachima Meisnera. „Když jsem dozvěděl o kardinálově smrti, nemohl jsem tomu zpočátku uvěřit. Ještě den před jeho úmrtím jsme totiž spolu telefonicky hovořili a z jeho hlasu zněla vděčnost, že odjel na dovolenou poté, co se ještě předchozí neděle (25.6.) ve Vilniusu účastnil blahořečení biskupa Teofilia Matulionise“, uvozuje emeritní papež své poselství, publikované kolínským arcibiskupstvím. „Celoživotně se vyznačoval láskou k církvím sousedních východních zemí, které trpěly komunistickým pronásledováním, stejně jako vděčností za vytrvalost v utrpení každého času. A tak jistě není náhodou, že jeho poslední cesta byla věnována právě jednomu z vyznavačů víry těchto zemí.

V posledních rozhovorech, které jsme s kardinálem Meisnerem vedli před jeho skonem, mne obzvláště ohromovala jeho uvolněná veselost, vnitřní radost a naděje, ke kterým dospěl. Víme, jak pro něj – jako zaníceného pastýře a pastoralistu – bylo těžké odejít z úřadu, a to právě v době, kdy církev nutně potřebovala přesvědčivé pastýře, kteří by odporovali diktatuře nastolené duchem doby a kteří by zcela rozhodně žili a mysleli z víry. O to více mne tedy přivádělo k pohnutí, že se v tomto posledním období svého života naučil odpoutanosti a stále více žil z nejhlubšího vědomí, že Pán neopustí svou církev, ačkoli její bárka je někdy tak plná, že jí hrozí překocení.

Byly tu dvě věci, které jej v poslední době stále více rozradostňovaly a utvrzovaly v této jistotě. Za prvé mne opakovaně zpravoval o tom, jak jej naplňuje hlubokou radostí, když při udílení svátosti smíření zakouší, jak mladí lidé – především pak mladí muži – prožívají milost odpuštění, onen dar, kterým skutečně nacházejí život, který jim dokáže dát pouze Bůh. To druhé, co se jej stále nově dotýkalo a působilo mu radostnou náladu, byl tichý nárůst eucharistické adorace. Při Světovém dni mládeže v Kolíně to pro něj byl ústřední bod – aby jeho součástí byla adorace, ticho, ve kterém k srdci mluví jenom Pán. Mnozí pastorační a liturgičtí znalci byli toho názoru, že takového ticha při pohledu na Pána v tak obrovském množství lidí není možné dosáhnout. Jiní zase mínili, že eucharistická adorace je jako taková překonaná, protože podle Pánova přání jej máme přijímat v eucharistickém chlebě, a nedívat se na něj. Avšak skutečnost, že tento chléb nelze požívat jako kteroukoli potravinu a že „přijímání“ Pána v eucharistické svátosti vyžaduje účast všech dimenzí našeho bytí – že tedy přijímání musí být klaněním, se mezitím opětovně projevila, a to velmi zřetelně. Chvíle eucharistické adorace při kolínském Světovém setkání mládeže se tak stala událostí, která se nezapomenutelně vryla nejenom do mysli kardinála Meisnera. Tento okamžik se mu od té doby stále niterně zpřítomňoval a přinášel mu velké světlo.

Když se kardinál Meisner svého posledního rána neukázal na mši, našli jej mrtvého v jeho pokoji. Breviář mu vypadl z rukou – zemřel totiž v modlitbě, v pohledu na Pána a v rozhovoru s Pánem. Způsob smrti, který mu byl darován, ještě jednou poukazuje na to, jak žil – v pohledu na Pána a v rozhovoru s Ním. Proto můžeme s jistotou jeho duši svěřit do Boží dobroty. Pane, děkujeme ti za svědectví tvého služebníka Joachima. Kéž se přimlouvá za církev v Kolíně a po celé zemi! Requiescat in pace!“, loučí se emeritní papež Benedikt XVI. se zesnulým kardinálem Meisnerem.

(jag)