Nový portál Vatikánského rozhlasu

Těžko si nevšimnout polarizace mezi věřícími ve vztahu k úřadujícímu papeži. Protikladné pozice se vyhraňují do extrémů, přičemž navrch mají emoce. Víra bývá v deficitu na obou stranách, byť různými způsoby. Nesnadno se hledá zlatá střední cesta, poněvadž k tomu nestačí samotný intelekt. Nepochybně to souvisí také se samotným výkonem petrovského úřadu, jak to vyjadřuje titulek článku „Politický papež rozděluje církev“ zveřejněný v týdeníku Echo (2017/30). Nutno však poznamenat, že k tomu dochází za každého papeže. Když Pius XII. roku 1951 odmítl podpořit válku vedenou USA proti komunistickému režimu v Koreji, nepotěšil rovněž mnohé. Jinakost dnešní světové scény na situaci mnoho nemění. V době, kdy se politický, neřku-li ekonomický vliv papežů limitně blíží nule – jak říkají matematici - lze o nějaké papežské politice mluvit jen s velkými výhradami a především obrazně.

Mnozí, kterým papež František konvenuje, si se svými sympatiemi hlavu nelámou, i když by trochu měli. Na druhé straně ti, kteří se vůči němu vymezují, vykazují někdy známky jakési alergie, po jejíž příčině také moc nepátrají. Je ovšem také třeba uznat, že některé kroky, ba i výroky papeže Františka mohou činit problémy i tomu, kdo se upřímně snaží hledat jejich význam v kontextu víry.

Vzhledem ke zmíněnému pocitu rozdělení či polarizace v církvi je třeba nejprve vzít v úvahu masivní a popravdě řečeno dosti nepochopitelnou mediální podporu, které se Františkově pontifikátu začalo ihned dostávat jakoby na povel ode všech, kteří předtím papeže ani církev nikdy „nemuseli“. Takováto změna může být pravdivá, jedná-li se o konkrétního člověka, avšak v případě trendů sekulárních zpravodajských agentur a médiálních impérií se nejspíš o evangelní konverzi nejedná.

Předsudky mohou být nejen negativní, ale také pozitivní, a v případě mediálního pokrytí papežova pontifikátu lze jednoznačně mluvit o těch druhých. Františkův pontifikát ukazuje, že pochlebování a lichocení jsou mnohem nebezpečnější než očerňování a nactiutrhání. Je pravda, že lichocení může být i výrazem upřímně míněné sympatie. Co si však počít s tím, začnou-li trousit lichotky např. novinář, jakým je v Itálii všeobecně známý Eugenio Scalfari, který si nikdy nedělal problémy s novinářskou etikou a víru vždycky považoval za známku chybějící inteligence, anebo rovněž v Itálii známá politička Emma Bonino, která se v sedmesátých letech nechala přivést do jiného stavu jen proto, aby mohla jít na umělý potrat, a tak v rámci svojí politické kampaně ukázat, že „to nic není“? Svůj postoj nezměnila, jak předvedla minulý týden v jednom italském kostele (Biella, 26. července), kam byla poněkud nepochopitelně pozvána, aby mluvila o politice vůči uprchlíkům, což je nynější oblast její „aktivity“. Jeden z tamější posluchačů tam totiž poznamenal, že nenarozený člověk je vlastně také imigrant a mateřské lůno první azyl, a byl pak vyveden farní pořadatelskou službou.

Papežovy projevy přízně vůči této političce a jim podobným interpretovala sekulární média politicky, tedy jako shovívavost vůči názorům, které svými slovy i činy hlásají. Znamená to však nutně, že svoje gesta mínil papež právě takto? Vysvětlení jeho přístupu se zakládá na docela jednoduchém rozlišení mezi hříchem a hříšníkem, což tak přesvědčivě podává svatý Augustin.

Hlubší vysvětlení však spočívá v tom, že papež František se proti očerňování či dezinterpretaci svých slov a činů prakticky nebrání. Je to osobní styl jeho výkonu petrovské služby, ale také projev víry, který by neměl být podceňován, zvláště pohlédneme-li na postoj, který zaujal Ten, kterého zde na zemi zastupuje, když se dal v Getsemanech zajmout světskou mocí.

Žijeme v době, která je takřka dokonalým opakem postoje, který pan Smrtka z „Cimrmanovy hry Posel z Liptákova – Vizionář“ vyjadřuje slovy: „My nesmíme ani naznačovat.“ Dnešní veřejný diskurs se naopak náznaky jenom hemží. Stěží se v něm dobrat výroku, který něco podstatného tvrdí nebo naopak popírá. Média chrlí hlavně emoce a co zavání rozumovým argumentem, je apriorně podezřelé nebo zpozdilé. Na druhé straně pak ten, kdo usiluje o rozumnost nezřídka sklouzává do nevraživosti, a to nejenom vůči tomu, kdo klade proti jeho argumentu svůj vlastní, ale dokonce i vůči tomu, kdo jenom nechápe.

Zdá, že se stále více ocitáme v situaci, která přesahuje naši schopnost sdělit, co cítíme, nemluvě o tom, co věříme. Možná se příliš soustředíme na verbální rovinu.
Otec lži a vládce tohoto světa nemůže být poražen lidským slovem. Zvítězilo pouze Boží Slovo, které se stalo tělem, aby mohlo podstoupit smrt, jež je důsledkem hříchu inspirovaného ďáblem. Vládce tohoto světa mohl pouze usmrtit, avšak podle Boží vůle, čímž přišel o iluzi svojí nezávislosti, o níž se domnívá, že ji získal vzpourou proti svému Stvořiteli.
Dějiny směřují podle evangelia a Nového zákona k dočasnému (chvilkovému) triumfu antikrista. Pro křesťana je užitečné nad tím rozjímat, aby nepropadal panice či entuziasmu.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"