Jan Pavel II. zanechal nesmazatelnou stopu v každém člověku, zvláště v těch, kteří z různých důvodů byli v těchto posledních 26 letech jeho nejbližšími spolupracovníky. Poslechněme si vzpomínky Artura Mariho, osobního fotografa Papeže:
Nejpěknější vzpomínku, kterou mám na Papeže, je ta, že změnil můj život: způsob, jakým jsem viděl svět, způsob práce, společné modlitby s ním, s velikým klidem. A pak vždycky onen veliký smysl přátelství a pochopení.
Po smrti Svatého otce se svět zastavil v dojemném tichu, aby vzdal poctu Janu Pavlu II. Řím nikdy nic podobného neviděl. Co jste v těchto dnech prožíval?
Myslím, že nejpěknější věc je to, že hodně zaséval, dával se plně lidem, světu, - a svět, mladí, mu to oplatili takovým způsobem. Nemyslitelná věc: já jsem se narodil tady v Římě a toto je pátý papež, kterého znám, ale nikdy jsem neviděl nic podobného. Dal lidem hodně a proto hodně dostal.
Který snímek se vám nepodařilo zachytit a který snímek jste nikdy nechtěl udělat?
Vždycky se mi podařilo udělat všechno, co bylo možné udělat, bez nějakých problémů. Svatý otec byl pozorný a vždycky mi vytvořil podmínky k tomu, abych mohl dělat svoji práci co nejlépe. To, čeho jsem se nikdy nechtěl dožít: vidět ho mrtvého. Opravdu ne. Ale život jde dál? To tedy byla ta fotografie, kterou jsem si nikdy nepřál udělat. Anebo alespoň co možná nejpozději.
Vy jste cestoval s Janem Pavlem II. po celém světě: jaké jsou vaše vzpomínky na tyto pouti?
Jsou to velmi krásné vzpomínky. Šel k lidem, mezi ně, aby viděl jejich potřeby, aby jim přinesl evangelium? Nikdy nemohu zapomenout, jak jsme byli v leprosáliích, zvláště v Soroku v Koreji. Když se dověděl o tomto ostrově, na němž žijí lidé postižení touto hroznou nemocí, malomocenstvím, chtěl tam osobně jít? Vstoupil tam, dotýkal se jich, všechny objal a pohladil, jednoho po druhém, jednoho po druhém, ? Zkuste si jen představit tu scénu, ? Představte si, jak vypadá malomocný: znetvořená tvář, ruce zasažené nemocí, avšak on, s velkou láskou, věnoval pozornost každému z nich ? Důležitá věc, to co mě zvláště zasáhlo, byl výraz očí těch lidí! Snad v tom okamžiku svého života se cítili jako lidské bytosti. Pak nemohu zapomenout na cestu do Angoly, do Banzaconga, kdy Svatého otce přivedli ke zbytkům prvního kostela, který byl postaven v této africké zemi. Rozhlédl se okolo a uviděl jednu chatrč. Hned chtěl navštívit tuto chatrč a chtěl mluvit s lidmi, kteří tam bydlí, chtěl vědět, co se děje na tom místě, jaký je jejich život. To se stalo a byli jsme pak svědky krásných scén: poté, co navštívil onen řekněme dům, vyšel ven, sedl si na jakousi dřevěnou bednu a všechny děti z toho domu se posadily okolo něho, některé mu seděly na klíně. Svatý otec mluvil s rodiči těch dětí, ptal se jich, co dělají, jaké mají problémy? To byly dojemné scény, které nelze zapomenout. Ale kromě toho je tolik, tolik příběhů a to jsme mohli vidět mezi domorodci v Togu? Ve všem vidíme lásku, víru a pokoru papeže k těmto lidem.
Která je, ve vašem osobním albu fotografií, nejdražší vzpomínkou na Jana Pavla II.?
Je to fotografie, kterou udělal jeho sekretář, don Stanislav ? protože Svatý otec řekl, že Arturo fotografoval všechny, ale nikdy ne jeho. Je to fotografie v soukromém bytě Svatého otce, když se mnou mluvil a držel mě za ruku.
?Nemějte strach?: papež to stále opakoval, každým gestem, ve všech jazycích? Čeho se, díky Janu Pavlu II., už nebojíte vy osobně?
Svou silou, svým příkladem mě naučil, abych neměl strach; naučil mě čelit problémům, vést dialog, mluvit. Toto všechno jsem mohl vidět na různých setkáních. Vzpomínám si, když jsme byli v Agrigentu, v Údolí chrámů, Svatý otec se obořil na mafii beze strachu. Nemohu pak zapomenout na Quito v Peru, na setkání s představiteli Zářivé Stezky. Když jsme přistáli na letišti, museli jsme projít koridorem chráněným pytli s pískem a vojáky se samopaly a 150 metrů před námi byli představitelé Zářivé Stezky? On si stoupl na stůl a pronesl plamenný proslov, v němž vybízel k míru. Stáli jsme naproti sobě, on mluvil jako první, bez jakékoliv ochrany a na tom stole promluvil způsobem, jakým to dokázal jen on. Nemyslím, že by mohlo být něco silnějšího, než toto.
Přeložil a upravil J. Sýkora
odeslat článek
vytisknout článek
