Svátek svatých apoštolů Petra a Pavla je milá vzpomínka na velké svědky Ježíše Krista i slavné vyznání ?jedné, svaté, katolické a apoštolské církve?. Je to především svátek ?katolicity? (obecnosti). Znamení Letnic ? nová komunita, jež mluví ve všech jazycích a spojuje všechny národy v jediný lid, v Boží rodinu ? se stalo skutečností. Naše liturgické shromáždění, v němž se sešli biskupové pocházející ze všech končin světa, osoby rozmanitých kultur a národů, je obrazem rodiny církve rozmístněné po celé zemi. Cizinci se stali přáteli; přes všechny hranice se všichni uznáváme za bratry. Tím bylo dokončeno poslání sv. Pavla, který věděl, že je ?služebníkem Ježíše Krista mezi pohany... milou obětí posvěcenou do Ducha svatého? (Řím 15,16). Cílem poslání je lidstvo, jež se samo stalo oslavou živého Boha, kultem, který Bůh očekává: a toto je nejhlubší smysl katolicity ? která již byla dána a k níž se přesto musíme znovu a znovu vydávat na cestu. Katolicita nevyjadřuje pouze horizontální rozměr, shromáždění mnoha osob v jednotě; vyjadřuje také vertikální rozměr: pouze, když upíráme pohled k Bohu, jen když se mu otevíráme, můžeme se opravdu stát jedno. Jako Pavel, a také jako Petr, přišel do Říma, do města, kam se sbíhaly všechny národy a které se právě proto mohlo stát jiným výrazem univerzálnosti evangelia. Když se vydal na cestu z Jeruzaléma do Říma, jistě si uvědomoval, že je veden hlasy proroků, víry a modlitbou Izraele. Vždyť také součástí Staré Úmluvy je poslání k celému světu: izraelský lid byl určen, aby se stal světlem národů. Velký žalm Utrpení, 21. žalm, jehož první verš: ?Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?? pronesl Ježíš na kříži, končil vizí: ?K Hospodinu se obrátí všechny končiny země, před ním se skloní všechna lidská pokolení? (Ž 21,28). Když Petr a Pavel přišli do Říma, Pán, který začal onen žalm na kříži, byl už vzkříšen; toto vítězství Boha muselo být hlásáno všem národům a tak splnit příslib, jímž žalm končil.
Katolicita znamená všeobecnost ? mnohost, která se stane jednotou; avšak jednotou, jež zůstane mnohotvárností. Viděli jsem již, že na základě Pavlova slova o všeobecnosti církve je částí této jednoty schopnost národů překonat samy sebe a hledět k jedinému Bohu. Pravý zakladatel katolické teologie, sv. Irenej z Lyonu, vyjádřil tuto spojitost mezi katolicitou a jednotou velmi pěkně: ?Toto učení a tuto víru církev rozšířená po celém světě pečlivě střeží, tím, že vytváří jakousi jedinou rodinu: tatáž víra s jedinou duší a s jediným srdcem, totéž kázání, totéž učení, tatáž tradice, jakoby měla jen jedna ústa. Jsou různé jazyky podle zemí, ale jediná a stejná je síla tradice. Církve v Německu nemají odlišnou víru nebo tradici, ale ani církve ve Španělsku, v Galii, v Egyptu, Libyi, na Východě, či ve středu země; jako je slunce, Boží výtvor, jedno jediné a totožné na celém světě, tak světlo pravého kázání září všude a osvětluje všechny lidi, kteří chtějí přijít k poznání pravdy? (Adv. haer. I 10,2). Jednota lidí v jejich rozmanitosti se stala možná, protože Bůh, tento jediný Bůh nebe a země, se nám ukázal; protože se zásadní pravda o našem životě, o našem ?odkud?? a ?kam?? stala viditelná, když se nám ukázal a v Ježíši Kristu nám dal vidět svou tvář, sama sebe. Tato pravda o podstatě našeho bytí, o našem životě i smrti, pravda, kterou nám Bůh dal uvidět, nás spojuje a dává nám stát se bratry. Katolicita a jednota jdou společně. A jednota má obsah: víru, kterou nám apoštolové předali od Ježíše Krista.
Jsem spokojen, že včera ? na svátek sv. Ireneje a na vigilii slavnosti sv. Petra a Pavla ? jsem mohl předat církvi nového průvodce pro předávání víry, který nás pomáhá lépe poznávat a pak také lépe žít víru, jež nás spojuje: Compendium katechismu katolické církve. To, co je ve velkém katechismu podrobně prezentováno skrze svědectví svatých všech staletí a úvahami uzrálými v teologii, je zde shrnuto do podstatných obsahů, jež je pak třeba přeložit do každodenní řeči a vždy znovu konkretizovat. Kniha má strukturu rozhovoru v otázkách a odpovědích; 14 obrazů přidaných k různým oblastem víry vybízí ke kontemplaci a meditaci. Takřka shrnují viditelným způsobem, co slovo podrobně rozvíjí. Na počátku je ikona Krista ze VI. století, který je na hoře Athos a představuje Krista v jeho důstojnosti, Pána země, ale zároveň posla evangelia, které drží v ruce. ?Já jsem ten, který jsem? -toto tajemné jméno Boha předložené ve Staré Úmluvě je uvedeno jako jeho vlastní jméno: všechno, co existuje, pochází od Něho; On je původním zdrojem všeho bytí. A protože je jediné, je také vždy přítomné a vždy nám blízko, a zároveň jde před námi: jako ?ukazatel? na cestě našeho života, ba tím, že On sám je cesta. Tuto knihu nelze číst jako román. Je třeba ji meditovat v klidu, její jednotlivé části a dovolit, aby její obsah pronikal do duše prostřednictvím obrazů. Doufám, že bude přijat tímto způsobem a že se stane dobrým průvodcem při předávání víry.
Řekli jsme, že katolicita církve a její jednota jdou společně. Fakt, že oba rozměry se nám stávají viditelné v postavách svatých apoštolů, nám již poukazuje na následující charakteristický rys církve: je apoštolská. Co to znamená? Pán ustanovil dvanáct apoštolů, jako bylo dvanáct Jakubových synů a tak je označil za praotce Božího lidu, který, tím že se stal univerzální, od té doby zahrnuje všechny národy. Sv. Marek nám říká, že Ježíš povolal apoštoly, aby ?byli s ním, protože je chtěl posílat kázat?. Zdá se to jako nějaký rozpor. My bychom řekli: buď jsou s ním nebo jsou vysláni a vydají se na cestu. Slova svatého papeže Řehoře Velikého o andělech nám pomáhají rozřešit tento rozpor. Říká, že andělé jsou vždy posíláni a zároveň jsou stále před Bohem: ? Kamkoliv jsou posláni, kamkoli jdou, vždycky kráčejí v lůně Boha? (Homilie 34,13). Kniha Zjevení nazývá biskupy ?anděly? jejich církví a tedy můžeme udělat tuto aplikaci: apoštolové a jejich nástupci by měli být vždycky se svým Pánem a právě tak ? kamkoliv jdou ? jsou stále ve společenství s Ním a žijí toto společenství.
Církev je apoštolská, protože vyznává víru apoštolů a snaží se ji žít. Dvanácti, kteří byli povoláni Pánem, charakterizují jedinečnost, ale existuje zároveň nepřetržitost v apoštolském poslání. Sv. Petr ve svém prvním listu se označil za ?duchovního představeného? mezi duchovními představenými, jimž píše (5,1). Tím vyjádřil princip apoštolské posloupnosti: tatáž služba, kterou obdržel od Pána nyní pokračuje v církvi díky kněžskému svěcení. Boží slovo není jen to napsané, nýbrž díky svědkům, které Pán ve svátosti zapojil do apoštolské služby, zůstává živým slovem. Tak se nyní obracím k vám drazí spolubratři biskupové, zdravím vás s láskou, spolu s vašimi příbuznými a poutníky odpovídajících diecézí. Chystáte se přijmout pallium z rukou Petrova nástupce. Nechali jsme je požehnat jakoby samým Petrem, tím, že jsme je položili vedle jeho hrobu. Nyní je výrazem naší společné odpovědnosti před ?arcipastýřem? Ježíšem Kristem, o němž mluví Petr (1 Petr 5,4). Pallium je výrazem našeho apoštolského poslání. Je výrazem našeho společenství, které má v Petrově službě svou viditelnou záruku. S jednotou i apoštolským charakterem je spojena Petrova služba, jež viditelně sjednocuje církev všech končin a všech dob, tím, že chrání každého z nás, aby nesklouzl do falešných nezávislostí, jež se příliš snadno přemění na vnitřní svébytnosti církve a mohou tak ohrozit její vnitřní nezávislost. Tím nechceme zapomenout, že smyslem všech funkcí a služeb je koneckonců, abychom ?všichni dospěli k jednotě ve víře a poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost?, aby rostlo Kristovo tělo a ?dělalo pokroky v lásce? (Ef 4,13.16).
V této souvislosti srdečně a s vděčností zdravím delegaci pravoslavné církve z Cařihradu, kterou vyslal ekumenický patriarcha Bartoloměj I., jemuž posílám srdečné pozdravy. Vede ji metropolita Joannis. Přišla na tento náš svátek a podílí se na naší slavnosti. I když se ještě neshodujeme v otázce výkladu a dosahu Petrovy služby (ministerium petrinum), přece jsme společně v apoštolské posloupnosti, jsme hluboce spojeni jedni s druhými skrze biskupskou službu a svátost kněžství a společně vyznáváme víru apoštolů, jak je nám dána v Písmu a jak ji vykládají velké koncily. V této době plné skepse a pochyb, ale také naplněné touhou po Bohu, znovu poznáváme své poslání společně vydávat svědectví Kristu Pánu a na základě oné jednoty, která nám již byla dána, pomáhat světu, aby uvěřil. A z celého srdce prosíme Pána, aby nás vedl k plné jednotě, aby tak zář pravdy, která jediná je s to vytvořit jednotu, se stala opět viditelná v světě.
Evangelium dnešního dne nám hovoří o vyznání sv. Petra, od něhož začíná církev: ?Ty jsi Kristus, Syn Boha živého? (Mt 16,16). Protože jsme dnes už mluvili o jedné, katolické a apoštolské církvi, ale ještě ne o církvi svaté, chceme v této chvíli připomenout jiné Petrovo vyznání pronesené jménem dvanácti ve chvíli, kdy ho mnozí opouštěli: ?My jsme uvěřili a poznali, že Ty jsi ten Svatý Boží? (Jan 6,69). Co to znamená? Ježíš ve velekněžské modlitbě říká, že se obětuje za učedníky a naráží na oběť své smrti (Jan 17,19). Tím Ježíš bezvýhradně vyjadřuje svou funkci pravého Velekněze, uskutečňuje tajemství ?Dne smíření? ne pouze náhradními obřady, nýbrž v konkrétnosti vlastního těla a krve. Slovo ?Svatý Boží! Starého Zákona označoval Arona jako Velekněze, který měl úkol vykonat posvěcení Izraele (Ž 105,16; srov. Sir 45,6). Petrovo vyznání o Kristu, o němž prohlašuje, že je Svatý Boží, je v souvislosti eucharistické řeči, v níž Ježíš ohlašuje velký Den smíření skrze obětovaní sebe sama: ?Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa? (Ja 6,51). Tak stojí na pozadí tohoto vyznání Ježíšovo kněžské tajemství, jeho oběť za nás za všechny. Církev není svatá sama ze sebe; skládá se totiž z hříšníků ? to víme a vidíme všichni. Spíše je stále znovu posvěcována očistnou láskou Krista. Bůh nejen promluvil, miloval nás velmi realisticky, miloval nás až k smrti svého Syna. A právě odtud se ukazuje celá velikost zjevení, které vepsalo rány do samého srdce Boha. A tedy každý z nás může říci se sv. Pavlem: ?Žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval? (Gal 2,20). Prosme Pána, aby se pravda tohoto slova hluboce vtiskla se svou radostí a se svou odpovědností do našeho srdce. Prosme, aby vyzařujíc z této eucharistické oběti, stala se vždy více silou, která utváří náš život.
Amen.
Přeložil P. J. Koláček SJ.
Další články z podrubriky Angelus
odeslat článek
vytisknout článek
